🇩🇪 Sie können diesen Artikel auch auf Deutsch lesen: Sabine Gruša oder die Geschichte einer großen tschechischen Freundin
Česko jste poprvé navštívila koncem 60. let a nejméně posledních třicet let této zemi prospíváte, ať už tím, že šíříte v Německu povědomí o naší literatuře, nebo že podporujete zdejší sociální projekty. Čím si vás Češi získali?
Poprvé jsem do této země přijela na podzim 1969 se svým pozdějším manželem Joachimem Brussem. Byl to bohemista, byl pro tuto zemi nadšený a nakazil i mě. Když jsem vystoupila na Malé Straně a rozhlédla se kolem, vůbec jsem se necítila jako v cizině, ale jako v jedné z významných evropských metropolí. Už jsem je znala a kdesi uvnitř jsem měla pocit, jako bych tu byla doma. Nevím, jak se to stalo. Prostě to tak bylo. Pak jsem viděla všechny domy obestavěné lešením a byla jsem z toho výjevu smutná. Napadlo mě, že bych se jako Němka měla stydět.
O studu jste se zmínila už v jiném rozhovoru, ale bez bližšího vysvětlení. Proč jste jej tehdy pocítila?
Zasáhlo mě to, měla jsem vysoké mínění o první republice, uvědomila jsem si totiž, jak Češi po roce 1918 využili příležitosti k založení vlastního státu a jak tehdy ukázali světu, kdo jsou a co dokážou. A pak sem vtrhli Němci a zničilo to. Cítila jsem za to odpovědnost, protože tuto zkázu nešlo připsat jen komunistům. Vzkvétající republiku rozbilo i nacistické Německo a komunisté tuto zkázu dokončili.
Nedávno jste přebrala z rukou ministra zahraničí ocenění mj. za propagaci české kultury v Německu. Vašemu druhému manželovi, Jiřímu Grušovi, se zase v minulosti dostalo ocenění za zásluhu o německou literaturu a o česko-německé vztahy. Nelze přehlédnout, že se obě ceny doplňují a že patří k sobě. Těší vás to?
Těší. Můj muž dostal od ministerstva zahraničí v roce 2019 in memoriam medaili za zásluhy v diplomacii a nyní jsem já obdržela od ministerstva zahraničí ocenění za angažmá pro Výbor dobré vůle. Svým způsobem mě to opětovně přivedlo k mému muži, který je pochovaný na hřbitově na Malvazinkách. Už tu s námi není, přesto mě to velmi dojalo, jako bychom zas byli na chvíli spolu.
Spolek Německých přátel a podporovatelů Nadace Olgy Havlové, který jste založila a vedete, sdružuje osobnosti společenského a kulturního života v Německu se zájmem o Česko. Co z vaší zkušenosti nejvíce spojuje Čechy a Němce?
V Čechách bylo vždy mnoho těch, kteří ovládali němčinu. Máme rodinné i duchovní vazby a mnohé české autory, kteří psali v němčině. Mám za to, že síly, které nás v minulosti odtrhávaly, vlastně ani nebyly přirozené. Je to možná odvážná teorie, ale vnímám to tak, že patříme k sobě.
Váš spolek se zasadil o projekt na podporu studia nadaných dětí ze znevýhodněného prostředí. Mohlo by se Česko v Německu inspirovat například v oblasti sociální politiky?
Jedná se o romské děti a právě na jejich situaci upozorňuji. Nyní v roce 2023 uplynulo 90 let od chvíle, kdy se moci v Německu chopili nacisté, což ztížilo život Romům, a všichni víme, jak to skončilo. Zvláště proto by se patřilo, abychom my Němci Romy podporovali, což teď dělám prostřednictvím zmíněného projektu. Zároveň ale chci v Německu říci: koukněte, tam už něco podnikáme, protože tam je nadace, která se o tyto lidi stará. A kde jsou ty naše?
Takže inspiraci nacházíte v Česku pro Německo, ale obráceně jste zdrženlivější?
Ano. Už od začátku svého působení v našem spolku, který vybral opravdu hodně peněz, jsem dbala na to, abychom respektovali vůli jejich příjemce. Musím uznat, že Česká republika prošla velkou a obdivuhodnou proměnou. Zaznamenala jsem i slabší chvíle, různé tendence odklonu od Evropy, ale protože jsem v kontaktu s mladými lidmi, kteří s takovou politikou nesouzní, ulevilo se mi, že Česko není ztraceno a že je musíme podporovat. Teď je také vše na dobré cestě, což mě povzbuzuje a těší, že toho mohu být ve svém nadcházejícím 80. roce života svědkem.
