Erika Mannová, foto: Florence Homolka, zdroj: Münchner Stadtbibliothek / Monacensia.
Pražský Goethe Institut o Erice Mannové a jejím životě připravil rozsáhlou výstavu, která (zatím jen online) začíná ve čtvrtek
15. dubna od 19 hodin. Sestavili jsme při té příležitosti z životopisných materiálů momentky z Eričina pitoreskního života.
1905
Thomasu Mannovi se rodí první dítě a v dopise se svěřuje bratrovi Heinrichovi (později rovněž známému spisovateli): “Je to holka. Pro mě tedy velké zklamání.” Jenže na konci první světové války je „tahle holka“ jeho nejoblíbenější z celkem šesti potomků. Erika později vzpomínala na situaci, kdy následkem válečného nedostatku potravin ležel na stole jediný fík.
“Co můj otec udělal? Nic nerozděloval mezi děti, dal ho mně. Sourozenci to pozorovali s děsem v očích, načež otec pronesl moralizujícím tónem: Děti by si měly zvykat na nespravedlnost již od raného věku.”
1925
Erika je již známá divadelní herečka a má neobyčejně blízký vztah s o rok mladším bratrem Klausem. Ani jeden neuznávají společenské konvence a usilují o pověst “nejbláznivějších umělců” v Německu. Klaus právě dopsal hru Anja a Esther o čtveřici přátel, kteří se navzájem “šíleně milují”. Obsadil budoucí herecké hvězdy Gustafa Grüdgense, který hru i režíroval, Pamelu Wedekindovou, sebe a sestru Eriku.
Zatímco pracovali na hře, homosexuální Klaus požádal Pamelu o ruku, jenže se do ní mezitím už zamilovala (bisexuální) Erika, která ovšem souhlasila s nabídkou sňatku od Gustafa, s nímž si mezitím začal poměr Klaus. Erika a Gustaf se nakonec skutečně vezmou. Když novomanželé přijímají gratulace, Erika si povšimne, že s Gustafem flirtuje její strýc z matčiny strany. Divadelní hra Anja a Esther, která měla dost podobný děj, jako sám život divadelníků, měla neobyčejný úspěch. Z Eriky se stává vyhledávaná herečka (koncem 20. let hraje třeba Královnu Alžbětu v Schillerově Donu Carlosovi) a Gustafa v roce 1929 jednoduše opustila. Žádného muže jako opěrný bod nepotřebovala.
Erika Mannová v roli Alžběty v Schillerově hře „Don Carlos“, Mnichov 1929. Foto: Grete Vester, zdroj: Münchner Stadtbibliothek / Monacensia.
1927
Erika s Klausem vyrážejí na cestu kolem světa přes USA, Japonsko, Koreu, Čínu a Sovětský svaz. Ve Spojených státech se prohlašují za dvojčata a pojmenovávají se “The Literary Mann Twins”. Snaží se vydělávat veřejnými vystoupeními, psaním článků a dobýt Hollywood. Dělají ovšem vysoké dluhy, které pokaždé srovná otec Thomas.
V Tokiu uvíznou na šest týdnů v hotelu Imperial, kde si prodlužují pobyt, neboť nemají na zaplacení. Z jejich luxusního vězení je nakonec vysvobodí otcův nakladatel s podmínkou, že o svých cestách napíšou knihu. V roce 1929 tedy vzniká kniha Rundherum (Kolem dokola). Není to žádný cestopis, jen soubor veselých zážitků. O rok později pokračují do Maroka.
Erika a Klaus Mannovi, 20. léta 20. století. Zdroj: Münchner Stadtbibliothek / Monacensia.
1932
Erika je v lednu požádána, aby na dýchánku ženského pacifistického spolku přečetla báseň od Victora Huga. Jenže v obecenstvu jsou i “hnědé košile”, jimž nerozlučné duo Eriky s Klausem symbolizuje morální úpadek Německa. (V té době kolují fámy o incestním vztahu sourozenců. Možná to není jen fáma – z Klausových deníků se intimní vztah jeví docela reálně.)
