Designér interiérů Stephan Schilgen: Neformální útulností uvolníte lidi a rozhýbete byznys

Sto padesát let staré vycpané lvíče u krbu nebo sprchový kout ze skleněných dveří někdejšího východoněmeckého podniku Café Moskau. Berlínský designér Stephan Schilgen si zakládá na tom, aby jeho interiéry vyprávěly příběhy – třeba ty o koloniální éře, nebo i ty z dob komunismu. O tom, že kousek pohodlí a neformální prostředí uvolňuje i otvírá lidi, přesvědčil jak nejrůznější obchodníky, jimž zařizuje prodejny křesly a pohovkami, tak i nadnárodní společnosti, na jejichž akcích ve fešných letoviscích navozuje neformální atmosféru kulisami z desítek tun nábytku a dalšího vybavení. Zdá se, že se to vyplatí. Pohodlí a neformální atmosféra totiž nakonec vydělávají peníze.

Stephan Schilgen je stále v pohybu. Jako bývalý majitel klubu, návrhář interiérů a sběratel cestuje hodně po světě.

Máte velkou sbírku nábytku, který mj. půjčujete firmám i filmařům včetně těch českých. Jak jste k této sbírce vůbec přišel a kolik kusů čítá?

V posledních 25 letech jsem nenechal bez povšimnutí snad jediný zajímavý kus nábytku, který mi přišel do cesty – kdykoli jsem objevil něco pěkného, musel jsem to koupit. Začalo to někdy kolem pádu Berlínské zdi, kdy se slavilo ve velkém stylu. Ulice východního Berlína byly liduprázdné a jeho obyvatelé se bavili ve svých bytech – bedna piva, nějaká muzika a už to jelo. V té době jsme chtěli klub, a já se rozhodl, že ho vytvořím, a hned jsem do něj také začal pořizovat nábytek.

Jste tedy východní Němec?

Jsem takový neurčitý, těžko uchopitelný. Moje matka pochází z Durynska a otec z Berlína, takže jsem v dětství poznal obě strany. Často jsme byli na cestách na východě, ale žili jsme na západě. Také jsem se hned po sjednocení přestěhoval na východ a odtamtud jsem jezdil na motorce s východoněmeckou poznávací značkou na Svobodnou univerzitu, kde jsem si vyzkoušel, jaké to je být v kůži východního Němce na Západě – všichni mě totiž mněli za enderáka, pročež na mě často troubili a pokřikovali: “Takhle se tady v Západním Berlíně nejezdí!” Takže jste jako zápaďák najednou byl vržen do situace, kdy jste také zažil represálie a těžkosti, jimiž si východní Němci procházeli.

Myšlenka založit klub vzešla z potřeby vytvořit jakési místo, kde by se vzájemně inspirovali lidé s nějakým tvůrčím potenciálem. Spíše než o všední gastronomii, tanec a zábavu šlo o kulturní akce. V té době bylo opravdu znát, kdo je z Východu a kdo ze Západu, a klub se stal jakýmsi tavicím kotlem. Přišli “černí” kluci ze čtvrtí Schöneberg a Neukölln, hiphopeři, pak se přidali hoši z Mitte, a vznikla skvělá směs Východu a Západu, ve které jsme se navzájem obohacovali svými nápady. Klub se tak stal místem výměny tvůrčího potenciálu.

A tenkrát vznikla i vaše sbírka nábytku a dalšího vybavení. Jak velký sklad jste s ní už zaplnil?

Začalo to nákupy pro klub, se kterými jsem ovšem dodnes nepřestal, což je vlastně to nejhorší. Zpočátku to byla malá, decentralizovaná místa, přičemž jsem často zapomínal, kde co je, a úplně jsem ztratil přehled. Později jsem si pronajal halu o rozloze 3400 metrů čtverečních.

V zakřiveném barovém pultu jsou zapuštěny znaky Morseovy abecedy.

To už ale musí stát…

Měsíční nájemné činí 7500 eur. Ty napřed musíte vydělat. Měl jsem skvělé klienty, samé obry jako Telekom nebo Audi, Tour de France, pracoval jsem pro Kongres GSM …

Co vůbec velké firmy s vaším mobiliářem dělají? 

Chtěli mě jako návrháře interiérů. Pro společnost Telekom jsem deset let zařizoval všechny akce, které za tu dobu pořádali v Evropě. Většinou šlo o večírky pro několik stovek jejich nejlepších obchoďáků. Takto jsme se jednou vypravili na Tenerife se třemi 35tunovými kontejnery.   

Jaký nábytek máte nejraději?

