Zdeněk Lhotský se svým týmem působí v proslulé dílně v Pelechově u Železného Brodu, kde již od 50. let 20. století vznikaly tavené plastiky i rozměrné realizace do architektury ikonické dvojice Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové. Právě na jejich díla tvořená technologií tavení skla ve formě Lhotský navazuje a posouvá hranice toho, co všechno je možné ze skla realizovat. Ukázkou toho je i sarkofág pro Jeho Výsost dánskou královnu Margrethe II.
Výstava v Českém centru se jmenuje Sarkofág pro královnu. Můžete našim čtenářům přiblížit, proč je právě takový objekt zásadním prvkem výstavy a čím je výjimečný?
Sarkofág je v celosvětovém měřítku jedinečnou realizací, hlavně pro studio takových rozměrů jako je to naše. Technologicky je to dobré hlavně svou komplexností, tzn. jednak vahou jednotlivých kusů, které se tavily, jednak jejich broušením, opracováním atd. Z mého pohledu je tady důležitý i celospolečenský dopad, přeci jen děláte zakázku pro dánskou královnu Margrethe II. Takže to dílo je výjimečné z mnoha důvodů. Člověk, který není odborník ocení velikost jednotlivých kusů, protože ty jsou opravdu až překvapivé a většinou se tak velké kusy skla nevidí. Člověk, který je hodně odborně vzdělán, anebo se v oblasti skla orientuje, ocení právě tu zmíněnou komplexnost celého díla.
Jak dlouho trvalo proces dokončit?
Dohromady asi 7 let, ale samotná výroba byla asi 3 nebo 4 roky. Dlouho totiž trvalo, než se všechno domluvilo a nasmlouvalo, než se vyrobil model, než královna řekla ano atd. Jako každá velká zakázka se to trošku táhlo, naštěstí my jsme nebyli ti, kteří byli zpožděni s dodávkou.
Jak jste se k realizaci sarkofágu vlastně dostal? A s kým jste na něm spolupracoval?
K sarkofágu jsem se dostal takovým kuriózním způsobem. Začalo to tak, že autor návrhu Bjørn Nørgaard měl záměr takový sarkofág vytvořit, dohodl se s královnou, že na něm začne pracovat a když hledal výrobce po celém světě, třeba v Číně i v Japonsku, skončil v Americe, kde mu řekli, že to vyrobí. Místo toho ale kontaktovali nás, jestli bychom to nebyli schopni vyrobit s tím, že oni by finální zakázku jen dodali.
Mně konkrétně kvůli tomu nejprve volal kamarád z New Yorku, Peter Drobný, který v té době pracoval ve firmě Steuben Glass a ukazoval mi kresbu, jestli si myslím, že něco takového by vůbec šlo vyrobit. Tak jsem mu řekl, že pochopitelně, že to není žádný problém, ale vůbec jsem netušil, že to bude chtít od nás. Potom nás navštívil autor toho díla a zjistil, že americká strana v celém procesu vlastně vůbec není potřebná, že jsme schopni to dodat sami. Američani se samozřejmě trochu vztekali, chtěli se soudit, ale vzhledem k tomu, že se mnou neměli žádné smluvní ujednání, se nic nestalo.
Tak jsme tedy začali, dělali jsme modely – královna dostala jeden k sedmdesátinám, s tím byla velice spokojená. Potom jsme projekt dvakrát konzultovali s Bjørnem – jednou v Berlíně, jednou v Kodani, protože v obou městech má ateliér – a určili jsme si, jaké podklady od něj k práci potřebujeme.
Kde je za normálních okolnosti sarkofág umístěn? A je vystaven jako umělecké dílo nebo se nějakým způsobem používá?
Sarkofág je nainstalován v Roskilde v katedrále, ale je aktuálně zakryt. Bylo totiž ujednáno, že až jeden z královského páru odejde, dojde ke slavnostnímu odhalení. Jeden z královského páru bohužel odešel, princ Henrik, ten si však přál jiný způsob uchování jeho památky. Koncept sarkofágu je takový, že navrchu je sarkofág a pod ním krypta, kde je místo pro dvě rakve. Takže z toho je najednou úplně jiný příběh, celé se to zamotalo, pak se sarkofág nainstaloval s takovou pro mě nepochopitelnou dávkou tajnosti, protože dánský bulvár to dávno všechno zaznamenal a vznikly nejrůznější články – seriózní, skandální i špatné. Nicméně se to vyrobilo a oni to celé zabednili. Takže teď je sarkofág v bedně a čeká se, až ho bude možné odhalit.
Už jste v Berlíně někdy vystavoval? A proč jste si k této rozsáhlé výstavě vybral právě České centrum v Berlíně?
Myslím, že ne, vlastně jednou, na akci DesignMay, ale samostatně ne. V minulosti jsem vystavoval v Erfurtu, kde jsem dokonce dostal cenu ministra kultury NDR, což už pevně doufám nikdo nikdy nedostane. Měl jsem výstavu v mnoha Českých centrech, třeba v Londýně, v Amsterdamu nebo v Sofii a o Berlíně jsme mluvili už dávno, když ještě bylo České centrum na Checkpoint Charlie, ale dojde k tomu až teď.
