Půjdeme-li v historii tohoto média dál, narazíme na dalšího inovátora a experimentátora: Nadara, fotografa, jehož jméno se podepsalo pod tolik portrétů známých osobností své doby. Nadar, jako většina tehdejších fotografů, experimentoval často sám na sobě – jeho autoportréty povětšinou nenesou obecné charakteristiky selfie.
S přelomem 19. a 20. století začali fotografové do vlastních portrétů viditelně obtiskovat vnitřní prožitky. Bylo to dáno hlavně vznikem společenských věd, které vedly ke komplexnímu zkoumání člověka jako člena společnosti, ale i jako nezávislého individua.
„Chci, aby lidé mohli nahlédnout do mé duše, a to se mi daří o něco lépe, když se fotím sám, než když mě fotí ostatní,“ pronesl o svém sebeportrétování švédský spisovatel, malíř a fotograf August Strindberg, který od roku 1892 dokonce pracoval na sérii, již nazval „psychologické portréty“. Na nich podle vlastních slov zachytil „více života a více osobnosti“. Linda Haverty Rugg ve své knize Picturing Ourselves: Photography and Autobiography (1997) popisuje, jak se v době svého exilu v Berlíně dokonce pokoušel o otevření fotografického ateliéru, kde se mělo pomocí telepatie a psychologie podařit postihnout myšlenky a charakter portrétovaného.
„Člověk může všechno, jen sám před sebou neunikne.“
– Franz Kafka
Současné selfie se snaží být originální, ale jen do té míry, která je obecně akceptovatelná širokou veřejností. Selfie jsou dnes fotky „mého jídla, mé rozházené postele, mého stínu, mého pohledu z hotelového okna.” Je to jednoduchý, zdánlivě nepečlivě komponovaný záběr doplněný krátkým popiskem z vlastního života.
Hlavní rysy novodobého digitálního zobrazování jsou založeny na třech hlavních atributech – distribuce, kombinování a manipulace.
Například finský fotograf Jari Silomäki využívá svůj fotoaparát jako kronikářský nástroj, kterým každý den pořídí jeden snímek (od roku 2001), a ten následně popíše triviální příhodou, zážitkem (někdy i nepříjemným), popisem počasí či toho, na co v ten moment právě myslel. Na záběrech není Jari, ale jeho vidění a vnímání světa, jeho propojení s okolím a divákovou zkušeností, propojení soukromého světa se světem diváka.
Vlastním portrétům se věnovala řada slavných fotografů. Široké portfolio autoportrétů tvořených zejména na ulici sesbírala Vivian Maier, jejíž street fotografie byly posmrtně objeveny jen pár let zpátky. Sebe sama jako modelku využívala fotografka Francesca Woodman. Její černobílé snímky jsou intimně pojaté a využívají symbolických motivů.
Z české scény se autoportrétům věnuje například Dita Pepe, která jednu celou sérii věnovala vlastním fotografiím s ženami různého věku, od nichž se alespoň v rámci obrazu snažila přejmout jejich podobu a životní roli.
Ale nepředbíhejme dobu a pojďme se spolu vrátit zpět do doby 60. let černobílých fotografií.
Další díly seriálu Příběh fotografie najdete zde.
