Syn Kryštof chodil v Berlíně na státní základní školu dva roky (teď přestoupil na gymnázium, protože základní školy tu jsou jen do 6. třídy). A nyní v srpnu jsem do školy poprvé vypravila jeho mladší sestru Laru. Obě děti chodí na základní školu Anne – Frank Grundschule, která se jmenuje po mé oblíbené hrdince. Je to škola na krásném místě v centru u řeky nedaleko zámečku Bellevue. Jak tedy vypadá naše osobní zkušenost s německým školstvím?
Začneme od začátku a to právě první třídou. Opravdu se mi moc líbí místní tradice takzvaného „Einschulung“: je to oslava začátku školní docházky. Je pojatá velkolepě a děti během ní dostávají „Schultüte“, tedy kornouty plné dárků, sladkostí a školních pomůcek. V našem případě jsem pochopila, že takový kornout a jeho pojetí může být skoro umělecké dílo. Už před školní slavností mě přecházel zrak nad nádhernými výtvory ostatních dětí: kornout ve tvaru dinosaura, kornout s vyrobenou princeznou s nalepenými vlasy, kornout sladěný s designem šatů, prostě přehlídka, ze které oči přecházely!
V Berlíně je taky běžné, že prvňáčci chodí do školy o týden později, než ostatní děti. A před začátkem školy mají právo na dva týdny strávené ve družině, kde si hrají, seznámí se s třídou a rozkoukají se ve škole. Moje dcera si tak hned našla kamarádky a tohle mi přijde jako geniální nápad!
Povídejme si o různých kulturách!
Další vychytávkou je, že každá třída má nejenom svou učitelku, ale taky svou vlastní družinářku, která se o děti stará po škole. Zajímavý je i rozvrh takhle malých dětí. Kromě obvyklých předmětů mají ještě „multi kulti“, kde si budou povídat o různých kulturách. Ano, v kosmopolitním Berlíně je tohle docela zásadní předmět a děti se tu v podstatě učí i během běžného života.
Dcera má už od první třídy předmět „náboženství“, kde se bude učit o tom, jaké mají lidé víry. Další postřeh z naší školy je ten, že tam hromadně snídají spolu v lavici. Vzhledem k tomu, že tam mají být už v 7:50, tak mi to přijde jako dobrý nápad. A také oceňuju jiné uspořádání prostoru ve třídě: lavice sražené k sobě, takže spolu sedí třeba osm dětí „u velkého stolu“. Obecně první dojem ze třídy mé dcery je naprostá spokojenost – o to větší, že si hned našla nejlepší a naprosto „multi kulti“ kamarádku Elizu: napůl Turkyni, napůl Polku.
Digitalizace: úkoly do kastlíku
Místní školství však rozhodně není černobílé a má v mých očích opravdu velké rezervy. Narazila jsem na to několikrát během pandemie. Němci a jejich úroveň digitalizace, to je téma samo pro sebe.
Na naší škole téměř nefungovalo on-line vyučování a my jsme proto jezdili do školy vyzvedávat papíry s úkoly a pak je vyplněné házet do kastlíku. Předpotopní systém, který ve 21. století nemá co dělat.
Uvítací třídy a obědy zdarma
V Německu chodí všechny děti cizinců, pokud neumí perfektně německy, do takzvané integrační třídy, nebo taky uvítací třídy ( „Wilkommensklasse“). Cílem je intenzivní výuka němčiny, každý den tu mají německý jazyk čtyři hodiny, jen pondělky pak mají jiné předměty jako výtvarnou výchovu, tělocvik nebo hudební výchovu. Z klasických předmětů je v uvítací třídě jen matematika. Do té naší chodilo deset dětí, z nichž každé mělo jinou úroveň jazyka a každému šila učitelka na míru úkoly.
Na výuku němčiny tu mají zajímavý a podrobně propracovaný systém. Děti hodně pracují třeba s obrázky, dostanou speciální kartičky s nakreslenými předměty a doma je z toho rodiče zkouší. Od začátku jsou třeba barvami rozlišené členy u jednotlivých podstatných jmen – der, die, das. Právě zapamatování členů je jedním ze základů německé gramatiky, na kterém se pak dále staví.
Ve škole mají všechny děti právo na obědy, které jsou pro Berlín už dva roky zdarma. Může za to snaha místní levicové radnice. Po škole pak chodí děti do družiny, které se tady říká Schulklub. Taky za družinu se platí částka vypočítaná podle příjmu rodičů a jde opravdu o symbolické příspěvky, které se běžně třeba pohybují kolem 15 eur měsíčně.