Jak vnímáte současné česko-německé vztahy? Mluví vůbec Němci o Češích? Kde vidíte rezervy ve vzájemných vztazích?
Tam lze, i z německé strany, dělat mnohé. Například se zasazovat o to, abychom našeho nejbližšího souseda neztratili ze zřetele. Co mnou opravdu otřáslo, byla skutečnost, že návštěva vašeho prezidenta v Německu proběhla v podstatě bez povšimnutí médií.
Jsme přece jen malá země…
Ne, to s tím nemá co dělat. Cítila jsem se tak zahanbena! Říkala jsem si, ne, takhle Německo nemůže zacházet s důležitým sousedem.
Byla to chyba médií, nebo média jen vyhověla poptávce diváků a čtenářů, když upřednostnila jiná témata?
Náš mediální svět je pozoruhodný. Byl tam prezident, který zrovna nastolil pěkný nový kurs, stál tam a mluvil o obětech u Berlínské zdi, omluvil se, že byl na špatné straně, tedy samé skvělé věci. Pak se dívám na zpravodajskou relaci Tagesschau na ARD, kde o této návštěvě není NIC! Namísto toho tam mluví o problémech kolem mateřských škol. Nic nebylo ani v denících. Jedinou výjimkou byly Süddeutsche Zeitung, které s prezidentem Pavlem vedly rozhovor. Opravdu mě to rozhořčilo – a ještě teď to rozdýchávám.
SABINE GRUŠA
Sabine Gruša je vdova po spisovateli a bývalém velvyslanci Jiřím Grušovi, zakladatelka a nejaktivnější členka spolku, založeného v německém Bonnu rok po založení Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové v Československu v květnu 1992. Spolek sdružuje osobnosti společenského a kulturního života v Německu se zájmem o Českou republiku a každoročně pořádá několik benefičních společenských akcí (literární čtení, koncerty) s význačnými hosty z českého kulturního prostředí. Z darů a příspěvků svých členů financuje sociální projekty, v současné době např. na podporu studia nadaných dětí ze znevýhodněného prostředí.
Během sametové revoluce v roce 1989, kdy byl Václav Havel povolán na Hrad, přísahala, že bude pracovat pro dobro a prosperitu této země. Spolek a paní Gruša aktivně a pravidelně kooperují s Velvyslanectvím České republiky v Německu na pořádání již tradičních kulturních akcí, aktuálně šlo o čtení a diskusi s bývalým ministrem zahraničních věcí Markusem Meckelem a čtení s prof. Hansem Dieterem Zimmermannem, spoluvydavatelem ediční řady Česká knihovna.
Zastavme se na chvíli u literatury. Nakolik těžké je pro českého autora, aby oslovil německé čtenáře?
Momentálně to není až tak těžké. V roce 2019 byli Češi hostující zemí knižního veletrhu v Lipsku, kde se probudil zájem německých nakladatelů o překlady děl českých autorů. Podobně jako byl těžký život s cenzurou, není právě lehké, aby se literát prosadil na volném trhu. Ale mnozí, jako Radka Denemarková, Jáchym Topol nebo Jaroslav Rudiš, jsou překládáni.
Narážíte občas na odlišnosti v českém a německém smyslu pro humor a přišla jste na to, v čem spočívají?
Při pohledu z Česka se zdá, že v Německu zapadne snad každý vtip, a naopak Němci si o Češích často říkají probůh, ti snad neberou vážně vůbec nic. Ten humor je na obou stranách úplně jiný a to vede k nedorozuměním. Zabýval se tím i můj muž v knize Česko – návod k použití, kterou vřele doporučuji, pokud by ještě byla někde k nalezení.
Ivan Klíma v knize Moje šílené století vzpomněl, jak se na premiéře Zámku v Schauspielhausu v Düsseldorfu obecenstvo smálo na jiných místech než v Praze. Jeden německý divadelník ho ujišťoval, že Němci se smějí jen, když na jevišti jeden nakopne druhého do zadku. Klíma to nebral vážně, jenže o dva dny později v Brémách na premiéře hry Pan Puntilla a jeho sluha Matti první druhého nakopl, až odletěl na druhou stranu pódia – a obecenstvo se roztleskalo. Je toto zjednodušení namístě, nebo bylo vůči Němcům přece jen poněkud kruté?
To bylo jistě přehnané, protože tak zle zas není – rozuměli jsme Kurtovi Tucholskému i dalším, kteří byli velmi kritičtí a dělali vskutku nelítostnou satiru. Český vtip ale zkrátka občas nepochopíte. Když se můj muž poté, co jej zbavili občanství, ocitl v Brémách a cosi ironického tam vyprávěl, nikdo mu nerozuměl, všichni to brali doslova. S ironií v Německu nepochodíte.