Velvyslanec České republiky v Berlíně Tomáš Kafka. Foto: Vojtěch Hönig
Od 20. srpna 2020 jste velvyslancem České republiky v Berlíně. Bylo to jmenování uprostřed pandemie, takže se vás musím zeptat: Jak probíhal váš nástup do nového úřadu a co jste od té doby stihl vše udělat?
Pro mě to bylo těžké, ale ne natolik, abych si mohl stěžovat. Na situaci jsem byl připraven ze dvou důvodů. Od dubna 2020 jsem byl pověřen udržováním komunikace s Bavorskem, Saskem a Berlínem. A ať už omezení přišla z české strany, nebo přešla na německou stranu, která pak uzavřela své hranice, pro mě bylo vždycky nejdůležitější usnesení, že i když je covid velmi odporný a nepříjemný virus, atmosféra, v níž musíme o těchto věcech diskutovat, by měla zůstat pokud možno upřímná, otevřená a přátelská, protože s jistou nadsázkou lze také říci, že nákazy koronavirem přicházejí a odcházejí, ale německo-české partnerství zůstává.
Další věcí, která mi usnadnila začátky, byl návrat na mé staré pracoviště v Berlíně, kde jsem působil již v 90. letech. Po tři desetiletí jsem mimoto pečoval o česko-německé vztahy. To mi umožnilo, že teď mám v Německu mnoho starých přátel a obdobně jako já smýšlejících lidí. Na rozdíl od jiných diplomatů, kteří se zrovna dostali do Berlína a někdy si připadali jako mniši, marně hledající kontakty a odkazovaní na různá omezení. Mně to částečně umožnilo navázat soukromé kontakty, které by jinak byly oficiální. A částečně bylo možné navázat i na starou tradici otevřenosti a přátelství. Bylo tedy obtížné, ale ne nemožné, přijet a fungovat v Berlíně jako velvyslanec.
Ve druhé polovině příštího roku se Česká republika podruhé ujme předsednictví EU, vystřídá Francii a předá ho Švédsku. Jaké iniciativy plánujete? Třeba iniciativu pro jádro coby zelenou energii?
Společným jmenovatelem by mohlo být to, že vzhledem ke koronavirové krizi potřebujeme v mnoha ohledech zdravou Evropu. Jsme si toho také vědomi, EU musí být odolnější, protože jsme stále více obklopeni konkurenty, kteří nám nemusí být nutně nakloněni. Rádi bychom cíleně pokračovali ve všech pracích, které převezmeme od našich francouzských kolegů, což znamená, že debata o cílech a budoucnosti Evropy pravděpodobně nebude ukončena a uzavřena. Stále také budou probíhat debaty o klimatu a celkové obnově po pandemii v Evropě. A otázka migrace nás bude také zaměstnávat. To je agenda, které budeme muset čelit a kterou budeme z celého srdce podporovat.
Pokud bychom měli zmínit něco konkrétního, pak je to náš zájem o východní sousedství. S Běloruskem již rozhodně nelze počítat, ale situace na západním Balkáně nás bude také stále více zaměstnávat. V případě Běloruska je však na druhou stranu vidět, že se různé agendy mohou vzájemně proplétat. A členské státy EU se budou muset této komplexnosti stále více přizpůsobovat. Některé státy se obávají, co se stane s regiony, jako je západní Balkán nebo východní Evropa. A ve hře je také vyjasnění našich vztahů s Čínou, Ruskem nebo Tureckem.
Pokud bude české předsednictví o něco usilovat, pak o to, aby EU zůstala co nejvíce jednotná a funkční. To bude těžké, protože při nezbytných kompromisech nám bude velmi chybět německá kancléřka, která byla možná šampionkou v politice kompromisů, protože nikdy nechtěla proaktivně dosáhnout výsledku na základě předem připraveného jasného postoje, nýbrž čekala, až se k dané záležitosti všichni vyjádří, a pak v reakci na to dala dohromady něco, v čem všichni mohli tak trochu najít to své. Tato pomoc nám bude chybět. Snad se nám však podaří vytvořit atmosféru konstruktivní spolupráce, v níž dosáhneme kompromisu zdola, nikoli shora.
Hlavním sporným bodem v příhraničním trojúhelníku Německa, Polska a České republiky je povrchový uhelný důl Turow. Co k tomu můžete říci?
