Desátého září oznámil Alexej Miller, šéf ruské státní plynárenské firmy Gazprom, že poslední chybějící díly jejího plynovodu Nord Stream II jsou na místě a že zahájení provozu plánuje na 1. říjen. Tu zprávu lze vnímat několika způsoby.
“Skvrna na reputaci Merkelové”
Nord Stream II je 1230 kilometrů dlouhý plynovod, jímž může z ruského Vyborgu do německého Greifswaldu protéci zhruba 55 miliard kubických metrů plynu ročně. Potrubí směřuje Baltickým mořem z Ruska přímo do Německa. Ruský plyn je relativně levný a ve chvíli, kdy Evropa pociťuje zemního plynu nedostatek, může udržet přijatelné maloobchodní ceny.
Tak zní alespoň oficiální výklad z Německa. Postihuje však přitom pouze jednu stránku věci. Okamžitá spokojenost západoevropských spotřebitelů je pochopitelně v rozhodování o energetické politice důležitý faktor. Kromě toho však má výstavba a očekávané spuštění Nord Streamu II svůj význam geopolitický. Právě tento dopad je důvodem, pro který je Nord Stream II považován za dosud nejkontroverznější stavbu svého druhu. “Nord Stream II je skvrnou na reputaci Angely Merkelové,” napsal to za všechny podobné komentáře Andreas Kluth, dlouholetý šéf berlínské redakce britského týdeníku The Economist a dnes komentátor agentury Bloomberg.
Problém s Nord Streamem je několikanásobný. Veškeré obavy se odvíjejí od faktu, že Moskva má sklon využívat svého energetického bohatství jako prodlouženou ruku diplomacie. Ona ruka nebývá oblečena v sametové rukavici.
Mapa obou projektů Nord Stream
První na ráně je Ukrajina…
Jako první jsou na ráně země, které se dosud podílejí na přepravě ruského plynu na západ Evropy, tedy Bělorusko, Polsko a (především) Ukrajina. Dokud Gazprom dodával dobře platícím západním klientům plyn přes jejich území, brzdilo to expanzivnost Kremlu hned dvěma způsoby. Zaprvé, přerušení dodávek by znamenalo ohrožení řečených odbytišť. To v některých chvílích Moskvu mrzet může více či méně, podle stavu valutových rezerv. V každém případě je to jistý umírňující prvek.
Zadruhé, přítomnost plynovodů dosud bránila Rusům a jejich spojencům na východě Ukrajiny v zapojení ničivějších prostředků v tamní válce o Luhansk, Doněck a Krym. “Když se podíváte na soupis arzenálu, jejž Rusko ve válce používá, je zajímavé především to, co v něm chybí,” řekla N&N Magazíne na konci srpna Oksana Syroidová, bývalá místopředsedkyně ukrajinského parlamentu, která se v konfliktu a jeho řešení výrazně angažovala. “Chybí tam letectvo, a sice proto, že Rusové nechtějí zničit tamní část plynovodu. Ve chvíli, kdy bude spuštěn Nord Stream II, tato zábrana padne.”
.. a hned po ní Polsko a Bělorusko
Druhý takový plynovod vede přes území Polska a Běloruska. V posledně jmenované zemi se diktátor Alexandr Lukašenko loni udržel u moci pouze díky přímé podpoře Moskvy. Pokud Lukašenko přemýšlel o tom, že by po ukrajinském způsobu koketoval s Evropskou unií, aby se vymanil z Putinova sevření, absence funkčního plynovodu takové naděje bez pardonu ukončuje.
Právě k tomu se podle všeho schyluje. “Ukrajinský i bělorusko-polský tranzitní plynovod budou patrně odstaveny z provozu,” uvádí ve své srpnové analýze Atlantic Council. “Tím pádem bude mít Rusko volnější ruce pro vojenské aktivity na Ukrajině a v Bělorusku, a tím pádem budou obě tyto země i zranitelnější vůči politickému vydírání. Je v životním zájmu Západu jako celku takovému vývoji předejít.”
Nejen vojenské, ale i energetické riziko
Další z potíží, jež Nord Stream II Západu přináší, je ohrožení jeho vlastní bezpečnosti – tentokrát nikoli přímo vojenské, nýbrž energetické. Evropská spotřeba plynu dosáhla vrcholu v roce 2019 na 390 miliardách kubických metrů. Vzhledem k tomu, že se od té doby prohlubuje snaha Evropské unie o dekarbonizaci energetiky, je pravděpodobné, že onen vrchol také vrcholem zůstane. V témže roce šlo plných 43 procent importovaného plynu do Evropské unie z Ruska – 168 miliard kubíků. Letos čítá 135 miliard a do roku 2030 ona branže předpokládá další pokles na 120 miliard kubíků. (Relativně pomalé tempo poklesu přičítá list Financial Times skutečnosti, že středo- a východoevropské země často nahrazují své “špinavé” uhelné elektrárny právě plynem.)
