Aby nám z green dealu nevyrostla nová železná opona

Pokud jde o přístup politické elity, osobností a médií k tzv. Zelenému údělu, v posledních měsících to vypadalo, jako by Německo a jeho východního souseda nedělila zeď, ale přímo oceán.

🇩🇪 Sie können diesen Artikel auch auf Deutsch lesen: Damit uns aus dem Grünen Deal kein neuer “Eisserner Vorhang” erwächst

Zatímco německé instituce tento největší evropský projekt desetiletí – tu více nadšeně, tu méně – ale přece jen většinově podporují, v Česku je tomu právě naopak. Co je příčinou tohoto schizmatu jinak podobných sousedů?

 Na tuto otázku se soustředí následující text. Bude někdy trochu osobní. Autor (rok narození 1971) je příslušníkem generace, která je k projektu Green Deal v Česku snad nejskeptičtější. Vede to často až k ostrým osobním sporům. Na sociálních sítích zuřila poslední dva tři roky válka. Mnozí přátelé rušili celoživotní přátelství. Chyběla věcná diskuse. I v Německu hořely spory, ale s těmi českými se nedaly vůbec srovnat.

Na počátku bylo slovo

A to slovo bylo osobním jménem. Znělo „Greta“. Češi tak své děti obyčejně nepojmenovávají, ale znají jméno dobře, např. herecká legenda Greta Garbo žije ve všeobecném povědomí. Nechte Čecha vyslovit její jméno a z jeho úst zazní něco velmi podobného jako v Německu: krátké a emočně neutrální G-r-e-t-a. Ne tak v případě švédské školačky Grety Thunbergové.

Tady uslyšíte docela jinou kadenci. Ozve se cosi jako „G-r-r-é-é-é-t-a“. Je v tom emoční náboj, většinou negativní, má často dehonestující funkci.

Krátká osobní vsuvka – trhá mi to uši. Jmenuji se Heger, a když mě chtěl někdo v dětství verbálně vytahat za uši, vyslovil mé příjmení stylem héégrr (se širokým „e“). Mělo to evokovat cosi jako „sígr“ nebo „grázl“. Těsné sousedství „g“ a „r“ nevěští v češtině nic dobrého. Ale konec lingvistiky. Mí vrstevníci zkrátka kolektivně přisoudili Gretě Thunbergové duševní nemoc. Referovali o ní vesměs jako o „hysterické autistce“. Ne všichni – ale má sociální bublina, do té doby převážně liberální, se kvůli mladé Švédce náhle rozštěpila a galvanizovala.

Postihlo to i české elity. Před Gretou varoval kdekdo, včetně prorektora Univerzity Karlovy Jana Konvalinky nebo slavného sociologa Václava Bělohradského. Mainstreamová média ji nebrala vážně, vládnoucí politická elita ji odsoudila sakumprásk, ani opozice nebrala v potaz obrovské vzepětí ekologického myšlení, které pomohla vyvolat a které přes několik následných kroků a katalytických událostí (covid) vedlo až ke Green Dealu. A tato původní antipatie k jedné výjimečné dívce se postupně transformovala k převážně negativnímu postoji české elity ke Green Dealu. Alespoň u tradičních voličů pravicových stran mé generace.

Fenomén „česká krajina“

Je to přitom absurdní. Postoj většinové společnosti v ČR k pojmům jako „příroda“ či „životní prostředí“ je pozitivní. Češi i Němci považují klimatickou změnu za vážný problém dneška. Liší se ovšem v náhledu, jak moc se jich osobně dotýká, a v odhodlání, co jsou proti ní ochotni dělat. Co ze svého dosavadního životního stylu změnit. Čeho se osobně vzdát.

V Česku dnes už žije jen asi pět procent „klimatických popíračů“ (ještě před pár lety jich byly desítky procent), jejichž řady hlavně v posledních letech notně prořídly. Jenže velká část lidí v Česku s oblibou poukazuje na to, že Česko je malá země, přispívá ke světovým emisím CO2 jen promilemi, jde prý o problém USA nebo Číny. Je to absurdní argumentace.

Zatímco Německo a s ním i většina zemí EU ve druhé polovině předchozí dekády emise prudce snižovaly (nutno dodat, že Německo vlivem své Energiewende relativně nejpomaleji) a zavíraly uhelné elektrárny, Češi naopak emise navyšovali takovým tempem, až poskočili ze čtvrté na třetí příčku v objemu emisí na obyvatele v EU. Průměrný Čech emituje podstatně více CO2 než průměrný Číňan.

