Helena Salva: Invaze v roce 1968 rozhodla, že jsem dnes spokojená Berlíňanka

Pro studentku Helenu začalo vše na sklonku 60. let zcela nevinně a vlastně bez její účasti: tatínek jí jejím jménem začal hledat „penfriends“, aby si vylepšila angličtinu. Na jaře roku 1968 to vypadalo, že by se to mohlo brzy ve světě hodně hodit. Pak přišel srpen téhož roku.

Helena Salva pochází z Prahy, od května 1969 žije v Berlíně. Byla spoluvydavatelkou magazínu jetset travelmagazin, o Berlíně a jeho kultuře píše dodnes. (foto: Helena Salva dnes, archiv autorky)

Tatínek byl na penzi, když poprvé dostal do ruky Bravo, německý magazín pro mládež. Zde našel inzerát, že mladí lidé hledají „penfriends“ z celého světa. Tatínek rozhodl, že by bylo dobré, kdybych měla možnost vylepšit svou angličtinu, a odepsal mým jménem: „Studentka z Prahy hledá přátele na korespondenci, zajímá se o kulturu a cestování, ovládá dobře ruštinu a angličtinu, trochu také italštinu.“ Psalo se jaro 1968 a celý svět chtěl vědět, jaká je politická situace v Československu. Stalo se něco neuvěřitelného. Začali jsme dostávat někdy až padesát dopisů denně, takže se na nás paní pošťačka zlobila, kolik pošty nám musí domů nosit. Nejvíce dopisů přicházelo z arabských zemí ve francouzštině (ty se vytřídily a dostala je moje známá, která se později provdala do Francie) a z Německa.

Joachim na první pohled? Řekla jsem Ne

My jsme každý večer seděli v kuchyni a probírali fotografie, co byly přiložené k dopisům. Jeden z pisatelů se jmenoval Joachim. Dívala jsem se na fotku, a protože na ní vypadal tak vážně, řekla jsem ne a vytřídila ji. Ale rodičům se líbil a rozhodli ano. Joachim tak skončil na otcovském stole v záplavě mnoha dalších dopisů. Jelikož jsem tehdy němčinu neovládala, tatínek za mne vedl celou německou korespondenci; psal si s mnoha lidmi mým jménem a já dodnes ani nevím o čem. Tatínkovi však dopisování očividně dělalo potěšení.

Joachim v květnu napsal, že přijede k jednomu kamarádovi na návštěvu do Prahy. Maminka rozhodla, že já Joachima vyzvednu a přivedu domů na oběd. Ona už ho s tatínkem potom „převezme“. Setkání bylo před prodejní galerií Moser na Staroměstském náměstí. Vedle výlohy stál velmi dobře oblečený muž s obrovskou kyticí, otočil se a otevřel svou náruč. Bylo to gesto plné emocí a já se do Joachima na první pohled zamilovala. Zmohla jsem se jen na „küss die Hand“ (polib mi ruku), dále moje německé znalosti nestačily. Joachim byl trochu překvapený, domníval se podle dopisů, že ovládám němčinu perfektně, ale přešli jsme do angličtiny a celý svět nám byl otevřený. Pražské jaro vonělo šeříkem a svobodou a já byla neuvěřitelně šťastná.

S Joachimem. Foto: archiv autorky

Ani Berlín nebyla láska na první pohled, Itálie ano

Začátkem léta 1968 jsem dostala od Joachima pozvání do Západního Berlína, krátce na to také od mých přátel do Itálie. Na celou cestu jsem si oficiálně mohla vyměnit osmdesát marek. Dodnes vzpomínám, jak jsem se na hranicích bála, protože jsem ve spodním prádle pašovala další valuty.

Berlín – to nebyla láska na první pohled. Široké ulice a moderní poválečná architektura mě nenadchly. O to více na mne zapůsobila Ferrara, město v oblasti Emilia-Romagna, známé svou renesanční architekturou.

A pak přišla invaze. Zachránil mě tatínek

Když jsem se jeden večer vrátila do hotelu, Italové byli velmi rozrušeni. Gestikulovali, plakali a řekli mi, že Rusové přepadli Československo. Moji přátelé nevěděli, jak mě uklidnit. Proto se rozhodli zajet se mnou na výlet do Benátek. Jako by to bylo včera, vzpomínám si, že jsem celou jízdu probrečela, nepomohla ani jízda gondolou.

