Berlínská Zeď a žebřík — 1. část

Bylo mi osobním potěšením připravit tento článek. Vrátit se myšlenkami do té historické noci, která změnila život nejen v Berlíně a Německu, ale zásadně ovlivnila i vývoj v Česku a Evropě.Bylo mi osobním potěšením připravit tento článek. Vrátit se myšlenkami do té historické noci, která změnila život nejen v Berlíně a Německu, ale zásadně ovlivnila i vývoj v Česku a Evropě.

Článek se vrací do minulosti o které vím, že už se v této podobě nikdy nebude opakovat. Na výlet do vzpomínek jsem přizvala dvě přítelkyně, Češky, které také žijí v Berlíně: Marcelu von Kayser a Veroniku Jonášovou. Náš tým doplnila charismatická fotografka Míša Džurná. Společné focení u Brandenburgske brány uzavřelo jeden výjimečný příběh, který má jediné minus. Odehrál se již před třiceti lety; to je velmi dlouhá část života a lidé zapomínají. Mně však pořád vše připadá, jako by bylo včera…

brandenburg-torr-berlinska-brana

Jeden národ, jedna země, jeden jazyk. A přesto je dlouhá léta dělila Zeď, která byla daleko vyšší než jen těch 330 cm, co uvádějí fakta. Berlínská Zeď ovlivnila politické, hospodářské a svobodné smýšlení miliónu lidí, rozdělila rodiny a přátelé. Je pro mne až neuvěřitelné, že je to už 30 let, kdy jsme v Berlíně slavili největší svátek v moderní historii Německa.

V těch dnech jsme bydleli v postranní uličce Kurfürstendammu. Útulný byteček, i přesto že ležel vedle hasičské stanice, byl poklidný. V té noci však bylo všechno jinak. Záchranná a hasičská auta houkala nepřetržitě a my jen uvažovali, co to musí být ve městě za velký požár. Netušili jsme, že sekretář SED Günther Schabowski po celodenním zasedaní Politbyra, se svým červeným nosem a unaveným výrazem, na tiskové konferenci v 18.57 h vyhlásil… ehm, podle mne je hranice okamžitě otevřena. Tuto zprávu odvysílaly promptně německá média a tisíce lidí se v noci vydalo na přechod Bornholmer Strasse. Ten, půl hodinu před půlnocí 9. listopadu 1989, byl návalem lidí otevřen. Historie se zastavit nedá.

Co pro milióny Němců tato zpráva znamenala, si umí představit snad každý. Ale pochopit může pouze ten, kdo žil v Berlíně ještě před pádem Zdi. Někteří obyvatelé bývalého Západního Berlína můžou na tyto časy vzpomínat s nostalgií. Aby bylo ulehčeno žití na berlínském „ostrově“, udělila SRN Západnímu Berlínu několik zásadních privilegií. Všechny letenky a základní potraviny byly dotovány státem, nájmy byly nízké, daně ještě nižší, bary a restaurace nemusely dodržovat zákonnou zavírací dobu (toto snad jediné zůstalo dodnes). A hlavně, mladí muži, kteří do Západního Berlína odešli studovat, nemuseli jít na vojnu. Toto byl zakládající kámen komunity rebelů generace´68, která rychle začala přitahovat zahraniční mladé umělce jako Dawida Bowie a Iggy Popa, politické studenty, politické nekonformisty a také scénu, dnes nazývanou LGBT. Město vzkvétalo se starými kořeny, ale s omlazujícím střihem.

berlin

Jedno však oba „Berlíny“ spojovalo — Berlínská Zeď a… žebřík. Zatímco z Východního Berlína dostat se ke Zdi bylo možné jen přes smrtelné pásmo (ocelový plot, psi, střelnice, minová pole), ze Západního Berlína jsme mohli Východní navštěvovat nebo přes Zeď nakukovat. Obojí bylo legální a obojí bylo spojené s dobrodružstvím.