Hnědokošiláci křičí cosi o židovských zrádcích a vyvolají rvačku. Nacistický tisk vzápětí Eriku nazve “plochonohou mírotvornou hyenou”, která “postrádá lidskou fyziognomii”. Erika se do té doby o politiku příliš nezajímala, ale to se teď mění. “Ta zkušenost neměla s politikou moc společného – bylo to mnohem více než politika. Zasáhlo to samotné základy mého bytí.”
1933
Na Nový rok zakládá Erika kabaret Die Pfeffermühle (mlýnek na pepř) s politickým programem složeným z šansonů, recitace a skečů, které psala občas s Klausem, občas sama. Asi dva měsíce běžel s obrovským úspěchem v mnichovském divadle, pár vchodů od sídla zdejší NSDAP. Po návratu z lyžařské dovolené ve Švýcarsku sourozence jejich šofér, jinak loajální člen nacistické strany, varoval, ať už se domů nevracejí, jinak je čeká zatčení.
Hitler byl už měsíc kancléřem a ve stejné době vzplál Říšský sněm. Šofér jednal zřejmě ze soucitu. Celá rodina nachází azyl ve Švýcarsku, avšak Erika se tajně vrací do rodné vily v Mnichově, kde potmě šátrá po otcově rozdělaném rukopisu Josef a bratři jeho. Nachází ho a tajně s ním překračuje hranice.
Erika Mannová jako pierotka v kabertu „Pfeffermühle“, 1934. Zdroj: Münchner Stadtbibliothek / Monacensia.
1937
Celá rodina je zbavena německého občanství, avšak azyl jim nabídne Československo. Erika již několik let objíždí s kabaretem Švýcarsko, Belgii a Nizozemí. Mnohokrát vystupuje v Československu například v Praze, Brně, Teplicích-Šanově, v Mariánských Lázních, v Ústí nad Labem či v Moravské Ostravě. Často se konalo i více představení za den nebo se přidávalo. Většinou byla představení vyprodaná – a v publiku neseděli pouze českoslovenští Němci.
Ještě před prvním československým vystoupením v lednu 1935 uveřejnila Erika Mannová příspěvek v Lidových novinách, v němž líčí vznik kabaretu: “Chtěli jsme nějaké jiné divadlo, takové, které by bylo lehčí i těžší – lehčí formou, improvizovanější, přímější, dnu a hodině bližší – a těžší obsahem, víc naplněné tím, co už člověku zalézá za nehty, tedy naléhavější, poctivější.“
„Je to nahá, syrová skutečnost, nenaleštěná a předkládaná s vehemencí nejzazší upřímnosti,” recenzoval později představení Otto Pick v Prager Presse. Rodina se nicméně v Československu příliš nezdržovala, sama Erika se v té době účelově vdala za homosexuálního spisovatele W. H. Audena, takže měla i britské občanství. Manželé z rozumu se v životě příliš často nepotkávali, ale zachovali si korektní vztah.
1938
Erika a Klaus cestují po Iberském poloostrově, aby společně napsali reportáže o španělské občanské válce. V září vyšla její první dokumentární reportáž School for Barbarians. Education under the Nazis o nacistickém vzdělávacím systému. Kniha se v Americe stala hitem, za tři měsíce se prodalo 40 000 výtisků. Erika v té době žije v USA a stává se průkopnicí oboru, který zatím existuje jen v Americe: “professional lecturer”.
Patří každopádně mezi nejlépe placené řečníky. Vášnivě argumentuje, že Amerika má okamžitě vstoupit do války, a děsí ji izolacionismus uměleckých přátel v USA. S Klausem se poprvé dostávají pod drobnohled FBI, která je podle dobových dokumentů viní “z předčasného antifašismu” a zmiňuje také rozšířené mínění, že mají incestní vztah.
1940
Erika pracuje pro britskou BBC jako hlasatelka německého vysílání. Referuje o Bleskové válce a o Bitvě o Británii. Vysílá ovšem výzvy Němcům, vysvětluje jim nesmyslnost války a prorokuje, že ji Německo určitě prohraje.
Později, od roku 1942, pracuje v New Yorku pro americkou propagandistickou agenturu zvanou Úřad válečných informací.
1943
Erika je přidělena k americké armádě jako válečná dopisovatelka. Pobývá s vojáky mimo jiné v Egyptě, Belgii, Francii a Palestině. Je u vylodění spojeneckých lodí v Normandii. V červnu 1945 vstupuje do Německa. Nevěří, že obyčejní Němci nevěděli o koncentračních táborech. Je svými krajany znechucena. Schválně mluví s americkým přízvukem, aby tak skryla německý původ.
