CrossFit HomeTown si Jakub Hanzlík otevřel před 6 lety, kdy se CrossFitu aktivně věnoval a po delší době v něm dozrála myšlenka otevřít si svojí vlastní CrossFitovou tělocvičnu. Tehdy jich v Praze ještě tolik nebylo, Jakub cítil v CrossFitu velký potenciál a o nedostatek klientů strach neměl. Po 6 úspěšných letech přišla velká rána. Ze dne na den zavřít gym, upadnout do nejistoty, neznat odpovědi na spoustu otázek. Jakub je ale pozitivní člověk a jako správný sportovec se nevzdal, přistoupil k online tréninkům a snažil se udržet se svými členy kontakt. S Jakubem jsme si povídali, jak o začátcích jeho podnikáni, tak také o aktuální situaci a plánech do budoucna.
Jakube, nyní jste majitel CrossFitové gymu a trenér. Co Vás tehdy na CrossFitu nadchlo, když jste ho poprvé objevil na internetu?
Hledal jsem tréninkový program pro všeobecnou fyzickou přípravu. Něco, čím bych doplnil své tréninky bojových sportů. Chtěl jsem něco s přesahem do běžného života. Napumpované svaly jsou fajn a každý chce určitě dobře vypadat, ale mě hlavně zajímalo, jak budu silný, rychlý, jak na tom bude má vytrvalost, jestli nebudu zkrácený a podobně. A CrossFit mi ukázal perfektní cestu ke cvičení všech těchto aspektů. To, že ho jako svůj tréninkový program využívaly různé elitní jednotky po celém světě, mi to jen potvrdilo. Postupně jsem ale začal zjišťovat, že je to i pro běžné lidi a velmi snadno se všechna cvičení škálují a přizpůsobují tak, že z nich může benefitovat opravdu kdokoliv. Kolem CrossFitu byla tehdy i zajímavá komunita opravdu fit lidí, vycházel online magazín CrossFit Journal, pořádala se velká soutěž CrossFit Games, kde se lidé mohli porovnat, bylo už i pár videí na YouTube a celé to tvořilo takový svůj malý svět. Uchvátilo mě to.
V poslední době CrossFit zažívá velký boom, kdo alespoň jednou nebyl na CrossFitové lekci, jako by nežil. Jak to vnímáte Vy, je opravdu CrossFit mezi lidmi tak populární, nebo se o něm spíše jen mluví?
Pořád ještě nejsme na vrcholu. CrossFit toho může opravdu hodně nabídnout, pokud je lidem předáván edukovanými trenéry se zodpovědným přístupem. A pevně věřím, že to není jen trend, který teď zrovna bude v módě, ale něco, co bude mít hodnotu dlouhodobě. Povědomí o něm už je o něco lepší než před několika lety, ale stále ještě má nálepku velmi náročného a intenzivního cvičení, které není pro všechny. Přitom v USA nebo Skandinávii je úplně běžné, že se na lekcích během dne vystřídají tři generace. Pro prcka to může být všeobecný pohybový rozvoj, maminka si chce třeba vyzkoušet závody a babička chce být schopná si co nejdéle ve zdraví užívat vnoučata. Každý cvičí s jinou motivací, s jinou intenzitou, s jinou zátěží, ale pořád je to CrossFit. V tom je velká krása tohoto cvičení.
Jaký sport jste dělal v mládí? Měl jste pro CrossFit již nějaké základy například ve vzpírání?
Kromě toho, že jsem ještě ta generace, která celé dětství trávila venku v lese a na hřišti, tak jsem i od mala sportoval. Od volejbalu, přes freestyle bmx, lezení, kung fu a další. Hodně času jsem trávil i v posilovně a taky jsem měl docela štěstí na učitele tělocviku, se kterým jsme prošli základy gymnastiky a atletiky. Hodně mi předala i babička, se kterou jsem se učil plavat, jezdit na kole, střílet z luku, bruslit a která mi byla schopná hodinu v kuse házet balon, po kterém jsem se vrhal. Když jsem přišel do CrossFit tělocvičny, byl jsem jako ryba ve vodě. Všechno šlo rychle a samo. V roce 2009, kdy jsem začínal, samozřejmě nebyly tak dostupné informace jako dnes a některé cviky ještě dlouho nevypadaly tak, jak by měly, ale k radosti ze cvičení to bohatě stačilo.