berlinska-zed-zebrik-vzpominky

Berlínská Zeď byla dlouhá 160 km a měla celkem 14 přechodů. Téměř všechny byly jen pro obyvatele Západního Berlína, pět bylo pro tranzit, Checkpoint Charlie pro diplomaty. Ten nejznámější byl společný pro všechny — přechod Friedrichstrasse a k němu patřící Tränenpalast/Palac slz, kde se skutečně v slzách loučily všechny zamilované páry rozděleného Berlína. Zákon totiž umožňoval západoberlíňanům navštívit Východní sektor bez extra povolení na jeden den, s podmínkou, že se musíme do půlnoci vrátit zpět. A tak stihnout poslední S-Bahn, která odjížděla ve 23.51 h z Friedrichstrasse a ještě se muselo předtím přejít přes šikanující kontrolu, byly pokaždé nervy až do poslední chvíle.

checkpoint-charlie

Mnohem jednodušší bylo do Východního Berlína jen nahlédnout. Zeď procházela i podél Brandenburgske brány a zde na několika místech byl postavený žebřík s vyhlídkou, která se téměř dotýkala Zdi. Sem jsme chodili snad s každou návštěvou; vždyť každý chtěl nahlédnout, jak to vlastně za Zdí vypadá. Přesně v těchto místech stál 12. června 1987 na podiu i Ronald Reagan s jeho památným výrokem  „Tear down this wall, Mr. Gorbatschow!“

Žebřík sehrál důležitou roli i té památné noci 9. listopadu. Lidé pomocí žebříku přelézali Zeď, na ní pak seděli, zpívali, tancovali… toto už všechno známe. Postavit jakoukoliv zeď je velmi jednoduché, ale zbourat ji, může trvat desetiletí. Fyzické zbytky Zdi se dnes na celém světě prodávají jako suvenýry, v mnohých hlavách však Zeď stojí doposud.

berlinska-zed-umelci

Danuše Siering

Danuše Siering je zakladatelkou Galerie Černá labuť, komunity Ayurvedic Breakfast a v rámci goflorenc podporuje projekt revitalizace okolí Na Poříčí. Je vydavatelkou magazínu N&N Praha/Berlin, které založila s cílem propojit obě metropole. Žije a pracuje v Berlíně a Praze.

danuse-siering

2. část

3. část

 

Článek byl napsán pro magazín ONA Dnes

Text Danuše Siering, Marcela von Kayser, Veronika Jonášová Foto Michaela Džurná

Mohlo by vás zajímat

Přečtěte si

Život v hausbótu je trendy v Berlíně i Praze. Úřady mu ale vstříc úplně nejdou

Stále více obyvatel německé a české metropole přichází na chuť svobodě a klidu, které i v jinak rušných městech poskytuje bydlení na lodi. Moderní hausbóty si v ničem nezadají s klasickým bytem, oproti němu však nabízejí každodenní pohled na vodní hladinu, volnost a ticho. Z dobrodružství, které jsme v minulosti mohli závidět „šífařům“ všeho druhu, kteří si před cestou z Prahy do Hamburku nechtěli zbytečně zvykat na „pevnou půdu pod nohama“, se stal v Praze a Berlíně, kde je nedostatek bytů, zajímavý trend. Ovšem úřady z tohoto trendu úplně nadšené nejsou.
Wikimedia Dirk Ingo Franke
Přečtěte si

Neues Ufer, Hauptstrasse a  Bowieho byt v prvním patře vlevo

Neues Ufer – bar, kam chodil David Bowie s Iggy Popem. Vždy jsem chtěl zajít, ale až teprve před pěti lety tam byl poprvé. Hauptstrasse 157, Schöneberg. Zas tam sedím a pozoruji starý závěs a mozaiku na zemi, jako bych se propadal ne do 70. let, ale padesátých, ještě před vybudováním Zdi, která odtud nebyla daleko. David Bowie do těchto míst – bydlel jen o pár metrů dál, v Hauptstrasse 155 – přijíždí na konci roku 1976, trochu unaven z velkých metropolí a neustálého cestování, nepatrně se ztratit.
Shutterstock
Přečtěte si

Praha je pro digitální nomády nejlepším městem v Evropě

Podle globálního žebříčku „Cities Best Facilitating Remote Work“ vydaného platformou WorkMotion činnou na trhu práce, je Praha pro práci na dálku nejvhodnějším městem Evropy a pátým nejlepším na světě. Cizinci pracující v Praze si užívají kvalitní dopravu, veřejné vzdělávání a dostupné bydlení.

Nejčtenější v kategorii Society