„Tepané, ze zlata i stříbra, jemně pavučinové i masivní, pestře barevné i lomených tónů, hebké perličky i zářící démanty a všechny vždy nejvýš vkusné – takové jsou klenoty a šperky, po nichž šlapeme nebo je bez povšimnutí míjíme na svých toulkách poli, lukami, lesy. Jsou tu všude a pro mnohé přece nikde. Budete-li však chtít a ovšem i umět je najít. Nejlépe je objevíte na matnici své zrcadlovky, raději jednooké než dvouoké a objektivem nepříliš zacloněným. Tedy je přímo vyloupnete ze směsice trav nebo přemíry listoví…”
“Otázka ochrany přírody je dnes nejvýše aktuální…” i takto začínal jeden z textů ve fotografickém časopise z roku 1963, ve kterém bylo uveřejněno několik krásných makrosnímků přírody.
Jak je vidno, toto téma bylo a stále je živé.
V té době byl výčet takovýto – Lidé s bezohlednou samozřejmostí lámou kvetoucí větve bezu v parcích a živé stromoví pro táborové ohně, pro své děti chytají vzácné brouky, místo aby je učili život v přírodě chránit. Houbaři, kteří s tupou chamtivostí rozhrabují podhoubí a příští rok se diví, že tu houby už nerostou. Příčinu zhouby velkého počtu ptactva v západních městech viděli ve velkých oknech skleněných budov, do nichž v prudkém letu narážely především vlaštovky. A ve všech průmyslových zemích světa se řešila otázka, jak zachránit celé kraje, v nichž je zeleň i život přírody znenáhla zamořován popílkem nebo jiným odpadem.
“Obdivovat přírodu vždy a všude jest žití.”
– Max Švabinský
Co společného měla a má s tím fotografie? Podle Václava Jírů málo a přece hodně. Fotografové svými krásnými snímky mohou lidem stále připomínat, jaké nebezpečí přírodě hrozí a o jaké hodnoty a krásy se její zkázou připravujeme.
Bylo by ovšem třeba, aby i časopisy takové fotografie otiskovaly a myšlenku ochrany přírody tak propagovaly častěji a ve větší míře, než dosud.
Předchozí díly seriálu Příběh fotografie najdete zde.