Podobnou výstavu jsme dělali v pražském Uměleckoprůmyslovém museu, ta zachycovala okolnosti projektu sarkofágu a prezentovala dílčí skleněné kusy, které během realizace vznikly. Potom jsme hledali výstavní prostory mimo Česko a konečně došlo na ten dávno probíraný Berlín. Když jsme si byli výstavní prostory prohlédnout, zjistili jsme, že bude nejlepší výstavu rozdělit na dvě části, jedna část bude o sarkofágu, tedy podobná jako byla ta v Uměleckoprůmyslovém museu, jen na menší ploše. A druhá část bude věnována mým dalším věcem, které momentálně dělám jako umělec.
Jakým konkrétním oblastem se ve volné tvorbě věnujete?
Mám toho spoustu. Dělám od designu přes volné umění až ke kresbám a obrazům, jednu dobu jsem dělal i ocelové sochy, takže toho je opravdu moc a jen těžko bych z toho něco vypíchnul. Všechna ta díla máme v Železném Brodě, kde máme dvě velké galerie a díla v nich průběžně vystavujeme. Tam může kdokoliv kdykoliv když předem zavolá.
Vaším vlastním vynálezem je technika Vitrucell. Čím se vyznačuje?
Je to složeni slov vitrum – sklo a cell – buňka. Jedná se o speciální druhy barvení skla, které vyvíjím už dvacátý sedmý rok. Je to takový celoživotní proces, protože byste to mohla dělat pořád a stále se ta technika zdokonaluje. Původně jsme měli jednu barvu, potom dvě, dnes máme barevných možností několik stovek a kdybychom chtěli, byly by jich určitě tisíce, protože už máme takový polouniverzální systém, jak to rozšiřovat a kombinovat.
Předpokládám, že budou na výstavě k vidění i díla vyhotovená právě touto technikou. Na co konkrétně se mohou návštěvníci těšit?
Ano, to bude právě ta druhá část výstavy. Budou to takové velké sloupy z různých skel, jejich zvláštních kombinací. Je to bez zvláštního uměleckého zásahu, ale jde právě o ten vývoj a imaginaci ve skle samotném.
Co se týče dalších předmětů, tak musím říct, že jsme dlouho nevěděli, co do výstavy umístíme. Původně jsme mysleli, že Vitrucell doplníme kresbami – to bylo také součástí našeho původního projektu. Potom ale přišel covid a výstava se o rok a půl posunula. Vzhledem k tomu, že si pořád vymýšlím něco nového, jsem za tu dobu vytvořil jiné věci, které tam teď budou vystavené, protože jsou pro mě aktuálně důležité. Nakonec tam asi kresby nebudou, ale stoprocentně přesvědčeni ještě nejsme. Určitě to ale nebude výstava kreseb.
Na co se v rámci výstavy nejvíc těšíte vy?
Já se těším úplně na všechno! Už dva roky jsem nebyl za hranicemi, takže se těším opravdu na každý detail. Konkrétně třeba na českého velvyslance, se kterým se osobně známe a asi 20 let jsme se neviděli. Těším se, že zase uděláme výstavu, protože jsme celé ty dva roky nevystavovali, i když jsme měli připravených několik projektů, přednášek a kongresů, z nichž se ale nic neuskutečnilo.
Zdeněk Lhotský
Zdeněk Lhotský (*1956) je malíř, sochař, sklářský výtvarník a technolog, zakládající člen skupiny Tvrdohlaví. Od roku 1994 majitel a umělecký ředitel studia pro výrobu tavené plastiky Lhotský s.r.o., žije a pracuje na Pelechově u Železného Brodu.
Výstava Zdeněk Lhotský: Sarkofág pro královnu začne v Českém centru v Berlíně 23. září a potrvá do 4. prosince 2021.
Sarkofág pro královnu
Unikátní skleněný sarkofág si u dánského umělce Bjoerna Norgaarda objednala samotná královna Margareta II., která je známá svým nadšením pro umění, a to zejména pro to neobvyklé a odvážné. Tím návrh Bjoerna Norgaarda bezesporu je, a proto bylo také tak těžké najít sklářskou dílnu, která by tak náročné zadání dokázala splnit. Norgaard nakonec to pravé našel až v Železném Brodě u Zdeňka Lhotského, který se svým týmem sarkofág vyrobil. Je třeba říci, že o díle se hovoří jako o sarkofágu, ale ve skutečnosti jde o kenotaf – ostatky v něm totiž nebudou. Oválný korpus o váze přes čtyři tuny podpírají tři sloupy symbolizující stát. Jsou z kamenů dovezených z Grónska, Faerských ostrovů a Bornholmu, tedy oblastí, které spadají pod Dánské království.
Projekt skleněného sarkofágu se završil už v roce 2018 jeho osazením do poslední volné boční kaple v katedrále v Roskilde, tradičním pohřebním místě dánských králů. Původním plánem bylo, že bude po vyrobení zabedněn a odhalen až po úmrtí jednoho z královského páru. Princ Henrik však ve své poslední vůli vyjádřil, že chce být namísto uložení do hrobky rozptýlen. Sarkofág tak nyní zůstane z rozhodnutí dvora ukryt až do doby, kdy odejde na věčnost sama královna, která si ho objednala.