Procenta cizinců jsou problém
U berlínských škol si lze oficiálně zjistit, jaké procento dětí jsou cizinci, tedy děti z rodin, jejichž mateřským jazykem není němčina. Naše škola má přitom podíl cizinců 50 procent. Podle statistik však aktuálně převažují cizinci na zhruba polovině berlínských škol. Několik berlínských škol aktuálně hlásí podíl cizinců dokonce víc než 90 procent. Je to opravdu velké téma, mnoho lidí nechce posílat své děti na v podstatě neněmecké školy. Kvůli tomu se třeba i stěhují nebo si fiktivně mění bydliště. V Berlíně totiž musíte nastoupit na spádovou státní školu určenou úřadem podle bydliště. Obecně se řeší, že na školách, kde převažují cizojazyčné děti, se mezi sebou baví svým jazykem a upadá často úroveň němčiny. U nás na škole mají děti zakázané bavit spolu ve škole svými jazyky – tedy třeba arabské děti z naší integrační třídy, které tu mají velké skupiny, spolu nesmí mluvit arabsky, ale prostě německy.
Byl to hezký půlrok, který strávil Kryštof v integrační třídě. Když pak přešel po půl roce do „normální třídy“, zarazila nás jedna německá specialita: jak přísně se tu hodnotí „oddychové předměty“ jako je tělocvik, výtvarná výchova a hudební výchova. Kryštof se třeba na hudebku musel naučit přesné složení všech komponentů v bubnu a musel uměl popsat všechny možné druhy nástrojů. K čemu mu tohle jednou bude, to se mě neptejte. Ještě víc nám zůstával rozum stát nad tím, když pak dostal čtyřku z výtvarky, protože se učitelce nelíbil obrázek.
Ale tohle je prostě v Německu podle našich zkušeností jiné: z výchov se tu běžně dostávají špatné známky. Paradoxní bylo, že “náš cizinec” Kryštof měl třeba na vysvědčení z němčiny dvojku, nicméně právě z hudební výchovy, kterou se doma asi nejvíc „drtil“, aby znal v němčině komponenty hudebních nástrojů, to nevytáhl na víc než na čtyřku. Jediným uklidněním pro mě bylo, že průměr známek z těchto výchov neměl vliv na jeho přijetí na gymnázium, protože se do toho nepočítá.
Co se mi v německé škole naopak líbí, jsou praktické předměty a projekty, kde se učí děti samostatně uvažovat. Kryštof měl třeba ve škole projekt „jídlo a pití“. Děti se tak učily, kolik jaký nápoj obsahuje cukru, a měly si samy přinést z domova nějaký nápoj, jehož složení pak zkoumaly. Podobně to bylo třeba s pečivem. Děti to bavilo, nenásilnou formou se naučily slovíčka a pojmy, a navíc si popovídaly o tom, co je a co není zdravé. Rozhodně lepší než nezáživné biflování. Oceňuji tak obecně atmosféru ve škole. Na německé základce se setkávám především s ochotou a s úsměvy. Možná je to i tím, že jsou tu učitelé na rozdíl od těch českých opravdu dobře ohodnocení, motivovaní a lidé si jich tu váží.
Jak na školy dopadla pandemie
V každém případě, do celé školní docházky v Německu stejně jako v Česku zcela zásadně zasáhl koronavirus. Loňský školní rok bych proto nejradši vymazala. Mé děti strávily víc času doma, než ve škole. A my si teď jen přejeme, aby tento školní rok byl aspoň o něco lepší. Pandemie je něco, co ochromilo školy, jak v Česku, tak v Německu podle mě dost podobnou mírou. I když české školy byly zavřené doma nakonec nejdéle ze všech z celé Evropy, náš syn byl v podstatě taky pořád doma, jelikož byl skoro nonstop v karanténě. Při každém odhaleném případu korony musely jít totiž všechny děti ze třídy na čtrnáct dní domů. Ve výsledku tak byl doma stejně jako české děti. Tak si přejme, ať je to letos lepší. Aspoň o něco.
Roušky na obličejích šestiletých dětí a testovaní třikrát týdně však značí, že standardní tento školní rok rozhodně nebude. Ani v Česku, ani v Německu….