U majitelů CrossFitových tělocvičen vnímám podobný vývoj. Propadli CrossFitu, několik let se mu aktivně věnovali a postupně začala být touha po vlastním CrossFit Gymu stále silnější. Jak to bylo u Vás? Proč jste se rozhodl otevřít si vlastní tělocvičnu?
Studoval jsem ekonomku a od mala jsem věděl, že chci vybudovat něco svého. Po škole jsem mohl usilovat o práci v korporátu nebo ve státním sektoru, ale já měl celý život tak trochu problém s autoritami. Nerad jsem něco dělal, protože jsem musel. Chtěl jsem si věci dělat po svém a nést za to zodpovědnost. Trochu jsem se zamyslel a představil si budoucnost. Kancelář, kravata, tabulky, kariérní žebříček a vidina toho, že jestli o práci přijdu, nebo jaký budu mít plat, záleží na někom jiném. To vše jen kvůli nějakému společenskému statusu. Ale pravděpodobně bez vnitřní spokojenosti. A na druhou stranu jsem postavil něco, co jsem roky dělal, miloval a opravdu dopodrobna znal. Viděl jsem vývoj ve světě a rezervy u nás. Viděl jsem, jak může CrossFit reálně měnit lidem životy, ať to zní sebevíc jako klišé a že to je zaměstnání, které má opravdu smysl, ze kterého může mít člověk radost. Viděl jsem různorodou a zdravou práci, která se stále posouvá. Práci mezi lidmi a v pohybu. A taky jsem si to jako správný ekonom spočítal a zjistil, že pokud je člověk chytrý, šikovný a pracovitý, může se mít i velmi dobře.
Lidé budou cvičit stále a cvičit potřebuje každý. Vstupní investice není tak vysoká, jako u jiných oborů a celý business se zdravím se poslední roky ubírá spíše směrem k prevenci. Tedy strava, cvičení a všeobecně zdravý životní styl. Bylo rozhodnuto. Udělal jsem si z toho misi. Chtěl jsem změnit paradigma toho, že trenér je někdo, kdo ve fitku počítá klientům opakování. Teď mi u mě v tělocvičně říkají coach a i když sám sebe vidím víc jako podnikatele, jsem na to hrdý. Možná ze mě mohl být vysoce postavený manažer, vládní úředník, nebo doktor, jak si přáli rodiče, po kterých bych mohl přebrat jejich praxi. Pro mě ale bylo důležité jít si vlastní cestou, žít bez stresu a být spokojený. Ve výsledku to pak nese větší ovoce než nějaký prestižní job.
Poslední týdny byly pro majitele sportovních center, tělocvičen, fitness center náročným obdobím. Jak jste k tomu přistoupil Vy osobně?
Snažím se netrápit něčím, co nemůžu ovlivnit. Proto jsem se snažil na situaci v rámci možností nahlížet spíše jako na příležitost. Příležitost rozšířit podnikání, odpočinout si, reflektovat, plánovat, číst, dodělat resty a být víc s dcerkou. Už nějakou dobu jsem si chtěl udělat delší volno a trochu vyčistit hlavu. Ve výsledku jsem pracoval skoro stejně, jako před karanténou, ale v mírnějším tempu a bez podvědomého stresu, který tam vždycky je, když vše běží na plné obrátky a kdykoliv se může něco pokazit. A po šesti letech jsem si taky naplno užil svou tělocvičnu, kterou jsem měl chvíli pro sebe. Každé ráno jsem trénoval.
Co Vaši klienti, jakým způsobem se vyrovnávali s tím, že nemůžou do tělocvičny, na lekci, vidět se se svým trenérem a partou?
To, co naši tělocvičnu dělá tím, čím je, jsou jednoznačně její členové. Ta parta, ten přesah tělocvičny i do společenského a osobního života, to je něco speciálního. Jsem za to moc vděčný a zakládám si na tom. Bylo pro mě důležité jít všem příkladem naším zodpovědným přístupem. A také být se všemi nadále v kontaktu. Ujistit je, že mají nějaké možnosti, jak dále cvičit a udržovat se ve zdraví. Rozpůjčovali jsme jim téměř veškeré náčiní. Nechal jsem si jen pár činek pro vlastní trénink. Točili jsme jim na sociální sítě videa s každodenním cvičením, aby nemuseli vařit z vody. Posílali rady ohledně imunity, stravování a psychické pohody, aby tu karanténu v pořádku zvládli a třeba se i něco nového přiučili, osvojili nějaké návyky a podobně. Zaměřili jsme na to dočasně i náš podcast Gym Talks. To je to, co umíme. Ta přidaná hodnota k našim tréninkům. To, čím můžeme v této době ostatním pomoci. Byla to víc sounáležitost než jakkoliv promyšlený podnikatelský tah. Vše jsme dělali zadarmo a veřejně. Důležitější než vydělat nějakou korunu během karantény navíc, bylo, aby se později všichni ve zdraví vrátili do tělocvičny.
