Eliška se zpětně dívá na období svého podnikání jako na náročné, ale zároveň obohacující. V životě to tak je, že skvělé věci energii berou, ale také dávají zpět. V tomto období se u Elišky začala opět probouzet láska k umění a divadlu, což ji hodně chybělo. Postupně stále více přemýšlela nad tím, že byznysový svět je hodně neosobní, prázdný, chyběla v něm opravdovost. Netrvalo dlouho a rozhodla se založit divadelní spolek, byla to pro ni jakási forma úniku. Spolek se postupně rozrůstal o nové členy, jejich zájem o divadlo byl stále větší, silnější a Eliška v tom viděla příležitost.
Postupně se začala vzdalovat ze své firmy a začala budovat Divadlo Procity. V něm se rozhodla propojit to, s čím má největší zkušenosti, a to umění se světem firem. Začalo to samotnou divadelní tvorbou, kdy se všechny hry ubíraly směrem k současné dramatice, jejímž hlavním tématem je reflektování současného sociálního dění.
Eliška Kahoun.
Probíhající koronavirová krize Elišku a její divadlo velmi zasáhla a nezbývalo ji nic jiného než čekat a doufat, s pozitivním přístupem však lze překonat i zdánlivě nepřekonatelné. Po rozhovoru s Eliškou jsem byla inspirovaná a natěšená, až budu moci opět zajít do divadla.
Eliško, Vaše kariérní cesta nabrala ze začátku jiný směr, jak jste se do byznysového světa dostala?
Moje cesta k byznysu nebyla až tak přímočará. Vycházela jsem z toho, že to, jak se člověk cítí ovlivňuje úplně všechno, a tak jsem v podstatě jenom hledala své místo. Po škole jsem nevěděla, kterým směrem bych se měla vydat a myslela jsem si, že moje cesta spočívá v pomoci ostatním, takže jsem se dala na studium sociální pedagogiky a psychologie a začala se angažovat v pomocných profesích. Velmi brzy jsem zjistila, že mě to spíše vyčerpává, než dobíjí, a tak jsem potřebovala změnit obor.
Uchytila jsem se v administrativě v jedné začínající firmě, která velmi rychle vyrostla a já dostala možnost růst spolu s ní a najít směr, který mě opravdu naplňoval. Byla to práce s lidmi především v oblasti managementu zákaznických služeb. Tady byli lidé a já s nimi mohla pracovat, mohla jsem jim pomáhat k tomu, co chtějí a pracovat tak s pozitivní motivací, což byla velká změna oproti sociálním službám. Postupem času jsem v práci tohoto oboru ušla nějakou cestu a uchytila se v oblasti krizového managementu, kdy jsem byla takovým průvodcem změny, což mě vždy bavilo. Prostředí, ve kterém jsem se pohybovalo však nebylo vždy ideální. Lidé nemají rádi změny a já jsem je přinášela, což mělo své následky a časem mi to začalo víc brát než dávat.
Vaše maminka vedla taneční studio, kde jste trávila v dětství hodně času. Bylo Vaším snem stát se tanečnicí?
I když jsem si za tu dobu kladný vztah k tanci vytvořila, tanečnicí jsem nikdy být nechtěla. Měla jsem tendenci hledat nové cesty, které byly jen mé vlastní. Ve stopách rodičů jsem jít úplně nechtěla, ale právě přes scénický tanec jsem přišla na to, že divadlo je směr, kterým se chci ubírat. Tento obor mi přišel takový komplexnější v rámci běžného života, vztahů a sociálních interakcí, a pro mě byl určitě více uchopitelný, protože obsahoval jak praktickou, tak uměleckou složku a zároveň nabízel přesah, který ve všem, co dělám potřebuji vidět.
Významným podnikatelským projektem byla virtuální asistentka Timony, jak Vás to tehdy napadlo?
Bylo to v době, kdy jsem cítila potřebu jít víc vlastním směrem, než co mi dovolila práce ve firmách. Na manažerských pozicích už jsem si sice určitou praxi vybudovala, ale cítila jsem jistou stagnaci v profesním i osobním rozvoji. Zjistila jsem, že nedokážu dlouhodobě setrvávat na místě, kde je absence nějakého většího progresu a kde mohu věci ovlivnit jen do omezené míry. Potom pro mě bylo založení vlastní firmy v oboru, který znám logickým krokem směrem k dalšímu růstu.
Divadlo Procity patří k těm méně tradičním, můžete nám více přiblížit jeho koncept?