Napsala (avšak nakonec nepublikovala) reportáž Cizí domovina v níž účtuje s celým německým národem. “Němci jsou beznadějní. Ve svém sebeohlupování a neupřímnosti, namyšlenosti a poslušnosti, mazanosti a hlouposti.” “Jak ona uměla Němce nenávidět,” řekla o autorce těchto slov Sybille Bedfordová, její přítelkyně a manželka spisovatele Aldouse Huxleyho. “Během války Mannová mimo jiné prohlašovala, že každý Němec by měl být kastrován.”
Erika Mannová jako válečná reportérka americké armády. Foto: Ernest E. Gottlieb, zdroj: Münchner Stadtbibliothek / Monacensia.
1945
Erika je po válce přidělena jako dopisovatelka k Norimberskému tribunálu. Jako jediná novinářka dostává povolení navštívit hotel, v němž jsou dočasně ubytováni nacističtí pohlaváři.
Pohrdlivě píše o Göringovi: “Malá venkovní bouře vyděsila osnovatele bombardování Londýna tak, že z toho málem dostal infarkt, požádal o matraci a žádal o snídani do postele, aby nemusel ven z pokoje.” Erika je znechucena shovívavostí tribunálu ke Göringovým tirádám.
Tiskový průkaz Eriky Mannové pro válečný tribunál v Norimberku. Zdroj: Münchner Stadtbibliothek / Monacensia.
1949
Bratr Klaus, údajné “dvojče” a “milenec”, páchá sebevraždu. Nesnesl odloučení od sestry. Eriku to zdrtí. Zároveň se s ní začíná odehrávat podivná změna. Přesvědčená liberální demokratka, která tolik let obdivovala Ameriku, zaujímá pořád častěji prosovětské postoje. Postihlo to však celou rodinu.
“Už v roce 1944 psal Thomas Mann texty, v nichž nalezneme někdy skryté, jaksi stydlivě pronášené marxistické argumenty. Erika byla orientovaná velmi silně marxisticky. Někdy to bylo až hraniční,” řekl o své tetě její synovec Frido Mann ředitelce Monacensie (mnichovského literárního archívu a zřizovatele zmíněné výstavy) Anke Buetnerové. “Někdy se člověk musí divit, co všechno říkala. Dodnes si pamatuji, jak jsem se jí v šesti nebo sedmi letech ptal: „Jak to teda je, jaký je rozdíl mezi Hitlerem a Stalinem?“ Odpověděla: „No, víš, Hitler jednoduše zavraždil každého, s jehož nosem nebyl spokojený. To Stalin nedělal. On měl své názory“.”
Thomas a Erika Mannovi, 1938, zdroj: Münchner Stadtbibliothek / Monacensia.
1952
Erika se s celou rodinou stěhuje z USA. Vrcholí McCarthismus a FBI na ni vede svazek s 10 tisíci stranami. Pro dříve milovanou Ameriku se Erika stala komunistkou. Po smrti bratra nenašla jiný smysl života a jiné uplatnění než se stát jakousi osobní asistentkou svého otce Thomase Manna.
Ten v ní má velkou důvěru – nechá ji například zkrátit rukopis románu Doktor Faust o celých 40 stran a tvrdí, že to jeho úroveň dosti zvýšilo. Když Thomas Mann v roce 1955 v Curychu umírá, stává se Erika v podstatě správkyní jeho pozůstalosti.
1969
Erika po mnoha rozepřích se sourozenci umírá. Náročný život, v němž nechyběla polyamorie a spousta drog, ji vyčerpal. “Znám dvě Eriky. Mladou Eriku, která byla velmi silná, a starou Eriku, kterou jsem zažil po smrti Thomase Manna, kdy už byla vyčerpaná životem. Měla hodně co do činění s drogami už mnohem dříve. Tady na tom obraze vidíte rezignaci a skepsi, jako by se ptala: Tak, a co dál?” vypráví nad fotografií stárnoucí Eriky její synovec Frido. Dál už život Eriky připomínají pouze její spisy a výstavy.
