Filmová adaptace Bílé nemoci, režie: Hugo Haas, zdroj: kultura.sme.sk
Původní článek přitom nepochází z pera českých literátů či kritiků, jeho autorkou je Svetlana Efimova, odborná asistentka v oboru slovanské literatury a médií na mnichovské Ludwig-Maxmilians-Universität, která se zabývá výzkumem ruské a české literatury a kultury. S laskavým svolením autorky a vydavatelství Geschichte der Gegenwart jsme nechali tento článek přeložit do češtiny!
“V Číně se objeví infekce, která je odhalena v pekingské nemocnici, a v podobě pandemie se šíří po celém světě. Nakazit se člověk může mimo jiné podáním ruky, přičemž smrtelná nemoc postihuje pouze lidi od 45–50 let věku. Před infekcí nechrání bohatství ani moc a zemřely na ni již miliony nemocných. Tento příběh zní sice povědomě, ale nepochází z koronavirového roku 2020. Přišel s ním před více než osmdesáti lety český spisovatel Karel Čapek.
Morbus Tschengi
Pandemie je centrálním tématem jeho divadelní hry Bílá nemoc, která byla poprvé uvedena v Praze v lednu 1937. Hra i fiktivní infekce nazvaná Morbus Tscheengi (Čengova nemoc) jsou pojmenovány podle prvního příznaku nemoci: malá bílá skvrnka někde na povrchu těla, chladná jako mramor a naprosto znecitlivělá. Rozšiřující se porucha kožní pigmentace je doprovázena abscesy na vnitřních orgánech a pacient nakonec umírá na sepsi.
Čapkova hra se odehrává ve velké bezejmenné zemi, jíž diktátorsky vládne Maršál a která se připravuje na dobyvačnou válku. V roce 1937 byla divadelní hra jednoznačně interpretována jako odkaz na fašismus, ale tuto konkrétní historickou souvislost výrazně přesahuje. Čapek zde totiž poukazuje na komplikovaný vztah mezi medicínou a politikou, mezi jednotlivcem a davem a mezi virovou a duševní nákazou způsobem, který je velmi podnětný i pro dnešní dobu.
Medicína v krizovém režimu
„Bílá nemoc“ satirickým způsobem vykresluje, že pandemie společenské neduhy nevytváří, ale vynáší na světlo ty stávající. Medicínu zde symbolizuje výzkumná klinika, jejíž vedoucí, dvorní rada Sigelius, se stará především o „platící zákazníky“ a o vědecké renomé.
V protikladu k němu stojí jedinec řeckého původu, jehož jméno odkazuje na jednoho z nejvýznamnějších lékařů starověku a jednoho z prvních „epidemiologů“: doktor Galén. Navzdory slibně nakročené kariéře výzkumného pracovníka opustí Čapkův Galén vědu, aby uživil rodinu. Provozuje lékařskou praxi v chudé čtvrti a v malé laboratoři se mu podaří vyvinout účinný lék proti Čengově nemoci. Tento objev však neznamená konec pandemie, ale začátek samotného konfliktu.
Utopické vydírání
Fiktivní svět, v němž se Čapkova pandemie odehrává, vystihuje historickou atmosféru roku 1937. Vzhledem k politice vyzbrojování nacionálně socialistického Německa se sousední Československo muselo připravovat na napadení a od roku 1935 budovalo podél hranic systém opevnění. „Bílá nemoc“ předjímá vypuknutí druhé světové války, když bezejmenná diktatura napadne malý sousední stát, který na hranicích dokáže klást masivní odpor.
Protifašistická satira byla patrná již v Čapkově fantastickém románu Válka s mloky z roku 1936. V nové civilizaci humanoidních mloků vzniknou dva ‚národy‘, které se vzájemně zlikvidují ve zničující válce. Čapkovy dystopie – počínaje R. U. R. a Krakatitem ve 20. letech 20. století – se ovšem vždy zabývají základními etickými otázkami společnosti a vědeckého pokroku. Proto s postupujícím časem neztrácejí na aktuálnosti, což platí i pro Bílou nemoc.
V ní Čapkův protagonista Galén vystupuje jako pacifista, jemuž v čase válečné ideologie a vyzbrojování nedá spát vize světového míru. Lék, který objeví, chce společnosti poskytnout jen tehdy, pokud budou splněny jeho politické podmínky, jež formuluje ve svém sdělení pro tisk: „Napište, že ten lék nedostane žádný národ, dokud se nezaváže,… že… že… že už nikdy nepovede válku, víte?“ Povzdechne si: „Člověče, kdyby se dalo na špitály tolik jako na válečné lodi.“
Čapek nejenže spojuje pandemickou situaci s mezinárodní politikou, ale na politickém jednaní protagonistů v souvislosti s infekcí ukazuje, jak chtějí ideologie profitovat z nemoci nebo jejího vyléčení. Galénův protivník Maršál a jeho příznivci prohlásí „pacifistické řeči“ lékaře za ještě horší mor a naopak se všemi dostupnými prostředky snaží pandemii bagatelizovat.
Svou strategií vydírání načrtává Galén politickou utopii globálního mírového společenství v militarizovaném světě. Katastrofa v podobě epidemie tak v sobě skrývá šanci propůjčit společnosti nové sebeuvědomění a nastínit jí cestu z politické mizérie. Ukazuje se tak, že přechod mezi dystopickým a utopickým světonázorem je plynulý.
