Dora Kaprálová: Berlín je nejotevřenější společností ve střední Evropě

Spisovatelka, rozhlasová dokumentaristka a kritička Dora Kaprálová (46 let) do Berlína přišla původně tak trochu náhodou, kvůli práci svého exmanžela. Teď tam žije už 13 let, píše úspěšné prózy a vychovává k tomu dvě dcery: Emu a Františku.

Dora Kaprálová při čtení v pražském Café Fra. Foto: Ondřej Lipár, Fra

„Když jsem do Berlína přijela, nevěděla jsem, co mě tu čeká,“ říká Dora, která do města přišla s malým dítětem a tehdejším manželem původně na omezenou dobu dvou let. Nakonec se její pobyt protáhl. „Postupem času mi docházelo, že moje cesta do Berlína není žádný výlet a musela jsem se s tím nějak vyrovnat,“ přiznává spisovatelka, která v Čechách pracovala jako dokumentaristka a v novinách jako editorka kulturní přílohy Umění a kritika. V Čechách psala pravidelně recenze, rozhovory, eseje, točila dokumenty, vyšla jí divadelní hra či knižní rozhovor s Květou Legátovou. Její rozhlasové dokumenty byly mezinárodně oceňované, za první, ještě na brněnské JAMU vzniklý radiodokument, dostala mezinárodní cenu Åke Blomster Preis, paradoxně udělovanou v Berlíně.

Jejím způsobem, jak se postupně vyrovnat s pobytem v zahraničí, byly zpočátku opět rozhlasové dokumenty. O integraci Češek v Berlíně vytvořila v roce 2012 třeba rozhlasový zvukový komiks „Bublina přibližnosti“, ve kterém hravou formou vyzpovídala různé české ženy. „Chtěla jsem mluvit s matkami, jako jsem byla já, které v Berlíně skutečně žijí, vychovávají děti, pracují, sní a touží. Ta práce mě tenkrát hodně povzbudila,“ vzpomíná spisovatelka, která byla v té době v podobné situaci jako její respondentky.

Její jiný rozhlasový dokument o prastrýci – nuceně nasazeném v Berlíně – byl před několika lety nominován na nejlepší evropský dokument Prix Europa. Později napsala reportáž, za níž obdržela česko-německou novinářskou cenu a natočila rozhlasový esej, za který se stala laureátkou Ceny Mileny Jesenské.

Berlínu se tak podle svých slov začala víc přibližovat opět skrze příběhy, které tu zažívala. Výsledkem toho jsou ostatně i tři prozaické knihy. První roky v Berlíně však pro ni byly poznamenané izolací, tedy pocitem, který obyčejně provází většinu cizinců v nové zemi.

„Nebylo to jednoduché, ale posílilo mě to a začala jsem už vědomě tušit, o čem chci v životě psát,“ říká spisovatelka, která podle svých slov byla dlouho v kontaktu s Českem a pracovala zpočátku výhradně v češtině. „Postupně ale těch kontaktů ubývalo a já se ocitala v takové zvláštní bublině,“ vzpomíná Dora, která zároveň jedním dechem dodává, že pro ni byl Berlín a život ve velkoměstě už tehdy velmi osvobozující. „Předtím jsem žila v Brně, což je oproti Berlínu malé město. Člověk za chvíli hned všechny zná a vše je až příliš blízko. Tady je to proti tomu úplně jiný svět,“ dodává spisovatelka, která zpočátku v Německu zažívala taky velký boj s jazykem. 

Děti vychovávala přirozeně v češtině a její přátelé mluvili převážně anglicky, takže bylo složité proniknout do němčiny. „Ten proces byl pomalý, kolikrát jsem se neuměla německy pořádně vyjádřit, vznikaly z toho i komické situace. Třeba, když jsem se někomu snažila říct vtip a uprostřed věty jsem si uvědomila, že to nezvládnu,“ tvrdí. Dospěla k myšlence, že si možná podvědomě tak moc chrání češtinu, že se jí proto do němčiny nedařilo dlouho proniknout. „Pro mě je čeština můj jediný domov. Teď už vedu v němčině filmové workshopy, v rámci novinářského stipendia na FU jsem napsala výslednou práci německy, autorská čtení v Německu i Rakousku mívám taky v němčině, komunikuju se školou u dětí, ale němčina se přes svou nespornou krásu nestala mým vnitřním jazykem. Je to, jako by mi někdo při psaní v němčině amputoval nohu, chybí mi intimita a odstíny, které znám z češtiny,“ dodává spisovatelka s tím, že ani po letech v zahraničí nemá ambice psát své knihy v cizím jazyce, přestože by to bylo praktičtější. 

Do Berlína Dora Kaprálová přijela s první z dcer a tehdejším manželem Foto: archiv

Jak je podle ní vysoká zeď mezi Čechy a Němci a co má osobně nejradši na Berlínu? „Člověk tu může být nomád a nikdy není ztracený,“ tvrdí spisovatelka, která si cení na Berlínu i pestrosti a místní otevřené společnosti. „Může se to změnit, ale zatím je Berlín podle mě nejotevřenější společností ve střední Evropě,“ dodává a přiznává, že i po 30 letech od pádu Zdi existují však nějaké mentální hranice mezi Čechy a Němci a občas se setkává s neznalostí, či předsudky. „Není to ale nic dramatického. Je pravda, že i pro starší generaci vzdělaných západních Němců je Česko překvapivě často španělská vesnice. Je třeba hodně vysvětlovat a popisovat, a na tohle myslím i ve svých knihách,“ říká Dora, která momentálně o návratu do České republiky neuvažuje. 

Samu sebe by dnes definovala jako Evropanku, ne jako Češku či snad Němku. 

„Jsem hrdá osoba, ale nemá to co dělat s žádným národním uvědoměním nebo s něčím tak příšerným jako je nacionalismus,“ dodává žena, která je ráda a často na cestách. Pokud jsou normálně otevřené hranice, často se pohybuje mezi Maďarskem, odkud pochází její současný partner, Českou republikou a Německem, kde mívá občas čtení nebo jinou práci. „Jsme hodně na cestách, a zatím nám to tak vyhovuje,“ říká Dora, která se mimo jiné přirovnává k tilandsii, tedy rostlině bez kořenů, která žije ze vzduchu. „Teď se však mírně uzemňuju tím, jak vášnivě pěstuju na balkoně květiny,“ dodává závěrem. 

Tento rozhovor byl publikován v knize Zeď mezi námi z produkce N&N Magazine, která popisuje příběhy Čechů v Německu a Němců v Česku. Lze ji zakoupit například přes portál Albatros Media.

Mohlo by vás zajímat

Shutterstock
Přečtěte si

Básníkům ve Vídni chutná život

Projekt Wiener Alltagspoeten, Vídeňští básníci všedního dne, který zveřejňuje na sociálních sítích útržky rozhovorů odposlechnutých na vídeňských ulicích, v hromadné dopravě či v lokálech, má už čtvrt milionu sledujících.

Nejčtenější v kategorii Society