(c) bloomimages.
Budova Tacheles v ulici Oranienburger Strasse ve čtvrti Berlin-Mitte, tedy na jednom z nejlukrativnějších pozemků německé metropole, má za sebou pestrou historii. Původně židovský dům z roku 1907 obsadili za války nacisti a svého času sloužil i jako vězení. Po rozdělení Berlína připadla budova do sovětského bloku, celé poválečné období ale chátrala a v roce 1980 měla být stržena. Tento závazek se ale tehdejšímu komunistickému vedení podařilo splnit jen částečně.
Říct svůj názor
Proto po pádu Berlínské zdi mohli budovu obsadit umělci a dát jí jméno Tacheles, což v jazyce jidiš znamená něco jako “jasně se vyjádřit, projevit se“ nebo také “vysvětlit” či “říct svůj názor”. Dařilo se tu hlavně výtvarnému umění. Fasáda domu byla pokryta graffity a jeho dvůr pak moderním sochařským uměním.
(c) Andres Felipe Carulla.
Až do roku 2012, kdy nechala dům vyklidit finanční skupina Nordbank, byl tedy Tacheles nejen domovem umělců, ale i dílnou, studiem, místem setkávaní, výstav, happeningů, koncertů a kulturního života alternativního Berlína. Nutno dodat, že umělci odešli z domu dobrovolně a Nordbank zde ještě rok provozovala galerii.
Na Tacheles a jeho odkaz se ale nezapomnělo. V roce 2016 byly v okolí domu zahájeny přípravné práce pro výstavbu deseti budov nové městské čtvrti, která ponese název Am Tacheles. Tato čtvrť vznikne v centru města na ploše o rozloze 85 tisíc metrů čtverečních. Samotný objekt Tacheles nezmizí v nové zástavbě, ale bude zrekonstruován a má být využíván ke kulturním účelům.
(c) bloomimages.
Čtvrť za půl miliardy
Na architektonickém řešení čtvrti se podílejí nejlepší světoví architekti. Architekti švýcarského studia Herzog & de Meuron vytvořili během dvou let základní plán, sami pak navrhují čtyři budovy z deseti. Za další stavby zodpovídají například renomované berlínské kanceláře Grüntuch Ernst, Kahlfeldt Architekten nebo sdružení architektů Brandelhuber + Muck-Petzet. Komplex nových budov má sloužit k bydlení, vyrostou zde gastronomická zařízení, obchodní a kancelářské plochy a, jak už víme, také prostory pro umění. Celý projekt Am Tacheles je investicí, která se pohybuje kolem půl miliardy eur.
(c) bloomimages.
Samozřejmě, že v nové čtvrti už se moc squatovat nebude. Ceny místních bytů se pohybují v rozmezí 10 tisíc až 14 800 eur za metr čtvereční, což znamená, že byste tu padesátimetrový byt pořídili nejméně za 13 milionů korun. Nejžádanější bude zřejmě sedmiposchoďová rohová budova ORO, která svým vzhledem připomíná Flatiron Building v New Yorku.
(c) bloomimages.
Obří fotomuzeum
V původní budově Tacheles se usídlí nejznámější švédská fotogalerie a zároveň největší muzeum fotografie na světě Fotografiska. Protože si v uměleckém domě zabrala několik poschodí, bude tu moct paralelně pořádat až šest výstav. V přízemí domu má být vegetariánská restaurace a na střeše bar.
Dnes ještě působí celý komplex včetně domu Tacheles velmi smutně. Osm let tu totiž stojí bez jakéhokoli využití. Investor ovšem slibuje, že už od konce roku 2022 bude všechno jinak. V té době by se prostory domu měly začít předávat novým nájemcům.
(c) bloomimages.
Smutně až depresivně působí také pražská vila Milada a její bezprostřední okolí. Tady, na rozhraní Libně, Holešovic a Troje, se nikdo o žádný odkaz nesnaží. Přitom má tato budova hodně podobný osud jako Tacheles. Původní prvorepublikovou vilu koupilo během normalizace ministerstvo školství s tím, že ji zbourá. V jejím okolí se totiž na konci 80. let začaly stavět obří vysokoškolské koleje. Ty byly zprovozněny v roce 1989 a pojmenovány 17. listopadu. Na vilu, která měla být zbourána během stavby v roce 1988, se ale nějak zapomnělo.
Umělecká Milada
Ten, kdo nedorazil na kolej, kde poměrně často nefungovala elektřina (takže ani výtah a ta budova je fakt vysoká…), mohl tedy podobně pohodlně přespávat v Miladě nebo v blízké vile Miluška, která byla rovněž jeden čas cílem squatterů. Trvaleji se v Miladě squatteři usadili v roce 1997. Pořádaly se zde koncerty, festivaly, filmové přehlídky, umělecké seance a večírky.
(c) Profimedia.
Ničemu by to zřejmě nevadilo, protože v blízkosti kromě studentů na kolejích nejsou žádní sousedé. Jenže se zjistilo, že vila úředně neexistuje. Byla vymazána z katastru nemovitostí, protože, jak už ostatně víme, měla být zbourána a nebyla. Pozemky pod vilou vlastní Ústav pro informace ve vzdělávání ministerstva školství. Ten chtěl pozemek i s vilou v roce 2009 prodat. Squatteři se přihlásili k tomu, že by vilu koupili, nato byli v červnu roku 2009, kdy byla Milada opět zapsána do katastru, z vily násilně vyhnáni. Zde musíme ale připomenout, že z Milady v té době bylo už doupě plné tvrdých drog a zdivočilých psů, kteří trýznili okolí. Od tehdejšího osazenstva Milady se tehdy distancovali i pravověrní squatteři.
Poslední vyhladovění
Ti ovšem do vily dorazili ještě jednou. A to v počtu asi 40 lidí právě v onom roce 2012. Připomněli si zde koncertem třetí výročí násilného vyhnání a byli z Milady vyvedeni znovu. Tentokrát je nechala policie postupně vyhladovět na střeše, takže se odchod squatterů obešel bez násilí. Od roku 2013 každopádně vila dál chátrá. Její osud zřejmě zpečetí až pokračování vnitřního okruhu, tedy prodloužení tunelu Blanka, který má nedaleko vily své ústí.
(c) Prázdné domy.
Squatting je samozřejmě nelegální. To je jeho podstatou. Je ovšem zajímavé, jak se s ním dokážou vyrovnat například v Amsterdamu, kde díky squatterům vznikly vlastně nové čtvrti, či ve výše zmíněném Berlíně, a jak se s ním vyrovnávají úřady v Česku. Vyhnat a zavřít. A že budova bez jakéhokoli užitku definitivně zchátrá? To přece nikomu nevadí. Hlavní je dodržování předpisů. A to i těch, které neplatí. Jako třeba v případě vily, která byla podle katastrálních map vlastně zbourána.