Zatímco Němec je ochoten uvažovat globálně, průměrný Čech myslí lokálně. Jeho svatým grálem je „česká krajina“. K ní má prudce sentimentální vztah snad každá věková i sociální skupina. „Česká krajina“ je cosi jako národní poklad. Je opěvována básníky, je zbožňována chalupáři, oceňována v zahraničí (obdivoval ji dokonce Adolf Hitler). Češi v pěší turistice vedou světovou ligu. Klimatická změna je pro ně nepříjemnost, to jistě – ale hlavně z toho důvodu, že ohrožuje „českou krajinu“, např. kůrovcem a suchem.

A naši krajinu si nenecháme „hyzdit“. Proti změnám klimatu je třeba bojovat, ale někde jinde. Vysazujme stromy, šetřeme vodou, ale větrníky a solární parky prosím ne – ty „hyzdí“ krajinu. Alespoň to se nejčastěji dočtete na sociálních sítích.

Ale proč je Česko takový „Hobitín“? Proč jsou Němci a další Západoevropané vyděšeni táním ledu v Arktidě, požáry v Austrálii a obrázky kráterů po vybuchujícím metanu na Sibiři, zatímco nejběžnější reakcí Čecha je pokrčení ramenou? Určitě to není rozdílem v naturelu obou národů. Ani tím, že Němci jsou o něco zcestovalejší – poslední dobou to možná už přestává platit. Příčin je několik. Pokusíme se je postupně vyjmenovat.

1. Dějiny

Německo je zemí, která vymyslela „Grüner Punkt“, označení ekologicky šetrných výrobků na obalu, zavedlo jej jako první země na světě v roce 1990. V té době již byli Zelení, původně protijaderní a antisystémoví aktivisté, zavedenou stranou. Jejich ekologická rétorika byla mezi mladým elektorátem natolik populární, že ji postupně převzaly tradiční politické strany – SPD, CDU, FDP. V Německu dnes není relevantní politická síla, která by zpochybňovala Green Deal. Když vypukl fenomén „Greta“, naprostá většina politiků se k němu postavila vstřícně.

V Česku máme také historii ekologických hnutí. Některá byla tolerována komunistickým režimem (Brontosaurus), některá byla naopak prudce protirežimní. Rozsáhlé ekologické protesty proti katastrofálnímu stavu ovzduší v severních Čechách na konci 80. let uspíšily pád komunistů. Jenže pak jako by se čas zastavil. Vládu převzala ODS, pro niž byla ekologie v seznamu priorit na posledním místě. Její předseda Václav Klaus označoval Zelené za radikální šílence a vymyslel termín „ekologismus“ (bůhví, co vlastně znamená). Zdálo se totiž, že všechny ekologické problémy v Česku vyřeší útlum výroby socialistického těžkého průmyslu – jehož následkem se stav životního prostředí skutečně zlepšil. Ale bez jakékoli

politické podpory. „Klausova kletba“ přežila nesktečně dlouhou dobu – jeho Občanská demokratická strana se jí začala zbavovat až relativně nedávno.

2. Média

Zpočátku většina médií papouškovala rétoriku vládních stran. Ve zlaté éře deníků a týdeníků (tedy od 90. let do finanční krize) zavedla periodika řadu vědeckých příloh, ale ty se ekologii věnovaly jen sporadicky, klimatické změny jako by se dokonce štítily.

Vzpomínám si živě, jaký šok jsem vyvolal u řady kolegů v MF DNES, když jsem v roce 2006 vzal vážně film „Nepohodlná pravda“ od amerického viceprezidenta Ala Gora a napsal o něm pozitivní recenzi.

I mezi kolegy ze zahraničního oddělení převládali klimaskeptici, kteří se zhlédli ve švédském autoru Bjornu Lomborgovi. Možná není náhoda, že tento Klausův oblíbenec, ale jinak v podstatě šarlatán s převážně zištnou motivací bydlí právě v Praze.

