Umělecká kovářka, sochařka, designérka a světoběžnice v jedné osobě se narodila v České republice, vyrůstala v Bavorsku, žila v Izraeli i Rakousku. Kromě těchto zemí navíc studovala také v Itálii a v Maďarsku. Od roku 2017 umělkyně Christine Habermann von Hoch působí v Příboře v Moravskoslezském kraji, ale bez cestování si život nedokáže představit. Ať už v roli hostující přednášející na uměleckých univerzitách, tak kvůli svým klientům ze zahraničí. Její díla naleznete v soukromých sbírkách, ve veřejných galerií, muzeích a prostorech po celém světě. I díky tomu se cítí být doma kdekoli, kam ji její práce zrovna přivede.
V otcových šlépějích
Její díla propojují prvky výtvarného umění, designu, architektury a kovářského řemesla, což vychází ze studia výtvarného umění, německé filologie a dějin umění. Základy tradičních řemeslných technologií a uměleckého zpracování kovu získala zejména od svého otce Alfreda Habermanna, světově uznávaného kovářského mistra. Ten pocházel ze sudetoněmecké rodiny a právě on nasměroval svou dceru k lásce k umění i k řemeslu. Už od malička pozorovala jak otec postupuje při práci – od výtvarných studií a návrhů, přes tvorbu modelů, až po samotnou realizaci díla. Christine měla možnost vidět postupy a nasávat emoce, které jeho práci provázely. S její touhou experimentovat a posouvat hranice kovářského řemesla o něco dále přeformovala původní rodinný odkaz do současných dimenzí a tím vytvořila svůj specifický rukopis – řemeslo přenáší do výtvarna a na zpracování kovů se naopak dívá jako na uměleckou práci.
„Každý návrh projektu potřebuje svůj materiál, protože každý materiál je pro mě nositelem osobité symboliky a musí podporovat klíčovou myšlenku, která za dílem stojí. Například sakrální díla si ze své duchovní podstaty žádají více zlatých partií. Zlato bylo vždy považováno za posvátné. Každý materiál má navíc své specifické vlastnosti a za mě také svoji emoci. Ocel se formuje za tepla, měď naopak za studena,“ říká umělkyně, která nejčastěji tvoří právě z oceli, mědi a zlata. Nezapomíná ani na světlo, které vnímá jako prvek, který dílo dokáže posunout do zcela jiné dimenze.
Japonská harmonie
Všechna díla umělkyně usilují o harmonii mezi daným místem, individualitou člověka a jedinečností jeho příběhu. Vždy s ohledem na konkrétní zakázku, přičemž bez ohledu na to, zda jde o interiérové skulptury či osvětlení, sochy do zahrad, parků nebo o díla se sakrální tématikou. „Mám štěstí na své zákazníky ve smyslu otevřenosti, se kterou ke mně přistupují, také ve smyslu oboustranného propojení se s jejich záměrem a myšlenkami, a v neposlední řadě také díky časovému rámci, který mi dávají na vyhotovení originálního díla s přihlédnutím k jeho jedinečnosti. Pak se mi díla tvoří lehce. Nezávisle na tom, o jaký druh zakázky se jedná. Navíc se vždy snažím do díla zakomponovat i samotnou osobnost zákazníka,“ říká o svém pracovním postupu umělkyně, jejíž tvorba stojí na svobodě a spiritualitě vyjádřené prostřednictvím kovu. Christine je velmi spirituálním člověkem, studuje Tóru, zajímá ji duchovní svět.
Cestování je pro umělkyni inspirací a nutností ve smyslu vnímání již zmíněné svobody, kterou potřebuje permanentně cítit a promítat do svých děl. Výjimečně jiným se stal pobyt v Japonsku. Její otec tam byl pozvaný jako hostující profesor, hodně s ním tehdy cestovala. V Japonsku viděla, jak mistrně dokáže stát současná architektura vedle té tradiční a přitom do sebe něžně zapadat. „Zdaleka nejde jen o architekturu. V Japonsku je taková harmonie snad ve všech dimenzích. Kolem vás prochází Japonka v kimonu a vy máte pocit, že do té okolní kompozice moderně oblečených lidí zcela zapadá. A přesně o to se pokouší má tvorba – propojit tradiční se současným i moderním. V tom vidím smysl, v tom vidím cestu,“ popisuje Christine.
Vzhledem k tomu, že žila delší dobu v Německu, Rakousku a nyní v České republice, zajímá se o vzájemné vztahy mezi těmito třemi sousedními národy, které mají podobné smýšlení a historii. I v této rovině se snaží o propojování a bourání předsudků. “V některých oblastech Rakouska i Německa se mi např. stalo, že si lidé mysleli, že Česká republika je stále součástí Ruska nebo Československa. V osobním kontaktu s lidmi se pokouším o osvětu a změnu vnímání České republiky ve světě,” říká Christine. V letošním roce zahájila výstavbu nového multifunkčního ateliéru, ve kterém po jeho dokončení hodlá v “propojování a rozvíjení vztahů” s okolními i dalšími národy pokračovat formou kurzů, studijních pobytů pro stážisty i pořádáním kulturních a uměleckých akcí pro odbornou i širokou veřejnost.
Více na: habermannvonhoch.com
