Experti ze Saska, Bavorska a České republiky a zemští politici z Německa probrali v Praze na konferenci Pathways into a Sustainable Future (Cesty k udržitelné budoucnosti) technologie a inovace pro lepší životní prostředí. Už v prvních hodinách celkem dvoudenní konference bylo zřejmé, že výroba řízená jen a pouze trhem neúměrně zatěžuje životní prostředí. Na druhou stranu snaha převést zodpovědnost na spotřebitele už může citelně zasáhnout do životů nejen nižších, ale i středních příjmových vrstev.
Jak nepřevést zodpovědnost na spotřebitele
Podíl průmyslové výroby a dopravy na emisích CO2 výmluvně ilustroval Prof. Michael Bittner z Německého střediska pro letectví a kosmonautiku. Promítl sérií satelitních snímků, které se postupně zahalovaly do zvětšující se barevné skvrny znázorňující emise CO2 v průběhu dne až do odpoledních špiček, kdy se snímek zbarvil takřka celý. Porovnání snímků z roku 2019, tedy z doby před pandemií, s těmi z roku následujícího, ukazuje na 40procentní pokles emisí během lockdownu.
O tom, že tržní mechanismy samy o sobě ekologické náklady výroby neberou v potaz, svědčí alokace výroby do rozvojových zemí. Výroba v Číně nebo Indii je běžně spojená s vyššími emisemi skleníkových plynů než výroba v Evropě, o ekologicky náročné dopravě produktů nemluvě. To se týká výroby ocele a emisí CO2. Dovozci podobných produktů by proto měli kompenzovat zmíněné dodatečné ekologické náklady, myslí si Prof. Dirk Rübbelke z Ekonomické fakulty Technické univerzity Báňské akademie ve Freibergu.
Pozor na daň za CO2
Před dopady daně za emise CO2 varovala Prof. Anja Faße z Technické Univerzity v Mnichově. Ta upozornila, že daň za emi CO2. „Je potřeba se podívat, jakých produktů a kterých spotřebitelů se to dotkne, a jsou mezi nimi nejen ti chudí, ale už i střední vrstva,“ upozornila Prof. Faße na dotaz N&N Magazine. „Dotyční si nejprve budou muset na tyto vyšší náklady zvyknout, neboť to změní jejich životy. Budou muset zvažovat, jak často budou moci jezdit autem a zda si auto ještě vůbec budou moci dovolit, přičemž další starosti jim přibydou i s vytápěním. Je s tím spojená určitá psychická zátěž, na jejíž zvládnutí je nutné nechat lidem čas,“ upřesnila pro N&N Magazine.
Řeč byla i o moderních technologiích . Vědci nadále zdokonalují technologii čištění vody a vyvíjejí nové postupy, kdy jsou „nečistoty“ z ní využity k výrobě krmiv nebo nově k výrobě hnojiv. Povrchové vody jako rybníky jsou totiž zdrojem živin pro růst mikrořas, které lze pěstovat v tzv. fotobioreaktorech. „Když se na rybníku v Třeboni objeví sinice, je to v podstatě dáno vysokým obsahem živin ve vodě, kvůli nimž se nakonec zakazuje koupání. Pokud by se ale nenechalo ve vodě narůst to, co tam má tendenci přirozeně narůst, lze takovou vodu použít pro kultivaci něčeho, co chceme, aby v ní narostlo. Tím se ty živiny z vody odstraní a voda se de facto vyčistí,“ vysvětluje pro N&N Magazine Irena Brányiková z Ústavu chemických procesů AV ČR, v.v.i. Tento výzkum probíhá v rámci Strategie AV 21, Voda pro život.
“Záměrnou kultivací vhodných druhů vláknitých sinic se vyextrahují živiny do biomasy, kterou lze využít pro krmiva, nebo k výrobě hnojiv. „Naše pole trpí nedostatkem organické hmoty, ta půda je jako písek a dodaná minerální hnojiva jsou snadno vyplachována dešti do řek a rybníků. Nově vyvíjené řasové technologie představují způsob, jak přesunout živiny, které nechceme ve vodě, na pole, kde budou sloužit pro výživu plodin,“ popisuje Brányiková.
Kdy ale biomasa z mikrořas najde uplatnění na polích, ještě není jasné. „Technologicky je zvládnutá spousta věcí, jejich využití je ovšem otázka ceny a motivace,“ dodává expertka.
