Plakát Radio Free Europe Foto: archiv autora, Open Society Archives Budapest a Hoover Institution, Stanford University
Američané si původně představovali, že všechny národní redakce (vedle naší ještě polskou, maďarskou, bulharskou a rumunskou) rozdělí na vedení a programovou sekci v New Yorku (sídlily v mrakodrapu Empire State Building) a na výkonnou část, tedy nahrávací studia v Mnichově (od roku 1952 umístěná v rozlehlém komplexu zvaném Anglická zahrada). V prvních letech se toto řešení příliš neosvědčilo, hlavně kvůli neustálému převážení textů a nahraných pásek přes oceán, dělbě práce a kompetenčním sporům, takže počátkem 60. let již téměř celá redakce sídlila v bavorské metropoli.
Anglická zahrada v Mnichově – sídlo Radio Free Europe Foto: archiv autora, Open Society Archives Budapest a Hoover Institution, Stanford University
Vstup do československé redakce v Mnichově Foto: archiv autora, Open Society Archives Budapest a Hoover Institution, Stanford University
Elita pod pseudonymy
Mezi stálými redaktory se objevila řada známých publicistů, politiků, akademiků, umělců či duchovních, jejichž podíl na vysílání se zařadil mezi fenomény moderní československé publicistiky. Stačí zmínit jména jako Pavel Tigrid, Miloslav Kohák, Jan Stránský, Jiří Kárnet, Jára Kohout, Jožka Pejskar, Alexander Heidler, Jan Čep, Egon Hostovský, Růžena Jadrná, později Olga Valeská-Kopecká, Ivan Diviš nebo Karel Kryl. Takřka všichni před mikrofony používali pseudonymy, aby ochránili před perzekucí příbuzenstvo a přátele doma.
Programová skladba se v průběhu let mnohokrát měnila, nicméně hned v počátcích posluchač narazil na pravidelné pořady jako Politický komentář, v němž se Ferdinand Peroutka a další komentátoři vyjadřovali k aktuálnímu dění v Československu a ve světě vůbec. V pořadu s celým názvem Rub a líc čili jak číst noviny a jak poslouchat rádio? každý večer v deset hodin redaktor Pejskar alias Jožka Pero komentoval a poopravoval zprávy československých sdělovacích prostředků z toho dne.
Novináři Jožka Pejskar a Pavel Tigrid Foto: archiv autora, Open Society Archives Budapest a Hoover Institution, Stanford University
Podobná strategie se vlastně promítla do celé podstaty vysílání. V dlouhé řadě relací s duchovní a ekonomickou tématikou, nebo těch určených pro rolníky, studenty, dělníky, dokonce pro členy KSČ, stanice referovala o skutečném stavu věcí, o realitě očištěné o nános komunistické ideologie a propagandy. Výjimečným počinem byly Vzkazy domovu, vysílané před osmou večer. Umožňovaly našim uprchlíkům dát prostřednictvím vysílání svým blízkým vědět, že se v pořádku dostali do svobodného světa. Neuváděla se žádná jména, přečtená sdělení v sobě skrývala různé kódy, smluvená hesla a zkratky, které pochopil jen oprávněný adresát „na druhé straně“, ale jinak režim neměl možnost dotyčné odhalit.
Agent, který vynesl jen drby z kantýny
Podobných inovativních pořadů mělo Rádio Svobodná Evropa ukrytou v rukávu celou řadu. Proto bylo, navzdory silnému rušení a hrozícím postihům za poslech, tak populární mezi lidmi. Proto se ho státní moc tak bála.
Agent Pavel Minařík komunistům donášel na exulanty jen drby. Později v redakci nastražil bombu Foto: archiv autora, Open Society Archives Budapest a Hoover Institution, Stanford University
Běsnící komunističtí pohlaváři nařídili Státní bezpečnosti proti „štvavé vysílačce imperialistů“ zakročit. Koncem roku 1955 přijala rozvědka první systémovou směrnici proti Svobodné Evropě s krycím názvem „Objekt Alfa“. Než se rozvědce povedlo infiltrovat samotné rádio, musela informace získávat od lidí, kteří se z emigrace vrátili do republiky, popřípadě které unesla. Těžce poslepovala informace o vnitřní struktuře a personálním obsazení československé redakce. Následně prověřovala veškeré zbývající vazby těchto „zájmových objektů” (redaktorů, analytiků, technických či administrativních pracovníků) na Československo.
Pózující českoslovenští redaktoři Foto: archiv autora, Open Society Archives Budapest a Hoover Institution, Stanford University
Nejlépe vydíratelní byli pochopitelně ti s rodinou, která zůstala za železnou oponou. Jako mnohem efektivnější se ukázaly tzv. rušivé akce (útoky, psychický nátlak, ničení majetku, distribuce falešných letáků a dopisů) s cílem zastrašit zaměstnance rádia, že ani v západním Německu pod ochranou americké armády nejsou v bezpečí. Uvnitř působilo také několik agentů, nejznámější patrně Pavel Minařík, který v rádiu pracoval jako pomocný redaktor mezi lety 1968-1975. Sám sebe považoval za superšpiona, ale hlášení, která posílal nadřízeným do Prahy měla často povahu pouhých drbů, které zaslechl v kantýně. Počátkem roku 1976 se již vyhříval na výsluní televizních kamer v Praze. Řečnil o utrpení na zkorumpovaném Západě a o pokleslých charakterech emigrantů v žoldu Američanů. Jeho činnost však Rádiu Svobodná Evropa reálně neuškodila. Těšilo se velkému zájmu posluchačů až do Sametové revoluce, poté se přestěhovalo do Prahy, odkud vysílá dodnes.
Více o československém exilu nejen v Německu se dočtete v knize Martina Nekoly Osobnosti poúnorového exilu, která představuje čtrnáct významných osobností a zároveň odhaluje, jak se protikomunistický exil vyvíjel a jaká témata a kauzy jím hýbaly.
