Jaroslav Rudiš: Spojují nás dějiny, vlaky, pivo, ale i samota

Jaroslav Rudiš je jedním z nejúspěšnějších českých spisovatelů v tomto tisíciletí. Úspěšné byly i filmy podle jeho knih, k nimž napsal scénář (Alois Nebel, Grandhotel), zároveň je i autorem divadelních a rozhlasových her. Nyní dlouhodobě žije v Berlíně a svoji poslední vysoce oceňovanou knihu Winterbergova poslední cesta napsal v němčině. Po třech letech vyšla letos na podzim v češtině krátce poté, co ho německý prezident vyznamenal Záslužným řádem Spolkové republiky Německo.

Jaroslav Rudiš: Je skvělé, když je v humoru ukryta i temnota Foto: Jan Malý

Winterbergova poslední cesta, román o putování dvou životních ztroskotanců Winterberga a Krause po tratích bývalé monarchie s pomocí bedekru z roku 1913, se stal i inspirací pro tento rozhovor.

Jak vy vnímáte český a německý humor a smysl pro něj?

Němci oceňují sebeironii a ironii, o které si myslím, že ji mají Češi společnou spíše s Rakušany. Ironie, to je něco, co nás zachraňuje a zároveň i ničí. Já mám humor rád a mám pocit, že knížka, ale i film či divadlo, které ho nemají, mě trochu deptají, táhnou dolů. Ale zároveň je skvělé, když je v tom humoru ukryta i ta temnota – jako například u Hrabala. 

Co se týče německého humoru: Německo je veliká země a svůj humor má. Samozřejmě, humor má každá kultura. Když to vnímám sám na sobě, tak třeba moji němečtí čtenáři ho mají v mých knihách hrozně rádi. I u Winterberga se při mém předčítání hodně smáli, i když je to dle mě hodně melancholická kniha, ale zároveň se to dá číst jako temná groteska. Co se týče samotného německého humoru, to je složitá otázka. Mám rád takový trochu „loserský“ humor o lidech, kterým se moc nevede. Když například čtete knížku Herr Lehmann od Svena Regenera, kterého mám moc rád a uváděl jsem ho při jeho čtení v Goethe-Institutu, obsahuje spoustu humoru vycházejícího z toho „oserství“. Existuje samozřejmě spousta německých komedií, které dávají humor jen na první dobrou, ale takové jsou v České republice taky.

Mně je asi bližší rakouský humor, ale skvělé jsou i některé německé komedie, třeba film Good Bye, Lenin! je výborný. Je samozřejmě i v knížkách, třeba mám rád jednu knížku, která česky nevyšla, o sympatickém ztroskotanci, který chce skoncovat se svým životem a nastoupí do vlaku a cestuje bývalou spolkovou republikou v roce 1981. Je to vlastně óda na železnici, která mě hodně inspirovala k napsání Winterberga. Když jsem to četl před publikem podruhé, uvědomil jsem si, že to je i taková komedie na téma cestování vlakem.

Jak se vám stýská po domově?

To mám a nemám. Já myslím, že stesk po domově patří k životu, ve střední Evropě obzvlášť. Znám spoustu svých čtenářů, kteří mají v rodině zmizelé, nebo ty, kteří byli třeba vyhnáni z domovů, kteří zahynuli. Železnice, vlaky, i to je trochu stýskání po domově. Pro mě to je třeba tak, že když se mi stýská, nasednu do vlaku Eurocity a dám si tam svíčkovou. Ale já si spíš stýskám po té staré Evropě, kterou popisuji ve Winterbergovi. Já si ji neidealizuji (no možná trochu ano), ale šlo o velkou oblast propojených kultur – a železnice všechno spojovala. Netoužím po návratu monarchie, ale mám pocit, že když cestujete například s touhle mojí knihou, nebo s tím bedekrem z roku 1913, který v ní hraje klíčovou roli, před očima ožívají všechna ta spojení a souvislosti a poznání, jak jsme si přes všechny rozdíly strašně blízko.

A jak vnímáte samotu?

No to nás myslím také spojuje – samota. Je to i o stáří a o odcházení a o velké samotě, která na nás možná ve stáří čeká. Winterberg je vlastně strašně sám – je mu devadesát devět let a nikoho nemá. A najednou se zjeví Kraus. A Winterberg má možnost někomu vyprávět to, co zatím nikoho nezajímalo – ani toho Krause to možná nezajímá – ale může někomu vyprávět. Chce nám ještě něco sdělit.

Psaní, to je taky samota. Proto mě strašně baví dělat jiné věci, jako třeba s Jaromírem 99, s Kafka Band, nebo s Igorem Malijevským pořady EKG, nebo psát divadlo, do kterého se zapojí spousta lidí a nejsem tak sám s těmi svými příběhy. Ale zároveň mě baví být s lidmi z mých příběhů a knih. Byl to krásný čas, který jsem strávil s Winterbergem a Krausem. 

“Radikální modernizace je jediná šance, jak z železnice udělat dopravu budoucnosti. Podle švýcarského, ale třeba i rakouského modelu,” myslí si Jaroslav Rudiš Foto: Jan Malý

Myslel jste někdy na sebevraždu?

Ne. I když je to velké téma vlastně všech mých knih. 

Jak jste na tom vy s kouřením a alkoholem?