Dojalo mě, že spousta členů následně nechtěla svá členství přerušit a rozhodli se nás podpořit. Sem tam někdo poslal nějaký příspěvek, jako poděkování za půjčení vybavení, nebo tréninky na doma. Spousta lidí nabídla svou pomoc. Rozhodli jsme se proto poprvé vyzkoušet online formu výuky a vedení lekcí, abychom se mohli nějak odvděčit a taky zaměstnat naše trenéry. Několik lidí to využilo a překvapivě to nebylo vůbec špatné. Líbilo se mi, jak celá parta držela při sobě. Zavedli jsme proto nový hashtag #strongertogether a všem členům, kteří pomohli, jsme nechali udělat speciální kolekci triček, jako poděkování. Myslím, že první vlnu jsme zvládli dobře.
Nyní už máte opět otevřeno, jaké byly první dny, kdy jste mohli opět tělocvičnu pro lidi otevřít?
Rozhodnutí posunout datum a uspíšit otevření tělocvičen přišlo rychle a z nenadání. Měli jsme z původně avizovaných 14 dní a najednou poslední 3 dny na dokončení rozdělaných prací. Tělocvičnu jsme totiž v průběhu karantény vylepšovali, malovali a dělali i spoustu interních věcí. Nakonec jsme to ale zvládli, a to opět jen díky silnému týmu a lidem, které kolem sebe mám. Potom bylo třeba přijmout určitá opatření, která hodně lidí odradí. Cvičení v rouškách, zavření sprch a šaten, dvoumetrové rozestupy. A taky byla spousta našich členů rozuteklá mimo Prahu. Sečteno a podtrženo první dny to bylo vlažné a přišli jen opravdoví srdcaři, kteří už se nemohli dočkat. Postupně je to ale lepší a lepší a tělocvična se začíná zase zaplňovat a žít svým životem.
Jste velmi pozitivní, úsměvem oplývající člověk, přepadla Vás někdy v posledních týdnech chvíle, kdy jste měl pocit, že je konec a situace Vás položí?
Naštěstí jsem se vůbec nestresoval. Krizi v nějaké formě jsem dlouho očekával a připravoval se na ní. Na začátek března jsem měl v plánu dvě větší investice, ale protože sleduji spoustu zahraničních kanálů, majitele tělocvičen po celém světě, investory a finančníky, už od začátku roku jsem tušil, že by pandemie mohla pohltit celý svět. Tak jsem s výdaji ještě počkal a dobře jsem udělal. Nejsem moc příznivcem finančních institucí a života na dluh, takže když jsem tělocvičnu zakládal, vybral jsem si stavební spoření a pomohli mi také slovenští kamarádi z Powergears, kteří mají firmu na výrobu tréninkového náčiní. Nic jsem si nepůjčoval. Celých šest let jsem fungoval tak, že co se vydělalo, investovalo se zpět do tělocvičny. Nemám žádný dluh, žádnou hypotéku, leasing, ani jiné závazky. Tělocvičnu bych nepoložil. Je to můj život a holt se sáhlo do peněz, které jsem si dával stranou na pozemek.
Jaké jsou plány na zbytek roku 2020? Budete pořádat závody, kemp, zařazovat nějakou novinku do portfolia Vašeho gymu?
Plánů na tento rok bylo hodně. Vše se sice muselo trochu posunout, ale s rozvolněním přichází na řadu vybírání nových termínů. Pro naše členy děláme spoustu aktivit mimo běžný provoz. Od pořádání kempů, přes interní závody, přednášky, workshopy, až po stravovací výzvy. A nejvíc se všichni samozřejmě těší na naší gymovou party. V karanténě bylo dost času na další rozvoj a realizování nápadů, které budeme postupně veřejnosti dávkovat. Vše komunikujeme na našem instagramu a facebooku. Pokud nás budete sledovat, nic vám neunikne. A jestli by vás zajímalo cvičení u nás, stačí nám napsat a domluvíme si bezplatnou vstupní konzultaci.
Více najdete zde.
