🇩🇪 Sie können diesen Artikel auch auf Deutsch lesen: Jakobsweg – nur wo du zu Fuß warst, bist du auch wirklich gewesen
Vydat se na milost a nemilost počasí, vystavit se náladám vlastním i druhých a přitom stovky kilometrů nosit na zádech přinejmenším desetikilový ruksak? Důvodem určitě není pouze ten pocit vítězství, když vstupujete do majestátní katedrály v Santiago de Compostela a na mši poutníků uslyšíte číst své jméno ve společnosti mnoha “peregrinos” z celého světa.
Foto: Danuše Siering
Přiznávám, není lehké najít čas a odvahu vydat se na tuto cestu. Kromě fyzické námahy znamená totiž také být sám se sebou, se svými myšlenkami, věnovat naplno svoji pozornost subtilnímu dění kolem nás a v nás. Žádná cesta není pro člověka těžší než ta, která ho vede k sobě samému (Hermann Hesse). Také je třeba být smířen s tím, že teď stejně nic nezměním, daleko od domova a často i od internetu. Snad nejtěžší je však odbourat na začátku všechna “ne”, proč toto vše právě teď nejde.
Existují tři uznané způsoby, jak cestu zvládnout – pěšky, na kole nebo na koni. Ještě v roce 2019 se vydalo na Svatojakubskou cestu okolo 350 000 poutníků, dnešní čísla zatím nejsou ani poloviční. Trasy však zůstávají stejné. Více než polovina poutníků absolvuje tradiční francouzskou cestu camino frances, jen menší část si troufne na namáhavou camino norte a necelá třetina se vydává na cestu portugalskou camino portugues. Ta nabízí dvě možnosti: z Lissabonu vnitrozemím nebo z Porta po pobřeží.
Právě ta pobřežní se stala naším domovem na dva týdny. 1. května jsme stály tři sestry v katedrále v Porto a vyzvedli si náš pas poutníků credencial de peregrino, kde cestou budeme sbírat razítka z našich destinací.
Délka 240 km je ideální nejen pro ty, kteří nechtějí nebo nemohou být tak dlouho na cestách (pro camino frances jsou zapotřebí minimálně dva měsíce). Ale také pro milovníky oceánu, nedotknuté přírody a čerstvých plodů moře ve všech možných variantách. Pobřežní camino patří k nejmladším poutnickým trasám, oficiálně otevřena byla teprve v roce 2015, i když ve více než tisícileté historii se už od nepaměti užívaly její části. Jít se dá v podstatě celý rok, avšak od listopadu do dubna je třeba počítat s částečně silnými bouřemi. A když v Galicii prší, tak pořádně.
Koronavirus 2x naše přípravy posunul. Teď jsme konečně stály v plné polní v Portu, s ruksaky na zádech (existuje i varianta nechat si zavazadla vozit). Protože jsme neměly chuť procházet industriální částí kolébky slavného portského vína, odvezly jsme se metrem až za hranice přístavu. Vzduch voněl mořem, dřevěné cestičky v perfektním stavu, všude kvetla žlutá kručinka a rackové křičeli o závod. Od teď se našim průvodcem stal znak žluté mušličky se šipkou. Květen 2022 přál všem poutníkům; ideálních 20 stupňů, obloha bez mráčku. To vše doprovázeno úsměvem, pozdravem a přáním domácích Buen camino!
Co poutník, to jiný důvod, proč se na cestu vydat. Camino ale nedá, co chcete, ale to, co potřebujete. Nevím, zda bych měla v životě to štěstí zažít tyto jedinečné chvíle, kdyby si naše nejmladší sestra před léty ke kulatým narozeninám nepřála, abychom se spolu vydaly na tuto pouť. Přání jsme jí tehdy splnily a hned při odjezdu jsme si daly slib, že se do Compostely vrátíme.
Co pro vás znamená jít camino?
Zážitky, být spolu, odpočinek.
Spojení fyzické námahy s relaxací těla a duše.
Útěk z reality, jakoby se čas zpomalil a přitom každý okamžik byl intenzivnější.
Camino je staré přes tisíc let. Proč myslíte, že se lidé ještě pořád na tuto cestu vydávají?
Je to to nejlepší, co lidé mohou pro sebe udělat.
Co lidé hledají, mnozí najdou právě zde.
Je to jedna z mála možnosti, jak se alespoň na chvíli zastavit.
Šly byste camino i samy?
Kdybych stála před životním rozhodnutím, šla bych i sama.
Já asi ne, protože nebývám ráda sama.
Kdybych šla sama, zvolila bych camino frances. Je známější, je zde více lidí, je komunikativnější. Asi by se dala jít i bez mobilu; je zde více ubytování a značení je dostatečné.
Je camino zaplatitelné?
Pravda, na pobřežní camino kartička trochu zaplakala. Není zde takový výběr přenocování jako na francouzské cestě, kde je i řada společných ubytoven pro “echtovní” poutníky. Tam bych ale už spát nechtěla.
Na pobřeží jsou lepší, ale dražší restaurace než ve vnitrozemí.
Je třeba počítat s minimem tisícovky na den, jestli si chcete zachovat aspoň základní standart… výborné vínko inclusive.
Zážitky, na které se nezapomíná?
Celá cesta je krásným momentem překvapení. Například když večer hledáme restauraci a zjistíme, že zvuk cinkání příborů, za kterým se hladové ženeme, jsou nakonec policajti, kteří do kontejneru vyhazují stovky flašek.
Večerní vyjížďka lodí na Finestra a západy slunce.
Mě fascinuje regenerace těla. Večer mě někdy bolely nohy tak, že jsem myslela, že nevyjdu do schodů penzionu, do postele jsem často neulehla, ale spadla. A ráno vstala svěží jako rybička. Camino ti bere všechnu sílu a trojnásobně ti ji vrací. To je pro mne fenomén.
Jaký máme vzkaz pro ty, kteří rozmýšlejí, zda jít či nejít?
Lidé, mějte odvahu, důvěřujte si a pusťte se do toho.
Ten okamžík, kdy poutníci dojdou na hlavní náměstí v Santiago de Compostela a vzhlédnou ke katedrále, je opravdu magický. Někdo kříčí, někteří pláčou, někdo přichází v tichu, druhý je hlasitě vítán svými příznivci. V tom okamžiku se v nás mísí pocit radosti i smutku. Dojít do cíle totiž znamená pohřbít jedno ze splněných přání. Více než 80letý Manuel sedí na schodech, prošlapané boty leží uspořádaně vedle ruksaku s poutníckou holí. V očích se mu lesknou slzy. “Mám za sebou 800 kilometrů camino frances, došel jsem do cíle a teď jsem smutný. Nevím, co teď budu dělat.” Zeptala jsem se, zda neuvažuje jít camino norte. Je to náročná cesta, sama mám před ní respekt… Tam, kde camino končí, nová cesta začíná.
