Sklizeň zeleniny na malé usedlosti Foto: Shutterstock
Schopnost krajiny zadržovat vodu na místě, kam spadla, u nás komplikuje její mnohdy špatný stav. Příčiny se do velké míry skrývají v minulém století, kdy komunisté za účelem vytváření velkých lánů odvodňovali půdu pomocí rozsáhlých podzemních melioračních systémů. V dobách násilné kolektivizace mají počátek také dva extrémy českého zemědělství – příliš velká pole (kde se třeba pěstuje jediná plodina), a na druhou stranu příliš malý počet zemědělských subjektů. Jak píše sedlák a lesník Daniel Pitek na svém facebookovém profilu: „Extrémem je určitě průměrná velikost českých farem o výměře 135 hektarů oproti evropskému průměru 18 hektarů, extrémem je pouhých 30 000 zemědělských subjektů v ČR oproti 600 000 v Maďarsku nebo 2 000 000 v Polsku.“
Jak uvádí Michael Beckmann z lipského Helmholtzova centra pro výzkum životního prostředí, na území bývalé NDR je situace ohledně zemědělské půdy dosud částečně podobná jako v Čechách. Zatímco v bývalém západním bloku jsou menší políčka, na východě najdeme velké jednolité plochy a při pohledu na mapu je patrný rozdíl (viz Filip Rambousek, Štěpán Vizi: Ztrácíme půdu pod nohama: jak zemědělství proměňuje klima a naši krajinu?, Český rozhlas, 2021). Místní zemědělská politika se od devadesátých let minulého století snaží tento rozdíl srovnat pomocí zákona o transformaci zemědělství (Landwirtschaftanpassungsgesetz, 1990). V jeho rámci část dřívějších velkopodniků na území východního Německa transformovali nebo rozdělili na více menších celků, a nástupci těchto podniků se staly rodinné statky, družstva či soukromé společnosti.
Kromě toho se těší podpoře nové způsoby ekologického zemědělství, jež se v Německu stává čím dál populárnější. Již od roku 1994 stoupají znatelně počty podniků zabývajících se ekologickým zemědělstvím. Rozvíjejí se i díky podpoře přímého prodeje zemědělských produktů formou speciálních programů. „Tento trend se započal výrazně dříve než u nás a má proto již znatelnější výsledky,“ srovnává Filip Chvátal ve své práci Transformace ekonomiky východního Německa; geografická analýza, Přírodovědecká fakulta, Masarykova univerzita, 2010.
Nejnižší biodiverzita v Evropě
I v Čechách se však situace velmi pozvolna začíná měnit. Na jednu stranu tu sice stále převládají velké lány, nešetrné a neekologické zacházení s krajinou i vodou – podle Josefa Fanty z Platformy pro krajinu, pracovního sdružení při Botanickém ústavu AV, „máme v Evropě nejnižší biodiverzitu zemědělské krajiny, největší znečištění vod agrochemií a potraviny nejvíce znečištěné agrochemií“ (Martin Mach Ondřej: Jsme na hranici kolapsu ekosystému. Musíme se o krajinu a půdu začít starat, Ekolist, 2018).
Na druhou stranu se u nás znovu objevuje drobné rodinné hospodaření, které navazuje na tradici před komunismem – Asociace soukromého zemědělství ČR píše zhruba o třech stovkách hospodářství. Tomu napomáhá i stoupající zájem veřejnosti o kvalitní čerstvé potraviny, prodávané například na farmářských trzích či ve farmářských obchodech jako Sklizeno či Náš grunt.
Rodinná hospodářství však znamenají nejen lepší jídlo, ale hlavně zdravější krajinu. Příkladem může být již zmiňovaný soukromý zemědělec DanielPitek, který na svých pozemcích vrací krajině rozmanitou podobu a zároveň bojuje proti suchu. Během jeho hospodaření na statku v Českém Středohoří se pestrost místní vegetace mimořádně zvedla, krajina navíc dokáže zadržovat vodu, kterou potom pomalu pouští a udržuje si tak zásoby i na doby sucha (viz Eva Vejdělková: Sedlák pod Milešovkou bojuje proti suchu, Novinky, 2019). Nezbývá než doufat, že podobných menších hospodářství u nás v budoucnu vznikne mnohem více a Česko již z leteckého pohledu nebude připomínat vyprahlé šachovnicové pole žluté řepky střídající se s betonovými sklady.
