Před rokem jste vyrazili ve skupince osmi cyklistů do Bhútánu. Tušila jste dopředu, že z této „akce“ napíšete reportážní cestopis nebo to vyplynulo tam či až po návratu?
Já bych svou knížku Bhútán, má láska nenazvala reportážní, ale literární cestopis. Před samotnou cestou jsem sháněla všechny možné informace o Bhútánském království a sehnala jen jednu útlou odbornou knížku, spíš učebnici o historii té země, ale jinak nic. A tak jsem do toho království odjížděla s přáním, napsat o něm knížku. Ale sama vím, že přání je jedna věc a to, jestli se to povede, je věc druhá. Fakt je, že jsme byli s šéfredaktorem Odeonu domluvení, že pokud budu chtít a něco napíšu a jemu se to bude zdát dobré, knížka z toho bude. To jsem ještě ani zdaleka netušila, jak mě naše cesta zasáhne a že přijedu domů a druhý den sednu k psacímu stolu a budu dva měsíce psát.
Jak dlouho jste tam strávili a co bylo v plánu?
V Bhútánu jsme byli celkem patnáct dní a projeli tu zemi na kolech od západu na východ. To bylo v plánu a to se taky uskutečnilo.
Přišly i nějaké nečekané události, které vám zcela změnily program?
Žádné zásadní události se nestaly, program cestovky jsme plnili úplně přesně, ačkoliv já přitom trochu chořela a musela jsem se překonávat víc, než kdybych byla fit.
Měla jste od Bhútánu nějaká očekávání a co vás na něm nejvíce pozitivně a co naopak negativně překvapilo?
Podle vygůglených obrázků jsem předpokládala, že je ta himálajská země krásná, ale že je i tak velmi rozmanitá, to jsem skutečně nečekala. Jedno ráno jsme byli vysoko v horách, skoro ve čtyřech tisících metrech nad mořem a ještě ten den jsme na kolech sjeli do krajiny subtropické. Byly to pro mě nečekané a fakt nádherné zvraty. Také mě pozitivně překvapilo, jak moc milí byli naši průvodci, jak byli velmi empatičtí. Negativní zkušenost jsem měla jednu – v hotelu v Thimpu, popisuju ji ve svém románu, tak ji nebudu prozrazovat…
Knihu jste nazvala Bhútán, má láska – proč „má láska“ – to byl skutečně tak silný zážitek?
Pro mě ano. Ten silný zážitek navíc přišel v době, kdy jsem se loučila s maminkou a lepší místo a čas mi osud či náhoda nemohly připravit.
Jak vnímají Bhútánci život, na rozdíl od Čechů? Co je pro ně smyslem?
Já myslím, že o životě moc nepřemýšlejí v těch intencích, v nichž přemýšlíme my. Docela tvrdě pracují v zemědělství, aby se uživili. A pak jsou to především buddhisté a ti mají své směřování dané právě v těchto náboženských intencích.
Co si má člověk představit pod pojmem „hrubé národní štěstí“, který je od roku 2008 součástí bhútánské ústavy?
No, myslím, že je to dobré PR. Ale rozhodně se mi zdálo, že lidé tam jsou zatím velmi skromní a od života nechtějí víc, než mají. Nespěchají, sdružují se, jsou vyrovnaní. A tak vypadají docela šťastně a spokojeně. Ale svět se k nim valí internetem a mladí už taky chtějí víc, než jejich rodiče. Tak jsem zvědavá, jak se ta země bude vyvíjet dál. Ale to už se asi nedozvím…
Jsou tedy Bhútánci obecně šťastnější než lidé v Evropě?
Na to už jsem částečně odpověděla. Ale pozor, já tam byla jen patnáct dní a můj názor je jen povrchní, je to jen první dojem. Ale je fakt, že jsem si hodně s našimi bhútánskými průvodci povídala a hodně mi toho o životě a o sobě řekli. Myslím, že šťastnější zatím jsou, protože se tak neženou za hmotnými statky. Ale oni stále žijí v určité diktatuře a spoustu věcí dělat musejí a kupodivu jsou s tím stavem docela srovnaní. Jsou totiž hrdí na to, že existují jako národ a země, že je nespolkla ani Čína, ani Indie.
Kdybyste měla lidem předat jedno uvědomění/ moudrost, kterou jste si přivezla z Bhútánu, co by to bylo?
To není ani moudrost z Bhútánu, ale ani nějaké uvědomění. Mě v té zemi a při vzpomínce na ni napadlo, jak je krásné, že nám s mužem život zrovna přihrál finance, abychom si tu cestu mohli dovolit, že nám udržel zdraví a kondici, na níž jsme pracovali… A že svoboda, v níž žijeme „teprve“ třicet let nám umožnila poznávat svět – a vážit si tak víc svého domova. Protože my se tu máme opravdu skvěle!
Byli jste na kolech v JAR, v Bhútánu, kam se pojede dál, už padly nějaké nápady?
Nám covid zařídil, že nejedeme nikam a ani nic neplánujeme, protože je vše ve hvězdách. Ale naštěstí nám nezařídil nic horšího, takže prostě musíme jen počkat, až se situace s příchodem vakcíny uklidní. Jenže stárneme…
Na čem nyní pracujete, nač se můžeme dál těšit?
Nepracuju teď na ničem, ale to neznamená, že se na něco nemůžete těšit! Těšení je fantastický stav…