Styl příznačný pro polovinu minulého století. Padesátá léta mi připadají ultra sexy. Během války se všichni vyznavači Bauhausu přestěhovali do Kalifornie a v Americe vznikl ten nejkrásnější nábytek stylu „Midcentury“ od renomovaných designérů, jako byli manželé Eamesovi, Saarinen či Bert Heuer. Stejně tak i v Itálii a ve Francii byl styl „Midcentury“ významně zastoupený.

Zmínil jste některé z nejvýznamnějších designérů nábytku. Další věc pak ovšem je, jak s jejich ikonickými kousky zacházíme. O čem vypovídá to, že několik málo kousků, především pak křeslo Eames Lounge člověk vidí snad na každé architektonické vizualizaci? Jeho originalita tak přeci bere valem za své, když je takto degradujeme na tuctovou záležitost.

To se už děje. Charles a jeho žena Ray Eamesovi rozpoutali revoluci ve výrobě nábytku. Všechna ta skvělá křesla, na kterých sedí podnikatelé a politici, jsou od Eamesových. Může to být židle Soft Pad, hliníková kancelářská židle, již zmíněné křeslo Lounge Chair nebo židle Eames Side Chair se sklolaminátovou skořepinou a područkami, které chce mít v této verzi snad každý. Existují tak nadužívané ikony, že z nich nakonec bolí oči. Prostě je zabili! Přičítal bych to tvůrčí impotenci prodejců, kteří se s jejich pomocí pokoušejí prodat loft nebo přitáhnout pozornost k obchodnímu domu. Je to velmi nešťastné, protože je toho mnohem víc, např. Češi mají ve stylu „Midcentury“ jedinečnou tradici.

Vážně?

Češi jsou spolu s Maďary absolutně největšími designéry na východ od Labe. Vyvinuli designovou řeč, kterou je třeba ocenit o to více, že nejpozději od roku 68 se kvůli ruské okupaci v Československu nedostávalo materiálu ani strojů k výrobě podobných promyšlených věcí. Tak to v komunismu chodí – plánovaná ekonomika, a designéři sedí na svých návrzích, protože nemají prostředky na jejich realizaci. Miroslav Navrátil a společnost Interier Praha jsou nicméně uznávanými tvůrci stylu „Midcentury“.

Sexy křeslo od Miroslava Navrátila. Češi by měli konečně objevit svou kulturu designu.

Kde nejčastěji pořizujete nábytek a co vás nejvíc zajímá?

Chodím na trhy i ve Francii a Anglii. Spousta věcí se najde v Berlíně při likvidaci pozůstalostí. Byla řeč o Lounge Chair. Pořídil jsem si jich šest s bílou, černou a hnědou kůží a skoro nikdy si je nikdo nepůjčuje. Najednou se ale toto ikonické křeslo kdesi objevilo s červenou kůží. Šlo o kus z Ohia z roku 1960, s příslušným štítkem vespodu. Musel jsem ho koupit. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Je to pravděpodobně jediný Lounge Chair s červenou kůží v Německu. Pak vám znovu vytane na mysli genialita jeho tvaru. Eamesovým vždy záleželo na rozhraní – to je to nejdůležitější. Základna je kovová, horní díl je pak buď ze sklolaminátu, nebo jde jako v tomto případě o dřevěnou skořepinu. Právě na řešení tohoto předělu většina výrobců u svého nábytku selhává  – tam se obvykle láme. 

Kde lze sehnat ikonické kusy za rozumnou či alespoň únosnou cenu? 

Když dědic přijde do domu po svých prarodičích, vše si dnes už vyhledá na internetu a dobře ví, jak se daný nábytek oficiálně obchoduje. To dřív nebylo, takže jste se i touto cestou dostali k výhodné nabídce. Dnes je nejlepším místem bleší trh. Prodávají tam totiž i lidé, kteří odmítají používat internet. Chodím do toho na Straße des 17. Juni a pokaždé tam něco objevím.

Váš první český objekt, na němž právě pracujete, je byt v Praze. Jak jste k zakázce z Česka vůbec přišel a co s daným bytem zamýšlíte? 

Předně miluji Prahu. Byl jsem tu poprvé jako student a jsem fascinován, protože v Berlíně bylo všechno rozbité, zatímco Praha zůstala celá. Dotyčný klient má zázemí v Berlíně i v Praze a v daném případě se jedná o velký byt v Praze-Bubenči.

Myslím, že je hezké, když můžete pomocí designu vyprávět příběh. Například sprchovou stěnu dělám ze starých skleněných dveří z Kaffee Moskau v Berlíně a do bytu zabudovávám i několik dalších historických věcí jako odkaz na některé další příběhy. 