Značná část zmíněných 120 miliard kubíků (maximum 110 miliard) může téci právě oběma plynovody Nord Stream. To je samo o sobě nezdravé riziko: stačí jediná havárie na trase a polovina dodávky z Ruska bude končit namísto ve sporácích evropské sedmadvacítky kdesi v Baltickém moři. Je přitom známo, že potrubí Gazpromu má sklon trpět haváriemi právě v politicky exponovaných časech a místech; Ukrajinci by mohli vyprávět.
Schröderovo sémě
Dalším, snad ještě závažnějším problémem, je destruktivní vliv geopolitický. Celý civilizovaný svět s úžasem zírá na kariéru Gerharda Schrödera, jenž před šestnácti lety opustil berlínské spolkové kancléřství, aby vkráčel rovnou do nejvyšších kanceláří ruské energetiky (dnes je nejen předsedou představenstva v Nord Streamu, nýbrž také v největší ruské ropné firmě Rosněfť, zatímco v Gazpromu je “jen” řadovým členem představenstva). Kolegy mu jsou nejbližší spojenci Vladimira Putina, kovaní leningradští kágébáci Alexej Miller a Igor Sečin.
Bývalý kancléř Gerhard Schröder se může cítit jako vítěz
Jenže to je Schröder, kterého každý zná. Kromě něj po odchodu do profesní penze pracuje pro Rusy mnoho bývalých politiků v Německu, Rakousku, Dánsku, Belgii a Nizozemsku – což jsou všechno přímí recipienti plynu z Nord Streamu. Moskvě se tak daří rozleptávat jakoukoli jednotu v postoji vůči sobě samé, která by v Bruselu mohla vzniknout.
Stejně účinný je Nord Stream II při rozrušování transatlantického spojenectví. Donald Trump tvrdě nastoupil na firmy, které pomáhaly plynovod budovat. Protože tak však zjevně činil více v zájmu amerických producentů LPG (jímž Američané doufají ruskému plynu konkurovat i přes podstatně vyšší cenu) a nikoli v zájmu Poláků či Ukrajinců, jeho nástupce Joe Biden měl při jednání s kancléřkou Merkelovou na téma ruského plynu obtížnou roli.
Nakonec také Biden ustoupil. Kompromis, jenž mu velí opustit Trumpovy sankce, přináší druhé straně pouze příslib ze strany Gazpromu, že dodávky plynu na Ukrajinu nebudou ukončeny před rokem 2024. To je slabá náplast. Zaprvé Gazprom dodržuje sliby jen tehdy, když se to Kremlu hodí, a zadruhé – co se bude dít po roce 2024? Sto čtyřicet milionů eur, které Brusel slíbil poskytnout Ukrajině na rozvoj čisté energetiky, působí v daném časovém horizontu téměř legračně.
Již jen teoretická naděje na “stopku”
Naděje na zastavení projektu je přitom již pouze teoretická. Spočívá v nedokončené při, kterou Gazprom vede s německými úřady. Jde o to, že pravidla Evropské unie hovoří jasně o tom, že jedna firma nesmí najednou plyn těžit a organizovat jeho dopravu. To je však přesně to, co se zde děje: Gazprom plyn v Rusku těží a firmu Nord Stream, jež provozuje oba plynovody, přímo vlastní.
Nord Stream zažádal o výjimku, ale neuspěl. Gazprom se tedy snažil argumentovat tím, že Nord Stream II byl “ekonomicky hotov” již před 23. květnem 2019, kdy uvedené pravidlo začalo platit. (Odůvodňoval to tvrzením, že všechny klíčové investice tou dobou již byly podepsány. Je to podobné, jako kdyby vám v restauraci tvrdili, že jste najedení v momentě, kdy si objednáte.)
Soud v Düsseldorfu toto tvrzení zamítl, ale konečné rozhodnutí nechal šalamounsky na regulátorovi Bundesnetzagentur, který buď příslušnou licenci ruské firmě vydá, nebo nikoli. O výsledku však není mnoho pochyb. Ukrajinská politička Syroidová vzpomíná, jak ji při první zmínce o plynovodu usadil německý velvyslanec: “Rusko je náš spolehlivý dlouhodobý partner.” Téměř doslova totéž řekl Joe Biden znepokojenému ukrajinskému prezidentovi Volodymyrovi Zelenskému: “Nord Stream II je prostě realita.”
Měl svým způsobem pravdu. Jednat správně, tedy účinně, bývá někdy výsadou velkých, napsal před více než půlstoletím Ferdinand Peroutka o roli Edvarda Beneše v době okolo mnichovské dohody. Je to paralela, která se vrací stále naléhavěji.
