Změnu státního financování z ledna 2020 odnášejí hlavně speciální školy

Některé speciální školy odmítají děti s těžkými zdravotními hendikepy vzdělávat, jiné požadují od rodičů, aby svému dítěti sami zajistili osobního asistenta, další zvyšují školné. Negativní dopady novely z dílny Babišova kabinetu z ledna 2020 o změně státního financování tak už téměř dva roky odnášejí především ti nejzranitelnější. Přinášíme rozhovor s Dagmar Herrmannovou, odbornicí na vzdělávání dětí s kombinovaným postižením a ředitelkou speciálního centra Smiling Crocodile, které se už deset let zaměřuje na vzdělávání a péči o děti s tím nejtěžším postižením.

Zakladatelka organizace Smiling Crocodile Dagmar Herrmannová spolu s jednou z asistentek a jedním z dětí Foto: Smiling Crocodile

V lednu 2020 přišly speciální školy o čtvrtinu prostředků. Jak je možné, že stát zrušil podpůrná opatření, bez kterých se zejména speciální školy jen těžko obejdou? 

Ministerstvo školství od roku 2020 plošně zvýšilo státní dotace tzv. normativů na žáka na rok a odebralo státní dotace, které dostávaly školy na podpůrná opatření, ze kterých hradily asistenty a speciální pomůcky. Většině běžných škol, s jednou učitelkou, žádným asistentem a třiceti dětmi ve třídě, zvýšené normativy na žáka na rok vyhovují, neboť ani v minulosti nebylo třeba čerpat podpůrná opatření. Ve speciální škole, kde je norma čtyř až šesti dětí s těžkým zdravotním postižením na třídu, a kde je potřeba k výuce několik asistentů, zvýšené normativy pomohly jen velmi nepatrně. Naopak odebrání podpůrných opatření má katastrofické následky.

V letošním roce tak přišly speciální školy kvůli této změně o více než 1,6 miliardy korun. Ty musejí školy získávat z jiných zdrojů. Z jakých? 

My získáváme prostředky od různých firem a dárců. To však není možné dlouhodobě udržet, protože nám v rozpočtu chybí milionové položky právě na platy asistentů. Jeden asistent stojí 420 000 Kč ročně a děti s velmi těžkým kombinovaným postižením asistenta potřebují denně k výuce, sebeobsluze, terapiím, vycházkám či monitoringu zdravotního stavu. Je třeba nastavit systémovou změnu tak, aby byl asistent pro závažně postižené děti nárokový a hrazený státem, jak je to běžné v ostatních zemích EU. Některé speciální školy musely kvůli změně financování asistenty propustit, děti se závažným postižením propustit na formu domácího vzdělávání a naopak navýšit kapacitu o děti s lehčím postižením, které pomoc asistenta potřebují méně a kde je možnost navýšit počet žáků ve třídách. V takovém případě pak pomohou zmíněné zvýšené normativy na žáka na rok.

Asistenti a děti jsou nepřetržitě v úzkém kontaktu Foto: Smiling Crocodile

Energie takových škol jde tedy hlavně na fundraising místo toho, aby se alokovala na děti v nich, je to tak? A dokáží vůbec takové školy úspěšný fundraising bez zkušených fundraiserů, které si nemohou dovolit, dělat? 

Fundraising v této oblasti je velmi náročný a jak jsem již zmínila – je to dlouhodobě neudržitelný stav. Zejména co se týče platů na asistenty.

Vinou nedostatku peněz nejsou tedy prostředky na individuální asistenty, které děti s těžkým kombinovaným postižením potřebují a jsou tedy odkázány v řadě případů na domácí péči. Jaký je rozdíl mezi tím, když dítě vyrůstá v domácí péči či když chodí do školy, kde se mu věnuje individuální asistent?  

Doma vždy s dítětem zůstane jeden rodič, který nemůže chodit do zaměstnání, většinou maminka. Tím se sníží finanční příjem rodiny. Péče o takto postižené dítě je velmi psychicky i fyzicky náročná, často nezbývá dostatek času a energie na případné další sourozence dětí a běžné rodinné aktivity, partnerské vztahy apod. Zároveň rodiče nejsou odborníky na vzdělávání dětí s postižením či na různé terapie, často tak dítě s maminkou až několikrát týdně na terapie dojíždí, což je opět finančně i časově dost náročné.

Ve speciální škole, jako je například Smiling Crocodile, má dítě vzdělávání, terapie, integrační program, zážitkovou pedagogiku, výlety tak zvaně “pod jednou střechou“, rodiče mohou chodit normálně do zaměstnání, odpočinout si a nechat vzdělávání a péči o jejich dítě přes den odborníkům. Bez individuálního asistenta se však dítě s velmi těžkým postižením ve škole neobejde, stejně tak jako by se neobešlo bez stálé péče doma.

Jak je možné, že v jiných státech mají děti s těžkým kombinovaným postižením nárok na individuálního asistenta a v Česku stát školy od péče o tyto děti v podstatě odrazuje? 

Na tuto otázku bych také ráda znala odpověď. Pevně věřím, že ztráta podpůrných opatření byla jen systémovou chybou někoho, kdo nedomyslel dopad na tuto cílovou skupinu dětí s těžkým kombinovaným postižením, která je velmi minoritní oproti dětem v běžných školách.

Jak s tím může kdokoli z nás pomoci? 

Budeme rádi za jakoukoliv osvětu o tomto tématu – například sdílením naší kampaně #jensasistentemdokazouneuveritelneveci – videa zde: 

Mohlo by vás zajímat

Přečtěte si

Berlínský zápisník Veroniky Jonášové: Senior v županu a dívka s podpatky v pánských trenýrkách

„V Berlíně je dovoleno vše. To je asi zkráceně obsah této knihy.“ Tak zní komentář čtenářské recenze na mou knížku Berlíňanka, která pojednává o módě a životním stylu v Berlíně. Když mě před lety oslovilo nakladatelství, zda bych si takovou knížku nenapsala, s nadšením jsem kývla a pustila se do pátrání po tom, co je to tedy ona berlínská móda. Jenže teď si nejsem jistá, zda něco jako berlínská móda vůbec existuje. Je zde prostě dovoleno vše. Fádní i odvážné. Nudné i provokativní. Lidé se tu na ulicích nepozastavují nad ničím, a tak nikoho nevzruší nejrůznější kreace.
Přečtěte si

V odívání dávají němečtí gentlemani Čechům “na frak”. Ale sami také páchají módní zvěrstva

V prvním díle našeho seriálu o rozdílech odívání mužů v Česku a Německu se zaměříme na to, jak se na stylu dnešních gentlemanů projevila čtyřicetiletá izolace Česka od zbytku světa. Položíme si otázku, proč ani po třiceti letech Češi tuto propast nepřeklenuli. Ovšem pro její hloubku často není vidět, že i dnešní Němci mají k moderním gentlemanům daleko.

Nejčtenější v kategorii Society