Všechno je tu tak barevné! Posaďme se… (Foto: Achim Hatzius)

V Česku přežívají nejrůznější skanzeny komunismu. Může jít o různé nesmyslné mříže, či kovové dveře s drátosklem ve vstupech klidně i secesních domů. Narazil jste buď tady, anebo ve východním Německu na něco takového?

Komunismus měl svůj vlastní zápach. Kdykoliv na mě v nějakém z berlínských sklepení zavane, zhluboka se nadechnu a pomyslím si: No výborně – NDR! Jde o jakýsi čisticí prostředek, který všude rozprašovali a rozmazávali. Jeho východní verze tak páchne, že vytváří skutečné propojení s východním blokem.

Designér interiérů nevyhnutelně spolupracuje i s architekty. Jak s nimi vycházíte?

Zrovna pracujeme na jedné vile v drahé berlínské čtvrti Dahlem. Je to obrovská věc, cihlové stavení z roku 1920 s obytnou plochou přes 600 m čtverečních. Mezi několika krásnými původními prvky jsem si všiml nádherné kachličkované části v suterénu, jakési prádelny, zhotovené z různých obkladaček. Je fascinující, že si už ve 20. letech dokázali s něčím tak psychedelicky pohrát! Okamžitě jsem řekl: Nechte je tak. O tři týdny později tam procházíme znovu a on říká: “Otloukli to, je mi to moc líto, Stephane.“ Vydrží to sto let, pak přijdou nějací stavitelé, kteří neumějí do tří počítat, a shodí to.

Ano… Samozřejmě, že klient měl být v tomto případě asertivnější, ale zároveň člověka napadne, jak vůbec může architekt ohrnout nos nad nějakou původní hodnotou, která se zachovala? Můj přístup je takový, že se nejprve rozhlédnu a zjistím, co stojí za to zachovat. Staré parkety lze často renovovat, i když si mnozí myslí, že to nejde. Ale lze to udělat a má to mnohem větší kouzlo než nová podlaha. Často se přehlíží, že věci stojí za to zachovat, právě proto, že lidé chtějí vnést svůj vlastní styl. Pro mě je to něco neuctivého a obrazoboreckého. To nemůžete udělat. Musíte brát ohled na dům. V těchto věcech dochází k určitým střetům s ostatními. 

Stephan Shilgen během rozhovoru s reportérem N&N Magazine Davidem Horákem v Praze.

Co je pro vás dobrý design interiéru? Má být výrazný či spíše nenápadný?

Škola Bauhaus říká, že design následuje formu. Kromě tohoto klasického designu existuje i organický design, který je také hravější a zaoblenější. Podle mě to můžete extrapolovat na místnosti. Traduje se, že je mnohem obtížnější vybudovat a zařídit zcela redukovanou místnost, jak to dělají představitelé Bauhausu, než ji zaplnit spoustou předmětů a dekorací. Právě to je ale ve skutečnosti mnohem těžší, protože se to může rychle zvrhnout v kýč.     

Čeho lze určitým pojetím interiéru dosáhnout?

Duše je odrazem vnějšího světa a vnější svět je něco, co duši ovlivňuje. Když děláme nějaké prostory, občas si všímám, že lidé ztiší hlas jako někde v muzeu. Mají úctu k tomu, co tam vzniklo.

Neformální útulností na kongresu, v kanceláři nebo nějaké prodejní ploše se dají lidi hodně ovlivnit. Vezměme si malou oddychovou zónu, kterou majitel obchodu odmítá námitkou, že “I tyhle metry čtvereční musí vydělávat! Potřebuji tam věšáky na oblečení!” Takového člověka se pokouším zadržet a vysvětluji: Pokud tam umístíte něco pohodlného, na čem spočine muž s taškami doprovázející nakupující ženu, tak tam ta žena zůstane mnohem déle. Útulno! Stejně tak i na schůzkách v kancelářských budovách jsou všichni ztuhlí a skutečné obchody se uzavírají v hospodě. Potřebuji tedy útulný salonek v obchodní budově. Tam se můžete vzájemně sblížit a být k sobě lidští. Pak se hýbou i obchody. Vhodným prostorem můžete podpořit pozitivní interakce mezi lidmi. Ani o tom nevědí, ale cítí to, cítí se dobře a jsou najednou otevřenější.

Detail “psychedelické” prádelny v Dahlemu.

Mohlo by vás zajímat

Archiv Martina Janeckého
Přečtěte si

Martin Janecký: Foukat sklo tři dny je věčnost

Tvoří plastiky, které odporují všedním představám o práci se sklem, a svou techniku zdokonalil tak, že se mu vyrovná jen málokdo. I přes to z Martina Janeckého cítíte respekt k řemeslu i samotnému materiálu, který se podle svých slov snaží zkrotit.

Nejčtenější v kategorii ArtDesign