Divadlo Procity je projekt, který v sobě nese něco ze všech světů, které jsou mi blízké a skládá se z dalších podprojektů, které navazují a doplňují uměleckou scénu současné dramatiky, která je základem celého projektu. Pracujeme se současnými tématy, které se dotýkají lidské společnosti. V této návaznosti přitahujeme hlavně lidi, kteří se na život dívají z více než jednoho úhlu pohledu a rádi nad ním přemýšlí. Z toho vyplývají kurzy herectví a improvizace, ve kterých si přijde na své každý, kdo prochází nějakou fází osobního rozvoje. Směrem k firemním zákazníkům se angažujeme v realizaci teambuildingových divadelních aktivit, které nabízí více kreativní a méně tradiční teambuildingovou formu. Potom také pořádáme večírky a eventy v podobě improvizačních představení pro firmy a soukromé akce.
Kultura utrpěla v posledních týdnech velký zásah, jaké dopady to mělo konkrétně na divadlo a Vaše aktivity?
Když pominu zrušení všech dohodnutých akcí a představení, mělo to dopad na všechny projekty současně. Registrujeme, že lidé spíš čekají, co bude, než aby se aktivně vrhali do plánování volného času a spíš začínají uvažovat v krátkodobém horizontu, což stále ovlivňuje naše aktivity. I my jsme se pokusili nějak transformovat do online prostředí, ale cítíme, že to není ono. Performativní umění je o autentičnosti víc než cokoliv jiného. I tak jsme se přizpůsobili tomuto období. Začali jsme připravovat nové umělecké projekty, ale i projekty, kterými můžeme zareagovat na nově vznikající potřeby způsobené nouzovým stavem. Jde o letní herecké workshopy formou dovolené v Orlických horách, což je kombinace dovolené a hereckých aktivit jako je improvizace a zdokonalování svých dovedností pomocí hereckých technik. Umožňujeme tak strávit léto aktivně s partou lidí, aniž by se muselo vycestovat z ČR.
Kromě divadla nabízíte i další řadu služeb, například možnost stát se hercem a zahrát si společně s Vámi a dalšími herci ve večerní divadelní hře. Kolik lidí Vám takto ročně projde pod hereckýma rukama?
V rámci našich aktivit spolupracujeme s různými subjekty a firmami. Zároveň se hodně věnujeme i jednotlivým účastníkům v rámci kurzů a zážitků, kdy si může každý vyzkoušet stát na prknech, co znamenají svět. Ročně se těchto aktivit zúčastní desítky lidí. Před koronavirovou krizí to bylo na vzestupu, nyní se to zase pomalu rozbíhá.
Jaké máte v nadcházejících týdnech plány se svými projekty? Musela jste Váš to do list hodně přeskládat?
Teď jsme potřebovali zareagovat na nečekanou situaci, takže jsem celý plán přizpůsobila vznikajícím potřebám a musím říct, že na další čtvrtletí je toho víc než dost. V době karantény jsem měla čas hledat nové příležitosti a podařilo se mi tak navázat nové spolupráce, které Divadlo mohou významně posunout. Začínáme pracovat na dramatizaci nové hry která vypovídá o strachu z neúspěchu a o snaze přizpůsobit se za každou cenu očekávání okolí. Plánujeme ji uvést v září na zahájení nové divadelní sezóny. Pořádáme herecký workshop v duchu letní dovolené v Orlických horách, kdy reagujeme na situaci v ČR a problémy s cestováním do zahraničí. Další plány směřují k rozvoji teambuildingových divadelních aktivit, kdy se celý pracovní tým může vžít do uměleckého prostředí a tvořit divadelní hru, a přitom zjišťovat silné a slabé stránky sebe i svých kolegů, nebo improvizační workshopy na podporu komunikace a spolupráce v týmu, které třeba učí, jak se vypořádat s chybou a jak najít cestu ke kolegům v rámci spolupráce.
Na jakou hru z Divadla Procity nás pozvete, která je Vaše nejoblíbenější?
Každá hra má něco do sebe, ale pokud bych si měla vybrat jednu, kterou bych doporučila, tak určitě inscenaci „Jak zadržovat dech“. Tato hra má více vrstev, odkrývá v ní pravou hodnotu vztahů mezi lidmi, ale také odkaz na momentální situaci, kterou nyní všichni zažíváme a která vypovídá o tom, že nejsme nesmrtelní, jak se nás snaží přesvědčit různé filozofické směry pod maskou osobního rozvoje, ale že jsme ve své podstatě křehké bytosti, které vždycky věří ve šťastné konce.
Více najdete zde.