Německá média zaměstnávají řadu lidí vzdělaných v přírodních vědách, v sociologii či v ekonomii, kteří se klimatické změně intenzivně věnují nejméně po dvě desetiletí. Jestli česká periodika nějaké takové popularizátory vůbec měla, po finanční krizi je propustila a jejich agendu předala domácím redakcím, kde ji obvykle zpracovává krkolomným způsobem nějaký věci nepříliš znalý redaktor, protože mu přistála na stole. Většinou má nulový background a výsledek podle toho vypadá.

Buď klimatickou změnu emotivně popisuje jako katastrofický film, častěji však celou věc odbude nějakým technokratickým, veřejnosti nesrozumitelným textem.

3. Osobnosti

I v Česku máme řadu erudovaných vědců, kteří problematice věnují čas a energii, avšak činí tak pro specializované vědecké časopisy a málokdy mluví k veřejnosti. Chybí všeobecně známá osobnost, která by měla rétorický talent a oslovila větší část populace.

(Naneštěstí se této role na začátku tisíciletí ujal právě Václav Klaus, a to svou knihou „Modrá, nikoli zelená plenta“, čímž zmíněnou „Klausovu kletbu“ prodloužil o hezkou řádku let.)

Je jen několik všeobecně známých a erudovaných vědců, jejichž přednášky navštěvuje širší veřejnost. Jedním z nich je Václav Cílek, který plně respektuje závěry klimatického panelu IPCC a dokáže je zajímavě uvádět do souvislostí. Dalším je ale třeba také biolog Jan Pokorný, který sugestivním způsobem šíří – hádáte správně – klimaskepsi. Pokorný tvrdí, že emise mohou za oteplení jen z 20 procent, že se pohybujeme v rámci holocénní variability, že lidé z Fridays for Future podlehli jakési kolektivní hypnóze, že jsou zbloudilí a nebezpeční, že naše civilizace stojí a padá s fosilními palivy, že vlastně „nic nevíme a ani nevíme, co všechno nevíme“ – to je jeho hlavní vzkaz. A lidé mu naslouchají.

4. Politické elity

Kdyby německý volič, pro kterého bylo klima tématem č. 1 nedávných voleb, v nichž se CDU, SPD,

Zelení a FDP přely vlastně jen o to, zda bude Green Deal lépe uskutečňovat masivními investicemi, zvýšením daní, či podporou výzkumu a vývoje, zaslechl před říjnovými volbami v Česku mluvit českého premiéra Andreje Babiše (nebo jeho pravou ruku Karla Havlíčka), nejspíše by upadl do bezvědomí.

Představitel vlády, která nesplnila ani Pařížskou dohodu, hovořil ke svým voličům takto: „Evropa stále mluví o Green Dealu. Někteří šílenci říkají, že nemáme mít děti, protože děti jsou emise. Katastrofa, to fakt nechceme. Green Deal, jak navrhuje pan Timmermans, ty šílenosti, že nebudeme mít auta se spalovacími motory, to zničí náš průmysl. To nevymyslely automobilky, ale ti zelení fanatici v Evropském parlamentu. Budeme muset bojovat proti těmto absurdním nesmyslům.“ Andrej Babiš přitom Green Deal za ČR podepsal.

Sotva by se německý volič probral z kómatu, mohli bychom jej do něj znovu poslat citacemi českého prezidenta Miloše Zemana. Ten označuje ekologické spolky za „zločinecké organizace“, podle svých slov se těší na to, že jim jednou „zaklepe na náhrobní kámen“. O svém vztahu ke zvířatům pronesl dnes už legendární větu: „Jediným účelem vepře je přece odjakživa vepřová.“

Mezi relevantními českými politickými stranami existuje jediná, která Green Deal vnímá jako příležitost přestat být montovnou a stát se mozkovnou Evropy, věří, že Green Deal přinese nové pracovní příležitosti, a nestaví se kategoricky proti elektromobilům. Je to koalice Pirátů a STAN. Avšak ani PirSTAN by v porovnání s německými stranami nevyšel jako hnutí, které je nějak zvlášť „enviromently friendly“, přestože jej ostatní české strany včetně potenciálních koaličních partnerů označují za „ekosocialisty“. Program PirSTANu připomíná spíše program FDP než třeba program Zelených, za něž je zmatená česká veřejnost považuje.

Všechno je jinak

„Všechno je jinak, že je to tak?“ řekl kdysi z legrace John Lennon. A je to tak i v našem případě. Tedy jinak. Nejabsurdnější na celé situaci v Česku je, že Green Deal má ve skutečnosti relativně vysokou podporu.

