Tomáš Kafka: Samotný most dobré vztahy nezaručí

Der Tschechische Botschafter in Deutschland Tomas Kafka
Dobré vztahy nejen mezi Čechy a Němci si básník, spisovatel, překladatel a diplomat Tomáš Kafka představuje jako prostředí důvěry, kde se dá mluvit otevřeně, kde se můžeme společně dopracovat k tomu, že věci lze vidět také jinak. V následující reflexi novodobých česko-německých mostů se soustředí především na ty, kteří po nich přecházejí. Rozhovor s Tomášem Kafkou z knihy Zeď mezi námi publikujeme u příležitosti dnešního salonu v Berlíně, na nějž také český velvyslanec přijal pozvání.

Tento rozhovor byl publikován v knize Zeď mezi námi z produkce N&N Magazine, která popisuje příběhy Čechů v Německu a Němců v Česku a je nominována na Frankfurtský knižní veletrh 2021.

Nedaleko místa, kde v Berlíně bydlíte, stojí Brücke-Museum. Je věnováno dílům stejnojmenné malířské skupiny, která vznikla v roce 1905 a chtěla sloužit jako most, který „převede“ umělce a roztříštěné umělecké směry do moderny. Jejím cílem bylo překonat tradiční staré umělecké konvence.

Symbol mostu respektuji jako spojení mezi politickými, kulturními a společenskými póly. Ale mám pocit, že v poslední době existuje mostů hodně, je to určitá inflace. Problém také je, že po nich všichni šlapou. Pro mě je pro spojení srozumitelnější „Kullturvermittler / zprostředkovatel kultury“. To byl fenomén, který existoval v době první republiky. Tito lidé pendlovali mezi jazyky a zprostředkovávali jeden společný kontext. Obohacení spočívá v tom, vidět věci i jazykově jinak než jenom obsahově. Jazyky nabízejí vlastní symboliku i logiku pohledu, četnost neologismů i otevřenost vůči jiným podnětům. To všechno napomáhá hledat nové přístupy a může otevírat horizont společností. Chápu, že bez mostů se nikam nedostaneme a že most bez lidí nemůže existovat. Ale pro mě je důležitý lidský akcent na frekventanta, který po těch mostech přenáší své vzkazy.

Zprostředkovateli jsou jednoznačně i spisovatelé. V 60. letech došlo k zajímavému sblížení mezi českou a německou literaturou. Myslím, že taková blízkost nikdy předtím ani potom neexistovala. Zprostředkovatelé ukázali Němcům, kdo je například Hrabal, a českému publiku zase, kdo je Grass, Böll, Enzensberger. Jedním z těch hlavních zprostředkovatelů byl i můj otec, který tyto spisovatele nejen překládal, ale s mnohými se i přátelil. To byl zase ten moment, kdy nešlo jen o dílo samotné, ale šlo i o vůli proces tvorby společně sdílet a hledat potenciál, kde bude umění bráno vážně. V 70. a 80. letech tyto kontakty postupně vyhasly a v 90. letech se začalo nanovo. Jestli mě dnes něco zajímá, je to hledat tento potenciál. I když asi už nikdy nepocítíme takový šťastný moment jako v 60. letech, kdy se těch věcí potkalo více a význam literatury a literárních časopisů byl neskonale větší než dnes. Přesto věřím, že na bázi přátelství a pomocí umění, které vyjadřuje vztah ke světu kolem nás, takové hledání bude možné. Je třeba dělat vše pro to, abychom mohli inspirovat a být inspirováni.

Danuše Siering a Tomáš Kafka.

V próze Franze Kafky „Most“ (Die Brücke) je most člověkem a na konec se propadne. 

Žijeme v době, kdy je toho na člověka hodně, čím dál tím víc. Někdy se může hroutit jako most, na druhé straně ten most potřebuje člověka, aby měl nějaký smysl, aby se chtěl někdo někam vydávat. To je taková kafkovská symbióza. Já vidím most jako konstrukci a na ní stojí člověk, to je ten zprostředkovatel.           

Překládal jste knihu Bernharda Schlinka Der Vorleser / Předčítač. Potřebuje Evropa předčítače, nebo jsme tak silní, že si můžeme číst každý sám?                 

Té inspirace a nápadů je kolem spousta. Každý může „číst“ sám, ale je toho příliš mnoho kolem nás. Proto je dobré mít někoho, kdo nám zprostředkuje a vytvoří představu, co je zajímavé, o co má smysl se zajímat, na které věci si máme dát pozor, aby nám neutekly, protože jsou zajímavé a mohou nás někam posunout. Můžeme jim třeba říkat i guru, průvodce nebo předčítač, protože těch nápadů a inspirací je tolik, že se v tom už normální člověk musí nutně ztratit.

Váš oblíbený autor Hans Magnus Enzensberger nás napomíná, že se nemáme brát příliš vážně.

