Dora Kaprálová při čtení v pražském Café Fra. Foto: Ondřej Lipár, Fra
„Když jsem do Berlína přijela, nevěděla jsem, co mě tu čeká,“ říká Dora, která do města přišla s malým dítětem a tehdejším manželem původně na omezenou dobu dvou let. Nakonec se její pobyt protáhl. „Postupem času mi docházelo, že moje cesta do Berlína není žádný výlet a musela jsem se s tím nějak vyrovnat,“ přiznává spisovatelka, která v Čechách pracovala jako dokumentaristka a v novinách jako editorka kulturní přílohy Umění a kritika. V Čechách psala pravidelně recenze, rozhovory, eseje, točila dokumenty, vyšla jí divadelní hra či knižní rozhovor s Květou Legátovou. Její rozhlasové dokumenty byly mezinárodně oceňované, za první, ještě na brněnské JAMU vzniklý radiodokument, dostala mezinárodní cenu Åke Blomster Preis, paradoxně udělovanou v Berlíně.
Jejím způsobem, jak se postupně vyrovnat s pobytem v zahraničí, byly zpočátku opět rozhlasové dokumenty. O integraci Češek v Berlíně vytvořila v roce 2012 třeba rozhlasový zvukový komiks „Bublina přibližnosti“, ve kterém hravou formou vyzpovídala různé české ženy. „Chtěla jsem mluvit s matkami, jako jsem byla já, které v Berlíně skutečně žijí, vychovávají děti, pracují, sní a touží. Ta práce mě tenkrát hodně povzbudila,“ vzpomíná spisovatelka, která byla v té době v podobné situaci jako její respondentky.
Její jiný rozhlasový dokument o prastrýci – nuceně nasazeném v Berlíně – byl před několika lety nominován na nejlepší evropský dokument Prix Europa. Později napsala reportáž, za níž obdržela česko-německou novinářskou cenu a natočila rozhlasový esej, za který se stala laureátkou Ceny Mileny Jesenské.
Berlínu se tak podle svých slov začala víc přibližovat opět skrze příběhy, které tu zažívala. Výsledkem toho jsou ostatně i tři prozaické knihy. První roky v Berlíně však pro ni byly poznamenané izolací, tedy pocitem, který obyčejně provází většinu cizinců v nové zemi.
„Nebylo to jednoduché, ale posílilo mě to a začala jsem už vědomě tušit, o čem chci v životě psát,“ říká spisovatelka, která podle svých slov byla dlouho v kontaktu s Českem a pracovala zpočátku výhradně v češtině. „Postupně ale těch kontaktů ubývalo a já se ocitala v takové zvláštní bublině,“ vzpomíná Dora, která zároveň jedním dechem dodává, že pro ni byl Berlín a život ve velkoměstě už tehdy velmi osvobozující. „Předtím jsem žila v Brně, což je oproti Berlínu malé město. Člověk za chvíli hned všechny zná a vše je až příliš blízko. Tady je to proti tomu úplně jiný svět,“ dodává spisovatelka, která zpočátku v Německu zažívala taky velký boj s jazykem.
Děti vychovávala přirozeně v češtině a její přátelé mluvili převážně anglicky, takže bylo složité proniknout do němčiny. „Ten proces byl pomalý, kolikrát jsem se neuměla německy pořádně vyjádřit, vznikaly z toho i komické situace. Třeba, když jsem se někomu snažila říct vtip a uprostřed věty jsem si uvědomila, že to nezvládnu,“ tvrdí. Dospěla k myšlence, že si možná podvědomě tak moc chrání češtinu, že se jí proto do němčiny nedařilo dlouho proniknout. „Pro mě je čeština můj jediný domov. Teď už vedu v němčině filmové workshopy, v rámci novinářského stipendia na FU jsem napsala výslednou práci německy, autorská čtení v Německu i Rakousku mívám taky v němčině, komunikuju se školou u dětí, ale němčina se přes svou nespornou krásu nestala mým vnitřním jazykem. Je to, jako by mi někdo při psaní v němčině amputoval nohu, chybí mi intimita a odstíny, které znám z češtiny,“ dodává spisovatelka s tím, že ani po letech v zahraničí nemá ambice psát své knihy v cizím jazyce, přestože by to bylo praktičtější.
Do Berlína Dora Kaprálová přijela s první z dcer a tehdejším manželem Foto: archiv
Jak je podle ní vysoká zeď mezi Čechy a Němci a co má osobně nejradši na Berlínu? „Člověk tu může být nomád a nikdy není ztracený,“ tvrdí spisovatelka, která si cení na Berlínu i pestrosti a místní otevřené společnosti. „Může se to změnit, ale zatím je Berlín podle mě nejotevřenější společností ve střední Evropě,“ dodává a přiznává, že i po 30 letech od pádu Zdi existují však nějaké mentální hranice mezi Čechy a Němci a občas se setkává s neznalostí, či předsudky. „Není to ale nic dramatického. Je pravda, že i pro starší generaci vzdělaných západních Němců je Česko překvapivě často španělská vesnice. Je třeba hodně vysvětlovat a popisovat, a na tohle myslím i ve svých knihách,“ říká Dora, která momentálně o návratu do České republiky neuvažuje.
Samu sebe by dnes definovala jako Evropanku, ne jako Češku či snad Němku.
„Jsem hrdá osoba, ale nemá to co dělat s žádným národním uvědoměním nebo s něčím tak příšerným jako je nacionalismus,“ dodává žena, která je ráda a často na cestách. Pokud jsou normálně otevřené hranice, často se pohybuje mezi Maďarskem, odkud pochází její současný partner, Českou republikou a Německem, kde mívá občas čtení nebo jinou práci. „Jsme hodně na cestách, a zatím nám to tak vyhovuje,“ říká Dora, která se mimo jiné přirovnává k tilandsii, tedy rostlině bez kořenů, která žije ze vzduchu. „Teď se však mírně uzemňuju tím, jak vášnivě pěstuju na balkoně květiny,“ dodává závěrem.
Tento rozhovor byl publikován v knize Zeď mezi námi z produkce N&N Magazine, která popisuje příběhy Čechů v Německu a Němců v Česku. Lze ji zakoupit například přes portál Albatros Media.