Naštěstí jsem se nikdy nenaučil kouřit. Pivo mám rád a trochu na to musím dávat pozor, abych se nestal pivařem, tím Krausem z mojí knihy. Ale: pivo je něco, co nás taky spojuje! Pro mě to je součást kulturních dějin tohoto prostoru, stejně jako ta železnice. A nevidím na tom nic špatného. Vždycky se těším do Čech do hospody.

Neměl jste někdy pocit, že se ocitáte na hraně šílenství?

Mám ho v knihách hodně, někdy jsem sám překvapený, kolik ho tam je, a pár kamarádů si o mě dělalo starosti. Ale naštěstí to jsou v mém případě jen knihy.

Jaké železniční neštěstí jste zažil vy? A nejde jen o ta železniční…

Zažil jsem sebevrahy na trati, a je strašně smutné, když o tom pak třeba povídají strojvedoucí. Ale při takových katastrofách si člověk často uvědomí, že “jeho katastrofy“ vlastně katastrofami nejsou. Já jsem vlastně šťastný člověk – nebo se vždycky snažím být šťastný, snažím se na ten svět dívat s odstupem a nadhledem. Možná mi to trochu usnadňuje i ten pohyb po kolejích.

Jak minulost poznamenává česko-německé vztahy dnes? Odpustí si někdy Češi a Němci hrůzy minulosti – například okupaci a vysídlení?

Winterbergův otec byl fanouškem republiky, a proto ho jeden zfanatizovaný liberecký německý nacista zabil půllitrem. To jsou příběhy, které se tenkrát skutečně odehrávaly. Ale nacionalismus je ve střední Evropě slepá ulička. Odpuštění, to je strašně individuální záležitost, to nejde zobecnit. Přesto věřím, že se v tom hodně věcí pohnulo. Možná je dobré, že o tom vznikají knihy, o křivdách v minulosti. Ale nechal bych to spíš na práci spisovatelům, a ne politikům. Politice bych vytknul, že někdy vytahuje právě ty nacionalistické karty.

Ještě k politice: jak vás uspokojily letošní volby v Česku i Německu?

Ty naše – to je pro mě takové krásné, malé české vítězství. Měl jsem strach, že to tak nedopadne. V Německu jsem měl taky radost, že byl de facto posílen střed společnosti, že se trochu odřezaly ty radikální okraje. Rozhodně to platí o AfD, kterou někteří v minulosti považovali za černého koně voleb, novou velkou stranu, ale to se nestalo.

A co pandemie koronaviru, jak ji prožíváte?

Tradičními slovy mojí knihy, přesněji slovy Winterbergova tatínka, zakladatele prvního krematoria v monarchii: souchotináři nejsou hezké mrtvoly. A oběti covidu určitě také nejsou hezké mrtvoly. Bude nás to asi ještě dlouho pronásledovat. Pro mě byl hlavně šok, že se zase vynořily hranice. Myslel jsem, že už se to nikdy nestane, aby byly zase hranice mezi námi. A najednou přestaly jezdit vlaky! To se tady myslím v dějinách nikdy nestalo. 

Stihnou se nám vůbec ještě zvířata pomstít?

Příroda se nám určitě pomstí. Nebo vesmír. A zvířata jsou v knize taky hodně přítomná – jde hlavně o srnky, na které tak strašně rád koukám z vlaku.

Jak vidíte budoucnost železnice? A jak pociťujete změny na ní? Pro „staromilce“ to přece musí být náraz – bariéry, kvůli kterým není vidět okolí, drncání vlaku postupně mizí…

Jen víc toho! Tedy nových moderních kolejí a tratí, ale ne těch betonových zdí, ty ničí krajinu a výhledy. Třeba ve Švýcarsku jsou opravdu jen tam, kde je to nezbytně nutné. Já mám samozřejmě rád starou železnici. Ale zároveň vím, že radikální modernizace je jediná šance, jak z železnice udělat dopravu budoucnosti. Podle švýcarského, ale třeba i rakouského modelu. To jsou země, kam bychom se měli jet podívat, jak může železnice fungovat. Do Německa ani ne, protože tam se spousta věcí vyvinula špatným směrem. I když to dříve byla železniční mocnost, tak si myslím, že teď pořád hraje druhé housle. Ale i tam teď začínají chápat, že se to musí změnit.

A poslední otázka: proč jste knihu věnoval Egbertovi?

Je to můj kamarád. Inspiroval mě svým vyprávěním a cestami střední Evropou se starým bedekrem z roku 1913.

Tento rozhovor je součástí dvojjazyčné publikace kombinující atributy knihy a magazínu s názvem N&N Czech-German Bookmag. Všímá si fascinujících osobností, které spojují Čechy s jejich nejdůležitějším sousedem a největším obchodním partnerem – Němci. Lze ji objednat například přes portál Albatros Media.

Mohlo by vás zajímat

Přečtěte si

Berlínské zdi pomohl k zemi zmatený soudruh

Komunismus charakterizuje především zločinnost, kromě toho ovšem vynikal i mimořádně bizarními počiny, mezi nimiž přední místo pomyslného žebříčku zaujímá berlínská zeď. Padla 9. listopadu roku 1989, a to díky jednomu zmateně vystupujícímu komunistickému politikovi.

Nejčtenější v kategorii Society