Naše cesta hledání a pochybností je nekonečná a můžeme po ní jít buď zachmuřeni a se skloněnou hlavou, nebo vzpřímeně a se spokojeným úsměvem na tváři. Jedním z mezníků, který může být rozhodující pro stav mysli a duše, se může stát pobyt v klášteře, kde se nemluví. A proč právě zde? Asi právě proto, že tam je ticho.
Už si nevzpomínám, jaký jsem měla pocit, když jsem dostala nabídku jet s naší jóga skupinou do kláštera Riechenberg, nedaleko městečka Celle v Německu, který patří Getsemanskému řádu. „Prioritou je zde mlčení, zahloubat se sám do sebe,“ řekla Alexandra. A nabídla se, že povede přes den pár cvičení. „Kdo má zájem, může se připojit.“ Jako obvykle, nikoho do ničeho nenutila. Každý jsme individuum a musíme dělat vlastní rozhodnutí. Stát za nimi a být za ně zodpovědný. Ona nám pouze zprostředkuje poznání jednoho z mnoha možných směrů.
Jely jsme třemi auty a už cestou nás Alexandra nabádala, abychom moc nemluvily. Když nám potom bratr Alfred otevřel velká vrata, ani jsem nedýchala. Přede mnou dlouhá kamenitá cestička, která vedla ke staré, pěkně zrenovované budově. Hrkot koleček na našich kufrech byl posledním hlukem, který jsem měla v příštích dnech slyšet.
Za almužnu jsme se ubytovaly v jednoduchých, čistých a vkusně zařízených světnicích. Jídlo nám mniši servírovali v blízkém lesním domečku. Bylo jednoduché, vegetariánské, pocházelo převážně z vlastní biologické produkce a chutnalo výtečně. Vše probíhalo, aniž bychom promluvili. Jednou jsem nevydržela a šeptem jsem bratru Alfredovi pochválila květákovou polévku, kterou uvařil. Na jeho tváři jsem zahlédla vděčný úsměv. Kývnutím hlavy poděkoval a potichoučku mi prozradil své kuchařské tajemství. „Když vařím jakékoliv zeleninové jídlo, vždy si ponechám všechny ‚odpady‘. Stonky, kořeny i listy potom uvařím s bylinkami a vším kuličkovým kořením; s černým a bílým pepřem, novým kořením, jalovcem, a přidám pár hořčičných semen. Tento vývar používám jako základ pro všechny polévky.“ Tak jsem si obohatila svou kuchařskou pokladnici.
Jedinou podmínkou, kterou návštěvníci v klášteře musí kromě tichého chování splnit, je účast na bohoslužbách. Brzy ráno, v poledne, večer. Klasické mše to však moc nepřipomíná. Spíš chvíle společného rozjímání. Tichým hlasem se interpretují monotónní sakrální zpěvy v horní kapličce, do které v každou denní hodinu dopadá zář slunce. Klášter vznikl na troskách kostela ještě ze 12. století a byl postaven – jako všechny dřívější sakrální stavby – s ohledem na světové strany. Na východní straně rozlehlého území jsou ještě vidět zbytky ohromného starého kamenného oltáře. Na západní straně vyčnívají ze země gigantické kameny, které jsou němým svědkem bývalého vstupu do kostela. V jeho blízkosti se nachází skvost kláštera. Ještě původní neporušená kamenná kaple, kde se za světla svíček koná bohoslužba pouze v neděli v poledne. A všude kolem rozsáhlý fascinující park se stoletými stromy a upravenými záhony.
V klášteře znamená čas něco zcela jiného než čas, který měří naše hodinky. My se ujišťujeme, že máme čas, že čas můžeme získat, že čas můžeme ušetřit. Ve skutečnosti nám však čas nepatří. Vždyť čas je jenom iluze! Přesto však má všechno svůj čas. A jít ze svobodného rozhodnutí na určitou dobu do kláštera znamená, že ten správný čas již nadešel. Je to okamžik odpoutání se od vnějšího chaosu a neklidu. Jen potom se nám může zdařit pohled do našeho nitra.
Miluji procházky v klášterním parku. Jeho staré majestátní kmeny lákají k posezení. Vezmu si židli, posadím se pod koruny stromů. Zaposlouchám se a někde daleko zaslechnu auta z dálnice. Ale i tenko hluk s mírnou změnou větru utichá. Stromy se oblékají do těch nejmalebnějších šatů. Jenom se mi to zdálo? Jako bych slyšela, jak se odloupl lístek z větvičky stromu. Podívám se nahoru a skutečně. Nad mou hlavou pozvolným letem padá na zem zlatý list.
Tehdy jsem pochopila, jakou sílu má ticho. A nejenže léčí, ale je i studnicí nekonečných inspirací jak dovnitř, tak navenek. Jeho zvláštností je, že ticho je pouze jedno, zatímco hluku a krachu existuje nepřeberné množství. Ticho je lehce definovatelné. Každý ho zná, každý si ho ihned představí. Ne každý však ticho vyhledává. A ne každý umí a chce být v tichu sám. Ba dokonce si myslím, že existují lidé, co se ticha bojí. Protože ticho nás vybízí, abychom byli o samotě se svou myšlenkou, se svým vědomím… a svědomím. A z toho má hodně lidí strach. Už jen označení „hrobové ticho“ představuje něco tajemného, něco hrozivého. Přesto si myslím, že ticho je ten nejvzácnější luxus, jaký můžeme na zemi mít. Někdy mám pocit, že mé tělo utíká tak rychle, že duše mu nestačí. A právě tehdy potřebuji ticho a klid nejvíc. Abych je opět spojila.
Ptali se jednoho starého indiána, co je to ticho. A on odpověděl. „To je velké tajemství. A ticho je jeho hlas.“
Byla to zvláštní atmosféra, když jsme na nedělní mši scházeli do studené tmavé krypty. Svíčky v rukou nám ukazovaly cestu, slyšela jsem dech kolemjdoucích. Na kamenech jsem četla jména kněžích, kteří zde byli dávno před námi. Byla jsem klidná, vyrovnaná. Teprve když zklidníme aktivní část mozku pod frekvenci 13 herzů, má šanci začít pracovat jeho pravá část, která se v té chvíli nachází v oblasti alfa. Nastupuje koncentrovaná fáze, naše pozornost se zaměří dovnitř. V té chvíli jsem však nad touto zákonitostí neuvažovala. Bylo mi dobře. Všemi smysly jsem vnímala tento zajímavý okamžik. Monotónní zpěvy mě však neukolébaly jako předtím; ba naopak, měla jsem pocit, že mé vědomí je sice klidné, ale velmi jasné. I tmavá místnost, kde jsme se nacházeli, se mi najednou zdála prosvětlená.
Naše myšlenky jsou svobodné, mají všechny brány otevřené. A přesto jsou to právě ony, co staví zdi a tvoří hranice. Někdy tak vysoké a propletené, že se může stát, že najednou z tohoto labyrintu neumíme najít východ. Avšak tyto zábrany si stavíme pouze my sami. A pouze my sami je můžeme zase zbourat. V té kryptě mé myšlenky mnohé z těchto překážek doslova rozbortily. Způsobily výbuch a energie opět začala proudit. A to je to, oč tu běží. Shanti, shanti, shanti.
Text a Foto Danuše Siering