Že to odporuje všemu, co jsme zde zatím napsali? Ano. Ale je to proto, že jsme hovořili o politicích, o médiích, o popularizátorech vědy – a to jsme ještě nezmínili dezinformační weby, které se do Bruselu a jeho politiky strefují každodenně a většinou dosti vulgárně. Ovšem nevěnovali jsme se té nejdůležitější entitě – totiž české veřejnosti samotné.

A ta překvapivě uvažuje úplně jinak, než si všichni chytrolíni myslí. Podle rozsáhlého průzkumu České klima 2021 Masarykovy univerzity v Brně se totiž 70 procent respondentů prohlásilo za „ochránce přírody“ a 48 procent za „ekology“. Čtyři pětiny lidí se o klimatickou změnu intenzivně zajímají. Při dřívějším průzkumu téže univerzity padl jiný mýtus – totiž že Češi nepodporují obnovitelné zdroje. Ve skutečnosti je podporuje skoro polovina lidí, zatímco jádro jen třetina a fosilní zdroje desetina. Je to sice o něco méně než v Německu, ale přesto srovnatelné. Uf, řeknete si, můžeme si oddychnout; blízcí sousedé Češi a Němci jsou si přece jen podobní.

Česko není Hobitín, není to skanzen Evropy. To si jen jisté skupiny mocných vůbec nerozumí s občany, před nimiž si hrají na elity. Je to svým způsobem přesně tak. Polovina Čechů není spokojena s životním stylem, jakým žije současná společnost. Německo, tradičně zelenější, je svému menšímu sousedovi naštěstí dobrým příkladem.

Příkladem na cestě k většímu uvědomění si, že takhle to s naším světem opravdu dál nejde. A ono snad ani tak nejde zrovna o průmysl, o elektrická auta, větrníky a dotace. Jde spíš o to, si uvědomit, že je třeba změnit – ať už jsme Čech, nebo Němec, nebo Japonec – způsob, jakým nahlížíme na život svůj i na život všeho ostatního na naší společné planetě Zemi. Jak před půl stoletím zpívalo duo Simon & Garfunkel: „Zpomal, jedeš moc rychle, musíš nechat den plynout.“

Tento článek je součástí tištěného magazínu N&N Czech-German Bookmag. Jeho letní číslo (na obrázku) si můžete objednat na portálu nakladatelství Albatros.

Mohlo by vás zajímat

Přečtěte si

Tradiční salony kultivovaly společnost

Skýtaly prostor k emancipaci žen, společenská elita na nich formovala národní identitu a tříbila vlastenecké postoje. To vše je spjaté s tradicí jak prvorepublikových českých salonů, tak i těch původních francouzských. Navázat na ně chce i Salónek Lucie Šilhové.
Shutterstock
Přečtěte si

V Německu se propadla důvěra v televizi a část institucí. Nejdůvěryhodnější jsou pro Němce lékaři, policie a univerzity

Důvěra Němců ve většinu veřejných institucí loni klesla. Pětiprocentní ztráta důvěry stihla oproti roku předchozímu soudy včetně Ústavního, nebo také televizi. Mírněji, o 3 procenta, klesla důvěra v instituty pro výzkum veřejného mínění, rozhlas a tisk. Jen nepatrně (o jedno procento) pak klesla důvěra v policii a univerzity.
Foto: archiv
Přečtěte si

Tomáš Kafka: Nákazy koronavirem přicházejí a odcházejí, ale německo-české partnerství zůstává

České předsednictví bude usilovat o to, aby EU zůstala co nejvíce jednotná a funkční, nastínil velvyslanec ČR v Německu Tomáš Kafka s tím, že bez Angely Merkelové nepůjde o snadný úkol. „Při nezbytných kompromisech nám bude velmi chybět německá kancléřka, která byla možná šampionkou v politice kompromisů,“ posteskl si v rozhovoru pro Sudetendeutsche Zeitung. „Vzhledem ke koronavirové krizi potřebujeme v mnoha ohledech zdravou Evropu. EU musí být odolnější, protože jsme stále více obklopeni konkurenty, kteří nám nemusí být nutně nakloněni,“ naznačil pravděpodobné priority nadcházejícího českého předsednictví.

Nejčtenější v kategorii Society