Tento rozhovor jsme dělali s Cecilií Kliche. Na první pohled to je normální dívka – kosmopolitní, svobodomyslná a přitom přemýšlí i o budoucnosti. Její angažovanost je povzbuzující.
Cecilia je napůl Němka a napůl Řekyně. Navštěvovala Berlin International School a než začala studovat na univerzitě, učinila jedno neobvyklé rozhodnutí – zúčastnila se Mongol Rally, nejdelšího motoristického závodu planety. Úkol byl ale jasný: dostat se z Berlína autem do Mongolska. A zpátky se vrátila jiná Cecilia…
Cecilie, první otázka je celkem jasná. Proč ses rozhodla pro tuhle cestu?
Když jsem se rozhodovala, co bych měla studovat, zhlédla jsem video o dobrodružné Mongol Rally. Během chvilky jsem byla pevně rozhodnuta – tohle udělám! Příprava na cestu mi pak trvala rok. Sestavit tým, sehnat sponzory, zorganizovat crowdfunding, najít vhodné auto. Ale
18. července 2014 jsme z Berlína vyrazili! První zastávkou bylo Česko.
Tvoje auto nebyl žádný luxusní kočár.
Ne a ani nemohl. Jeli jsme v tom nejjednodušším voze, aby se nám v něm nemohlo porouchat nic složitého. Zde totiž platí, že čím horší auto, tím lépe. Takže žádná elektronika, pouze jednoduchá technika a auto si musí poradit i s nekvalitním benzinem. Potřebuješ auto, pro které seženeš náhradní díly, takže nejlepší je
jednoznačně nějaký vůz asijské výroby.
Ty jsi ale cestu přerušila a dokončila ji až příští rok.
Ano, všechno bylo mnohem
náročnější, než jsme si představovali, a časově se to nedalo stihnout. Takže jsme auto nechali v Kazachstánu a příští rok se tam vrátili.
Jaké země jste cestou navštívili a co na tebe nejvíce zapůsobilo?
Ujeli jsme 21 000 kilometrů a navštívili jednadvacet zemí. Největším zážitkem bylo poznávání místních lidí.
V létě jsem viděla tvou závěrečnou práci v rámci
tvého studia umění v Londýně. Překvapilo mě, že to byla pocta mongolskému stanu s mnoha pestrobarevnými látkami.
Látky říkají mnoho o lidech a kultuře. Zabývám se tématem vlasti, co pro nás vlast znamená. A jak fungují vzpomínky, sny
a podvědomí.
Tvůj současný projekt zní rovněž zajímavě.
Založila jsem organizaci s názvem Sarana Social, prostřednictvím které chci organizovat vzdělání pro děti v regionech, kde se jim ho nedostává.
Cecilie, co si myslíš o dnešní generaci mladých?
Vyrostli jsme s vědomím, že můžeme dělat cokoli, co budeme chtít. Dnešní doba nabízí celou řadu kreativních možností! Máme velké štěstí, že můžeme dělat to, po čem naše srdce touží.
Text Danuše Siering Foto Dominik Fleischmann
