🇩🇪 Sie können diesen Artikel auch auf Deutsch lesen: Corinne Winters: Rusalka aus Maryland
Je září, v Praze jste poprvé, denně zkoušíte. Stihla jste si tu už něco prohlédnout?
Jsem ráda, že kromě zkoušek v Rudolfinu jsem si mohla v praxi vyzkoušet i češtinu. Praha je pro mě už jen po architektonické stránce naprosto ohromující! Ráda běhám, takže jsem běžela podél Vltavy i přes Karlův most. Zašla do Muchova muzea, Národní galerie, navštívila jsem úžasný Vyšehrad s hroby Antonína Dvořáka a Bedřicha Smetany.
Setkáváme se během Mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha, kde jste vystoupila s Českými filharmoniky a dirigentem Jakubem Hrůšou.
S Českou filharmonií jsem vystupovala krátce předtím na Proms v Londýně. Nyní jsme koncertovali v nádherném Dvořákově sále Rudolfina, kde je úžasná akustika. Práce s Jakubem je vždy skvělá. Je Čech, miluje českou hudbu a věří v ni. Seznámili jsme se před několika lety a od té doby jsem vděčná za každou další příležitost. Vynikající je také orchestr České filharmonie. Ostatně, skvělé odezvy jsme měli i na naše koncerty v Londýně.
Spolupracovala jste i s dalšími výraznými českými dirigenty Tomášem Netopilem a Tomášem Hanusem…
Každý český umělec, se kterým jsem kdy spolupracovala, mě obohatil. Klasická hudba je nedílnou součástí české kultury, což není případ Spojených států, odkud pocházím. Myslím, že Česko, nebo aspoň Praha a Brno, které jsem dosud navštívila, jsou hodně podobné Vídni, kde se vše točí kolem kultury. A to je opravdu úžasné! Když pracuji s českými umělci, cítím se součástí zdejšího kulturního života.
V rámci vašeho pražského debutu šlo o Janáčkovu Glagolskou mši ve staroslověnštině. Bylo to těžké?
Jakub nám nahrál ukázku s výslovností, abychom se ji mohli všichni naučit. Pracovala jsem s textem, abych slyšela jednotlivé rozdíly mezi výslovností češtiny, kterou už znám, a staroslověnštinou, která pro mě byla nová. Ale Janáček je můj oblíbenec. V hudbě jsem díky Janáčkovi jako doma. Jazykově to velký rozdíl není. Například slovo „hospodin“ čtete jako „hospodyn“. Takže to zní stále jako čeština, jen s malými fonetickými odlišnostmi.
Pokud se vrátíme na začátek, kdy jste si poprvé uvědomila, že jste spjatá s hudbou?
Narodila jsem se ve Státech a nevyrůstala jsem s klasickou hudbou. Tady v Česku ji potkáváte na každém kroku a nemusíte ji zrovna studovat. Můj otec ale miloval hudbu odjakživa, především popovou, ne klasickou. Odmala jsem zpívala a on mě doprovázel na kytaru nebo piano.
Vzpomínám si, když jsem asi jako dvouletá stála před zrcadlem a držela hřeben jako mikrofon. Maminka se na mě dívala a říkala mi, že ze mě určitě bude umělkyně. Na vysoké škole jsem studovala psychologii a hudbu. Ale hudba měla navrch, až jsem se jí začala věnovat naplno. Chvíli jsem hrála na cello, posledních pět let zkouším hrát na piano, ale není to nic moc. (smích) Hlavní je pro mě odjakživa zpěv.
Co bylo prvním impulzem k tomu, že začnete zpívat ve slovanských jazycích?