Pro mě začalo nejkrušnější období. V této situaci opět začal být akční tatínek. Napsal spoustu dopisů a rozdával je na Václaváku a Staromáku Němcům s prosbou, aby je hodili v Německu do schránky. Adresátem byl Joachim. A skutečně. Deset z těch dopisů obdržel, všechny se stejným textem: Spojte se s Helenou, ať se nevrací. Situace je tady hrozná.

Joachim mě nechal ve Ferraře hledat rozhlasem, a protože lidé hodně seděli u rádiových přijímačů, našel mne rychle. Vzpomínám si ještě na poslední slova Radia Praha: Prosíme o pomoc, Rusové jsou tady, pomozte nám. A vysílání skončilo.

Od hippies v Americe zpátky k Joachimovi

Moji přátelé mi koupili letenku do Západního Berlína, 25. srpna 1968 jsem přistála na letišti Tempelhof. Taxikář, co mě vezl k Joachimovi, od něho žádné peníze nevzal, když uslyšel, že jsem Češka. Lidé byli fantastičtí a neuvěřitelně nápomocní.

Helena Salva na snímku z roku 1985. Foto: archiv autorky

Joachim požádal písemně rodiče o moji ruku. Zasnoubili jsme se, ale zatím nevzali, vždyť jsme se ještě ani dobře neznali. Na podzim jsem dostala pozvání od své sestry navštívit ji v Americe. Bydleli jsme v Los Gatos, asi hodinu jízdy autem od San Francisca. Byla to doba hippies a flower power, v Americe se mi začalo pomalu líbit a sestra navrhla, abych zůstala. Avšak můj vztah s Joachimem stále rostl. Psali jsme si dlouhé dopisy a já se po půl roce rozhodla vrátit do Berlína. 29. srpna 1969 byla svatba. Bylo mi dvacet čtyři let. 

Procestovali jsme celý svět – a psali o tom

Joachim byl členem klubu Ring der Tonbandfreunde. To bylo sdružení, které pomocí nahrávek na magnetofonových páscích spojovalo lidi z celého světa. Vyměňovali jsme si nahrávky, diskutovali o kultuře a technice, vyprávěli o cestovních zážitcích a setkáních s lidmi.

S Joachimem v klubu Ring der Tonbandfreunde. Foto: archiv autorky

K tomu klubu patřil i magazín, kam Joachim psal spoustu článků, hlavně reportáže z našich cest do ciziny. Pro nás patřilo cestování k nejkrásnějším zážitkům, viděli jsme téměř celý svět. I já jsem začala psát a fotografovat, a proto jsme se jednoho dne rozhodli, že vydáme vlastní cestovatelský magazín. Tak vznikl jetset travelmagazin, který vycházel přes dvacet let. Později jsme byli jedni z prvních, kteří začali cestovní reportáže zveřejňovat on-line. Krome toho jsme publikovali i v jinych cestovnich magazinech. Teď už pro nás cestovat není lehké. A tak jsme k manželovým 91. narozeninám s magazínem definitivně skončili.

Berlíňanka s kořeny v Praze

Dnes jsem přesvědčená Berlíňanka s pražskými kořeny a nechtěla bych žít nikde jinde. Absolvovala jsem kurz, jak mám založit webovou stránku, zaregistrovala jsem si novou doménu a chci fotografovat a psát o tom, co dělám již celý život – o výstavách, muzeích a divadle, o procházkách po naší metropoli. Jako realistická optimistka pevně věřím, že se moje plány brzy splní.

Mohlo by vás zajímat

Shutterstock
Přečtěte si

V Německu se propadla důvěra v televizi a část institucí. Nejdůvěryhodnější jsou pro Němce lékaři, policie a univerzity

Důvěra Němců ve většinu veřejných institucí loni klesla. Pětiprocentní ztráta důvěry stihla oproti roku předchozímu soudy včetně Ústavního, nebo také televizi. Mírněji, o 3 procenta, klesla důvěra v instituty pro výzkum veřejného mínění, rozhlas a tisk. Jen nepatrně (o jedno procento) pak klesla důvěra v policii a univerzity.
Přečtěte si

Komentář berlínského zpravodaje ČT Martina Jonáše: Koronavirus a začátek nové budoucnosti. Anebo spíš návrat do minulosti?

Krize znamená také šanci. Škoda že se za použití tohoto klišé povinně neinkasuje poplatek do kasy českého Syndikátu novinářů. Nejen v době po vypuknutí koronaviru by to pro něj znamenalo slušný příjem navíc. Zkrátka by ale nepřišla, v případě zavedení podobné politiky, ani DJV, tedy německá obdoba českého žurnalistického svazu.

Nejčtenější v kategorii Society