Nedávno jsem byl ve Zhořelci na panelové diskusi, jíž se zúčastnil rovněž polský velvyslanec. Byl jsem dotázán, zda bych jako Čech hledal chybu v tom, že cosi naprosto selhalo, zda se do česko-polských vztahů nevkradla nedůvěra. Můj výklad je takový, že události kolem Turowa se staly obětí až příliš dobrých česko-polských vztahů, protože zejména na polské straně byli naši partneři natolik přesvědčeni o kvalitě našich vztahů, že si nedokázali představit, že by mezi námi mohly vzniknout problémy.
A naše varování, která se v posledních letech opakovala, byla podceněna nolens volens[i]. Věřili, že se s českou stranou dohodnou. A najednou celý problém dospěl tak daleko, že se česká strana musela obrátit na Evropský soudní dvůr. Stále však věřím, že se nám podaří dosáhnout mimosoudní dohody. Je to však poučení pro další rozvoj česko-polských vztahů. S Německem jsme museli spoustu věcí pečlivě budovat od základu, a proto postupujeme při jednáních s mnohem větším citem pro věc, což se nyní pravděpodobně musíme naučit i při jednání s Polskem.

Interiér brutalistní budovy Českého centra v Berlíně, v níž sídlí i zastupitelský úřad, odkazuje na umění českých sklářů Foto: archiv
Jste synem Vladimíra Kafky, který v šedesátých letech přeložil do češtiny díla Franze Kafky, a sám jste překladatelem knih Bernharda Schlinka a Thomase Brussiga. Max Brod se s Vaším otcem kdysi setkal v budově někdejšího Pražského deníku[ii] v Panské ulici….
Musím se na tomto místě přiznat k mladickému hříchu. Po otcově smrti v roce 1970 a matčině o sedm let později jsme po nich v našem bytě přechovávali pozůstalost. Dokud jsme se nestěhovali, byla uložena v krabicích. Sotva jsme vyšli z puberty, byli jsme samozřejmě také trochu zvědaví a některé věci jsme ukazovali svým přátelům a rovněž je jim i půjčovali. A byli jsme trochu zapomnětliví. Ztratila se například korespondence mezi mým otcem a Maxem Brodem. Několikrát mi psali z Archivu národního písemnictví, jestli bychom jim nemohli něco dát. Musel jsem odpovědět, že bych jim to dal rád, ale jaksi jsem o ty věci přišel.
Jaké je vaše nejoblíbenější místo v České republice a v Německu?
Těžko říct. Od té doby, co jsem byl jako velvyslanec v Irsku, jsem lépe chápal, co mi chybí nebo co považuji za obzvlášť krásné. To, co mi chybělo, překvapivě nebyla Praha. Byla to cesta kokořínským údolím na naši víkendovou chalupu v Holanech nedaleko České Lípy, kde mě krajina přímo okouzlila. A cesta tam byla důležitější než samotný příjezd na chalupu. Stejný pocit mám i v Německu. Líbí se mi cesta z Ústí nad Labem do Berlína, jízda po dálnici, která je bohužel v současné době poněkud poznamenána mnoha pracemi na silnici. Ale také cesta do Mnichova za mými dobrými přáteli.

Tomáš Kafka v jednací místnosti v budově českého velvyslanectví v Berlíně Foto: Vojtěch Hönig
Která osobnost, s níž jste se mohl setkat, na vás udělala největší dojem?
Na nejvyšší politické úrovni to bylo setkání s Richardem von Weizsäckerem. Také způsob, jakým spolu s Václavem Havlem zavedli určitý styl komunikace. Pro německo-české vztahy bylo nesmírně dobré, že tito dva pánové učinili ono první gesto, které učinili – zorganizovali první návštěvu spolkového prezidenta Weizsäckera v Československu 15. března 1990. I tak to byl poměrně riskantní krok, protože mnoha lidem bylo krátce po pádu komunismu datum vzhledem k minulosti nesmírně nepříjemné. Vzájemné přátelství a otevřenost Weizsäckera a Havla ale konání návštěvy umožnily. Vždy mi to sloužilo příkladem.
[i] chtíc nechtíc (z lat.), pozn. redakce
[ii] vycházel v letech 1877-1939
Tento rozhovor vyšel v deníku Sudetendeutsche Zeitung