Víte, já jsem z padesáti procent Ukrajinka. Ale o této části rodiny toho moc nevím, protože mí předci připluli do New Yorku na lodi, přestali mluvit jidiš i rusky a stali se Američany. Já jsem si před časem nechala udělat krevní test. Teď vím, že rodina mého dědečka pochází z Kyjeva, ale nevím, odkud byla rodina mé babičky. Moje příjmení Winters není pravé, můj dědeček se jmenoval Winicky, ale v Americe si ho změnil. Byl žid, chtěl se tím odříznout od starého světa. Slovanství mám tudíž v krvi. Začalo to zpívanou ruštinou, která mi přišla natolik přirozená, že jsem se ji během studia chtěla naučit. Ruština byla moje brána do slovanské hudby. S Káťou Kabanovou a Halkou přišla čeština, Janáček, Salcburk a Brno.
Je pro vás čeština těžká?
Čeština je velmi náročný jazyk, zvláště pak výslovnost hlásky „ř“. Když jsem poprvé v Salcburku spolupracovala s Jakubem Hrůšou, řekl mi, že moje „ř“ zní příliš měkce a že na tom musím ještě hodně zapracovat. Česky se učím dva roky, ale ve zpívané češtině žiju už sedm let. Ve zpěvu mám tudíž víc zkušeností, ale doufám, že česky budu zanedlouho mluvit plynule.
Co vám nejvíc pomáhá?
Začala jsem s učebnicí, ale v ní se naučíte pouze spisovnou češtinu. Naučíte se třeba slovo „kniha“, ale vy dennodenně slyšíte slovo „knížka“. Nikdo v reálu neříká „kniha“. Mně osobně to zní jako dva různé výrazy. Teď už tomu rozumím, ale potřebovala jsem čas. Kdybych třeba řekla v hospodě „Chci velké pivo“, zní to dost divně … ale vaše pivo mám opravdu moc ráda. (smích) Čeština je jazyk, který má velké odlišnosti, co se týká psané a mluvené formy. Naštěstí mám online učitelku, která mi velmi pomohla s výrazy v každodenních situacích. Česky můžete zpívat hezky, i když nemluvíte, ale samozřejmě je lepší, když v daném jazyku hovoříte pracovně. Kromě rodné angličtiny hovořím také italsky a francouzsky. V opeře máme jazykové kouče, kteří nám pomáhají s výslovností. To jsou většinou pianisté, takže do výuky zapojují hudbu.
Na operní pěvkyně jsou kladeny čím dál větší nároky v souvislosti s jejich vizáží, kondicí atd. Jak si ji udržujete?
Samozřejmě když jsem fit, odráží se to nejen na pódiu, ale také na dechu během zpívání. Tím, že jsem aktivní, zůstává moje tělo zdravé, což je zase důležité pro moje role. Protože ty dnes vyžadují hodně emocí i pohybu. Sama se charakterizuji jako zpívající herečka – a moje publikum to o mně ví.
Pro operní svět jste Káťou Kabanovou i Rusalkou. Jak je vnímáte?
Káťa Kabanová je mojí součástí, protože žije instinktivně. V tomto velkém světě je nepatrná, společnost ji soudí, velkou roli hraje náboženství. Je jako motýl nebo pták, který chce vzlétnout a nese v sobě naději. K této roli jsem se musela dopracovat, stejně jako k Janáčkově unikátnímu stylu, který miluji.
Právě s Káťou Kabanovou jste nedávno debutovala v Brně. Jaké to bylo?
Miluji Brno! Potkala jsem tolik mladých lidí a cítila energii studentského města. Navštívila jsem Janáčkův dům, viděla klavír, na kterém složil Káťu Kabanovou, prohlédla jsem si jeho rukopisy. Byl to magický zážitek. Janáček miloval ženy, rozuměl jim. Ženské postavy v jeho dílech, jako Kostelnička, Káťa Kabanová, Jenůfa, Liška Bystrouška i Elina Makropulos, jsou hluboké a složité. V tom je Janáček jedinečný.
Tento článek vyšel v sedmém čísle tištěného magazínu N&N – Noble Notes
