Jiří Fajt: Politická kultura stejně jako kultura profesního života je v Německu hodně odlišná

Jiří Fajt je světově uznávaný historik umění a dlouholetý bývalý generální ředitel Národní galerie v Praze. Žije i s rodinou v Berlíně, stále má však byt a zázemí i v Praze.

Jiří Fajt. Foto: archiv

V době, kdy se historik Jiří Fajt stěhoval do Berlína, měl už za sebou delší studijní pobyt v Rakousku nebo třeba ve Spojených státech a k tomu také čerstvý doktorát z dějin umění z Karlovy univerzity v Praze. Tehdy pracoval pro Národní galerii, kde působil jako ředitel Sbírky starého umění a zakládající ředitel Centra pro středověké umění. Na konci března 2000 se však rozhodl vše opustit a začít nový život v jiné zemi. Z Národní galerie dobrovolně odešel na protest proti tehdejšímu řediteli Milanu Knížákovi. „V Čechách mě to tehdy nějak vysilovalo a mým snem bylo stejně ověřit si vlastní schopnosti za hranicemi,“ vzpomíná Jiří Fajt na důvody, proč vzal svou ženu a dvě malé děti ve školním věku a v září 2001 přesunul své působiště definitivně do Německa. 

Využil tehdy nabídky stát se hostujícím profesorem na Technické univerzitě v Berlíně. Zároveň působil v nedalekém Lipsku na Společenskovědním institutu pro historii a kulturu středovýchodní Evropy, kde vedl řadu vědecko-výzkumných, výstavních a publikačních projektů. „Když jsem tehdy přišel do Berlína, uměl jsem z němčiny jen základy, které jsem si pamatoval ještě ze základní školy. Zpočátku jsem tedy i na univerzitě přednášel v angličtině, ale nebylo to ono. Brzy jsem pochopil, že k navázání užšího vztahu se studenty mi přece jen brání jazyková bariéra. Už hned druhý semestr v Berlíně jsem se proto rozhodl přednášet v němčině,“ doplňuje Jiří Fajt, který si nejdříve ale musel přednášky podrobně písemně připravovat.

Stěhování byla velká změna, nejen pro něj, ale také pro zbytek rodiny. Jeho děti v té době chodily do první a čtvrté třídy. „Moc nevěděly, o co jde, a německy neuměly ani slovo. Hodili jsme je doslova po hlavě do vody. Hodně se jim věnovala moje manželka, textilní restaurátorka s volnější pracovní dobou, učila se s nimi a se synem dokonce první týdny zůstávala i ve škole,“ dodává historik s tím, že dětem ale integrace postupovala velmi rychle a nový jazyk si osvojily již po půl roce. „Pořádně si ani neuvědomovaly, jak velkou změnu prodělávají. Mám ale za to, že tím nikdy nijak zásadně netrpěly, spíše naopak. Do života to je pro ně dodnes obrovský vklad,“ říká Fajt, který se ve své kariéře věnuje především středověkému a raně novověkému umění a architektuře střední a středovýchodní Evropy. 

Němčinu si však postupně osvojil natolik dokonale, že dnes je pro něj naprosto přirozeným nástrojem komunikace i v jeho oboru. Právě v němčině publikoval i svoje zásadní vědecké práce. Na Technické univerzitě v Berlíně se například v roce 2009 habilitoval se spisem na téma „Der Nürnberger Maler Sebald Weinschröter im Netzwerk von Kaiserhof und Patriziat“. Kromě toho přednášel na Humboldtově univerzitě a později přijal nabídku i na hostování na pražské Karlově univerzitě, kde několik semestrů školil doktorandy. Byl tak zvyklý přirozeně přejíždět mezi oběma metropolemi, což se hodilo i v době, kdy působil jako ředitel Národní galerie v Praze, kam nastoupil v létě 2014.

Při komentované prohlídce chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře, rok 2012. Foto: archiv

Chybějící podpis prezidenta

Zatímco jeho přijetí v mezinárodním prostředí bylo od německých a dalších zahraničních kolegů velmi přátelské a nezažil žádné „podpásovky“, o Česku to samé říct nemůže. V červnu 2014 dvakrát habilitovaný docent Jiří Fajt úspěšně splnil všechny zákonné podmínky a ukončil řízení ke jmenování profesorem na pražské Karlově univerzitě. Udělení titulu doporučila hodnotící komise, jakož i obě vědecké rady, souhlasila s ním i vláda ČR. Jmenovací dekret však nakonec odmítl podepsat prezident Miloš Zeman. 

Některá média za tím vidí osobní prezidentovu mstu, Jiří Fajt to popisuje jako trapnou mezinárodní ostudu. „Mně to bylo hodně nepříjemné, prezident si na mě zasednul, ačkoli jsme se nikdy osobně nepotkali. Nemohu tedy přesně říct, co mu na mě vlastně vadí. Je to nepochopitelné a zvláště ze začátku mi to bylo i docela nepříjemné, vždyť tuto situaci probírala média i na mezinárodní scéně, psal o tom třeba The New York Times nebo The Guardian. Pochopitelně velkým tématem se to stalo i v německých médiích, dnes jsem si však již na tuto pozornost tak nějak zvykl,“ doplňuje s úsměvem. Další známá Fajtova mediální kauza je jeho odvolání z čela Národní galerie exministrem kultury Antonínem Staňkem v roce 2019. I za tím některá média vidí vliv prezidenta Zemana a mstu na Fajtovi, který v předchozí prezidentské volbě veřejně podpořil jeho protikandidáta. 

Jiří Fajt v Praze s jeho svatostí Dalajlámou, rok 2017. Foto: archiv

Kompetence namísto osobních vazeb

Právě v narušené politické kultuře vidí Fajt jeden z největších rozdílů mezi Německem a Českou republikou. „Politická kultura stejně jako kultura profesního života je v Německu hodně odlišná. Je to dáno mimo jiné i rozlohou a počtem obyvatel. Česká společnost s deseti miliony obyvatel oproti osmdesáti milionům v Německu je značný rozdíl. Když se tak třeba neshodnete s někým ve vedoucí funkci v Česku, můžete si v podstatě rovnou hledat práci v jiném oboru. Pokud se vám to přihodí v Německu, jdete prostě do jiné instituce ve vzdáleném městě, země je dostatečně velká, a nabízí tak mnoho možností pro nové začátky. A mnohem víc se v Německu sází na skutečné profesní kvality a schopnosti než na přátelské vztahy, což je (bohužel) v Česku časté,“ upozorňuje Fajt na odlišné podmínky v obou zemích s tím, že často tato skutečnost degraduje kvalitu profesního prostředí a snižuje možnost objektivního hodnocení pracovních výsledků. 

Přestože by Fajt mohl být opakovaně zklamaný ze situace ve své rodné zemi, na Česko rozhodně nezanevřel, přiznává ale, že má dva domovy: Německo i Českou republiku. „Někdy je srovnávání českého prostředí s německým značně deprimující, což mě sice osobně mrzí, o to usilovněji se pak snažím nastavovat zrcadlo a měnit věci k lepšímu. Nikdy však nezapomenu na to, kde jsem se narodil. V Čechách jsem strávil čtyřicet let života a cítím jako svou samozřejmou povinnost pomoci těm mnoha skvělým lidem, kteří zde žijí a čas od času se v tom našem českém rybníčku cítí opuštění,“ uzavírá historik. 

Tento rozhovor byl publikován v knize Zeď mezi námi z produkce N&N Magazine, která popisuje příběhy Čechů v Německu a Němců v Česku. Lze ji zakoupit.

Mohlo by vás zajímat

Nejčtenější v kategorii Society