Nejen proto je Enzensberger pro mě velkým příkladem. Ptali se ho, jak je možné, že jeho činy zpětně neohrozily jeho integritu. Odpověděl, protože „nikdy jsem se nebral vážně, nikdy jsem nebyl seriózní“. Tohle byl jeden z hlavních zdrojů moderny v Německu. Tady i Němci, kteří mají sklon brát se vážně, nutně potřebovali někoho jako Enzensbergera. Je ročník 1929, často mohl sklouznout k ideologickým extrémům, přesto si vždy ponechal nadhled, který vycházel z jeho dobrého vkusu. Schopnost mít v klíčových okamžicích rezervovanost vůči sobě samému je něco, co bylo pro výchovu německých intelektuálů naprosto klíčové. My se dnes dostáváme do situace, kdy se v Evropě začínáme brát příliš vážně. Všude se hovoří o hodnotách v takových absolutních dimenzích, že pomalu začíná být riskantní se do těchto debat pustit, protože dříve nebo později skončí osobními útoky. Tím spíš potřebujeme nějakého Enzensbergera, který by nás z těchto osobních debat a invektiv vyvedl a ukázal nám, že se nemáme brát tak vážně, i když téma vážné je. EU je příliš důležitá na to, aby se brala jenom vážně. Potřebujeme někoho, kdo dokáže ručit svým vkusem a intelektem tak, aby nám ukázal jiný horizont než ten bezprostřední (hádky, kde jde jen o to, kdo se prosadí). Nechtějme vyhrávat debaty pro pocit vítězství, vždyť i ten druhý může mít pravdu. Jeden ze zprostředkovatelů je určitě Ivan Kraster, bulharský politolog, který žije ve Vídni. Dokáže výborně popsat ducha dnešní doby a jeho četbu můžu jenom doporučit. Já jsem patologický optimista a věřím, že takových lidí existuje více, jen je možná nehledáme nebo je nevnímáme. Někdy doceníme až zpětně, že zde někdo takový byl a že nás podprahově inspiroval a vedl.

Tomáš Kafka s bývalým velvyslancem ČR v Německu Františkem Černým.

Česko-německé mosty mezi námi.

Pro mě je důležité vytvářet prostředí důvěry, kde se dá mluvit otevřeně, kde se můžeme společně dopracovat k tomu, že věci lze vidět také jinak. Ten pohled kolektivního nazření je zajímavější, protože lidé si více váží toho, že jsou součástí společenského pochopení. Je to lepší pocit, než aby nám někdo musel něco přikazovat. V česko-německých vztazích pokládám za důležité dávat diskusím volný průběh, mít důvěru v to, že jsme dobří sousedi a naučili jsme se mít z toho určitý benefit. Věřím, že toto pochopení vztahy konsoliduje a činí je dostatečně odolnými. A podstatné je i nemít všechno regulované shora, protože to lidi přestane bavit. Pořád je velkou předností ochota komunikovat a naslouchat, to bychom si měli udržet. Potom budeme jedním z pilířů stability v Evropě. Ale nesmíme mít dojem, že každý musí zachraňovat všechno sám. Když jsem přicházel do Berlína, ptali se mě, co bych tady chtěl dělat. Řekl jsem: „V žádném případě nechci být fotbalista, který si sám přihraje, dá gól a ještě bude sám oslavovat.“

David Bowie řekl, že jediné, co by si přál vlastnit, je umění. Rád a často chodil do muzea Die Brücke a k jeho nejoblíbenějším obrazům patřil Roquairol od Ericha Heckela. Tento obraz se stal inspirací i pro jeho cover na desce Heroes. Kdo jsou pro Vás dnešní hrdinové?

David Bowie je můj hero. Byl to Picasso hudby, chameleon, který svými proměnami posouval hudbu až do dimenzí, kdy se v tom sám trochu ztrácel. Hans Magnus Enzensberger je můj hero, který mi usnadnil pochopení Německa, protože to zprostředkoval takovou formou, že mě bavilo poslouchat. Václav Havel je můj osobní hrdina. Umožnil mi uspořádat si vztahy s Československou republikou, když se stal prezidentem, a já jsem zjistil, že nemusím věčně řešit svůj vztah ke státu. Nebýt Havla, tak bych do žádné státní služby nikdy nešel. Zjistil jsem tak, že tím, že jsem chtěl primárně posloužit Havlovi, jsem posloužil hlavně sám sobě. A to by ti hrdinové měli umět lidem zajistit. Aby jejich hrdinství bylo tak diskrétní, že se lidé sami ve svých očích mohou stát, když už ne hrdiny, tak slušnými lidmi.

Mohlo by vás zajímat

Přečtěte si

Dokumentární film o Karlu Gottovi: Hned na startu začal sbírat rekordy

Po ročním odkladu způsobeném pandemií a téměř dva roky po smrti Karla Gotta vstoupil 7. října do českých kin dvouhodinový dokumentární film Karel o české hvězdě populární hudby. A film hned začal sbírat první rekordy. Například byl během prvního víkendu nasazen do 240 kin, což je dosavadní rekord. Na premiéru vyrazilo do Čech i mnoho fanoušků z Německa.
Přečtěte si

Berlínský zápisník Veroniky Jonášové: Senior v županu a dívka s podpatky v pánských trenýrkách

„V Berlíně je dovoleno vše. To je asi zkráceně obsah této knihy.“ Tak zní komentář čtenářské recenze na mou knížku Berlíňanka, která pojednává o módě a životním stylu v Berlíně. Když mě před lety oslovilo nakladatelství, zda bych si takovou knížku nenapsala, s nadšením jsem kývla a pustila se do pátrání po tom, co je to tedy ona berlínská móda. Jenže teď si nejsem jistá, zda něco jako berlínská móda vůbec existuje. Je zde prostě dovoleno vše. Fádní i odvážné. Nudné i provokativní. Lidé se tu na ulicích nepozastavují nad ničím, a tak nikoho nevzruší nejrůznější kreace.

Nejčtenější v kategorii Society