Sylogismy spravedlnosti
Bílá nemoc vynáší na světlo paradoxy pandemie: zatímco každé onemocnění je individuální, masová infekce evokuje kolektivnost a nakonec se týká celé společnosti. Čapkova divadelní hra poukazuje na potenciální napětí skrývající se za tímto komplexním vztahem jednotlivce a společnosti. Galénovo „utopické vydírání“ totiž také znamená, že dokud nebude naplněna jeho politická vize, nechá lidi dále umírat.
V rozhovoru pro tisk vyslovuje sylogismus: Protože je lékař povinen bojovat o každý lidský život, je lékařskou povinností odstranit válku. Svoji výslovnou povinnost zachránit každý skutečný život tedy Galén zaměňuje s cílem ochránit celý svět před válkou. Právo na život jedince ustupuje starosti o obecné blaho.
Spravedlnost Galén interpretuje v kolektivních kategoriích: Pokud žádná vláda nepřistoupí na jeho požadavek, bude se svým lékem léčit jen chudé a odepře léčbu těm, kteří mají ve společnosti vliv. Své jednání zdůvodňuje dalším sylogismem: „Koukejte se, vždycky umíralo o tolik víc chudých, že ano – a nemuselo by to být, pane, nemuselo by to být! Každý má právo na život, že?“
Toto právo na život posouvá Galén na kolektivní úroveň, protože na místo nemocného jedince nastupuje sociální třída nebo celé světové společenství. Zatímco Dr. Galén bojuje za obecné blaho, zapomíná na blaho jedince a cítí se oprávněn jménem celku obětovat jednotlivý život.
Tělesnost a politický řád
V Čapkově hře již vláda nemůže pandemii bagatelizovat ve chvíli, kdy se nakazí zástupci moci. Poté, co onemocní velkovýrobce zbraní, se lékař Galén a diktátor dostávají do sporu. Jeden hovoří jménem světového společenství, druhý vystupuje jako mluvčí svého národa. Zatímco nesmiřitelné strany sporu zaměňují medicínu a politiku, vezme si nakažený továrník život.
Tam, kde politika vnímá člověka jako kategorii společenského řádu, upomíná nemoc zóon polítikon (člověka společenského, pozn. red.) na jeho tělesnost. Napětí u Čapka dostupuje vrcholu, když se nakazí sám diktátor – ten, který předtím vystupoval neohroženě a jakékoliv nebezpečí pro sebe naprosto vylučoval.
Bílá nemoc je důmyslné podobenství o několikanásobně narušené rovnováze mezi individualitou a kolektivitou a mezi tělem a sociálním a politickým řádem. V průběhu hry jsou jednotliví lidé konfrontováni s pandemií v kontextu sociálním, ekonomickém, politickém i emocionálním. Místo solidárního společenství jsme svědky buď mezilidského odcizení, nebo kolektivní ideologizace. Děj končí, když zfanatizovaný dav, který o pandemii nechce nic slyšet, zavraždí Dr. Galéna, a odsoudí tak k smrti na bílou nemoc i diktátora.
Na oba protagonisty, kteří jsou přesvědčeni o tom, že zastupují národ nebo světové společenství, se autor obrací v předmluvě ke své divadelní hře: „Tady máš své ‚všechny lidi‘, Galéne, tady máte svůj národ, Maršále.“ Fiktivní osud léku proti nákaze je neslavný: lahvičky s lékem rozdupou nohy agresivní masy. K zániku léku tak vlastně vede masová „duševní“ nákaza ideologií.
Očkovací látka a příslušnost ke skupině
V roce 2020 se politicko-medicínská dystopie Karla Čapka ukazuje jako překvapivě aktuální. Zdá se, že také současné očkovací látky naší společnosti ještě přinesou konflikty. Očkovací látka se do mezinárodní politiky promítá nejen jako předmět konkurence a obchodní soutěže. Mnohem více s sebou přináší zásadní etické otázky. Jak budou očkovací látky rozdělovány mezi jednotlivými zeměmi? Jak bude světové společenství nakládat se svou odpovědností za chudší země? Jaký politický status má očkování s ohledem na práva a povinnosti? Jaké skupiny obyvatel budou očkovány jako první? A jak se o tom bude rozhodovat?
Stejně jako v Čapkově divadelní hře se u všech těchto otázek jedná o představy o spravedlnosti a kolektivitě. Pokud jde o přístup k očkování, je totiž člověk determinován také svou příslušností ke konkrétní zemi, povolání a věkové skupině. V této konstelaci je třeba vyvažovat individuální a obecné blaho, národní a globální zájmy i vzájemně si konkurující kolektivy.
Čapkova Bílá nemoc činí z pandemie model pro komplexní vztah mezi jednotlivcem a sociálně-politickými společenstvími. Za tímto vztahem se skrývá etická odpovědnost, na níž má podíl každý jednotlivý člověk. V postavě lékaře, který chce vynutit světový mír, ale divadelní hra upozorňuje také na to, že se tato etika vzpírá přímočarým hodnocením.
Především však Bílá nemoc tematizuje skutečnost, že „duševní nákaza“ v čase pandemie je stejně tak nebezpečná jako virus samotný. Ze závěru divadelní hry vyplývá následující: Šíření ideologie, která virus ignoruje, je ještě smrtelnější než pandemie sama. Davová agrese totiž může výdobytky medicíny obrátit vniveč.”
Originální článek v němčině si můžete přečíst ZDE.
