🇩🇪 Sie können diesen Artikel auch auf Deutsch lesen: Tschechisch-deutsche musikalische Amphibie Joe Kučera
S hudebníkem a také zakladatelem mezinárodních hudebních festivalů Jazz Meeting Berlin nebo Europe Blues Train Festival jsme si povídali během jeho tour, poskládané z dvaceti koncertů v českých a moravských městech.
Jeden z koncertů jste odehrál také v Praze, kde jste se před osmdesáti lety narodil. Jak se vám v Praze hrálo?
Pražský koncert v rámci našeho Europe Blues Train festivalu, který se mnou léta dělá Birgit Bogner se svou agenturou Art. e. m., se konal v Písecké bráně nedaleko Pražského hradu. Absolvovali jsme ho ve třech – spolu s vynikajícími hudebníky Jessem Ballardem a českým houslistou Honzou Hrubým. Dvanáct let jsem pořádal hudební festival Jazz Meeting Berlin, na kterém vystoupili všichni známí jazzmani ze západoněmecké scény. Jsem obojživelník, znám samozřejmě i zdejší bluesové, jazzové či folkové hudebníky. Takže namísto abych jen hrál a skládal, pořádám různé mezinárodní projekty a rád propojuji německé a české umělce.
Které české hudebníky jste oslovil?
V Česku i Německu existuji kapely, které jsou známé jenom v lokálním prostředí. Třeba Vladimíra Mišíka nebo Michala Prokopa, kteří mají krásné texty, lidé v Německu prakticky neznají, protože zpívají pouze česky. A to je škoda. Bylo by dobré, abychom je představili například na dvojkoncertu s hudebníky, které domácí posluchači už znají. Tak to bylo v případě Honzy Spáleného nebo Luboše Andršta. Při jejich vystoupeních publikum jásalo a já se utvrdil v přesvědčení, že chci v této myšlence pokračovat. Přitom to začalo úplně spontánně, když jsem na festivalu v Karlových Varech v roce 1993 představil západoněmeckou scénu v celém jejím širokém záběru, kdy spolu hráli muzikanti z Jižní a Severní Ameriky, Francie a Švýcarska. Tehdy za mnou přišel můj letitý kamarád, hudebník a zpěvák skupiny Framus Five, tehdejší zástupce ministra kultury, Michal Prokop a tuhle „moji“ kapelu mi pochválil. Na Berlíně se mi líbí, že tamní umělci spolupracují a že se nebrání dalším vlivům. Posiluje to krásu muziky, ale zároveň jde o empatii, protože jeden muzikant nepřehlušuje druhého. I na tom se dá ukázat, jak důležitá je symbióza na umělecké bázi.
Zmínil jste kalifornského hudebníka Jesseho Ballarda, se kterým hrajete už padesát let. Přitom jste se tehdy seznámili poměrně neobvykle…
S Jessem jsme se osobně poznali v roce 1973 v Londýně, kde jsem tehdy dva roky žil. Tam jsem šel na jeho koncert a pro všechny případy jsem si s sebou vzal svoji flétnu. Když jsem ho uslyšel hrát, něco mě popadlo a já jsem se k němu z publika spontánně přidal. Myslím, že se dost naštval, protože se na mě do tmy obořil s výzvou: „Ty srabe, pojď a vylez, ať tě vidím!“ A já se nedal! Ale pak jsme začali hrát druhou a třetí skladbu… a od té doby hrajeme společně. Ve dvou jsme projeli celou Anglii, vystupovali s nejrůznějšími hudebními seskupeními.
Vaší stálou kolegyní je i oceňovaná berlínská zpěvačka Simone Reifegerste…
Se Simone hrajeme už patnáct let. Má úžasný hlas, skládá a umí výborně produkovat hudbu. S ní a českou legendou Martinem Kratochvílem a jeho slavnou skupinou Jazz Q jsme představili 18. listopadu v rámci Europe Blues Train festivalu 2023 v berlínském klubu Quasimodo naše LP As Time Goes By.
Spolu se Simone na něm zpíváte svou skladbu Just Now, But Forever, k níž jste ve vaší rodné Praze natočili i velmi působivý videoklip…
Oficiálně je to moje první cédéčko, na kterém zpívám, a navíc česky. Odpověď v angličtině, kterou zpívá Simone, složil můj výborný americký přítel John Vaughan. Vzpomínám v něm na to, co jsem prožil hezkého, i na to, že jsem někdy někoho také zklamal. Přesto doufám, že se najde někdo, kdo mi potvrdí, že jsem občas dělal i dobré skutky. Je to velmi nezvyklý text, úžasné vyznání přátelství. Bohužel John zemřel dříve, než jsme začali skladbu nahrávat, ale Simone zpívá jeho text tak, jako by to byla její vlastní slova. Tahle skladba se asi nikdy nestane hitem, ale my všichni, kteří jsme se na ní podíleli, jsme na ni hrdí. Navíc vznikala v době pandemie, kdy najednou nešlo cestovat. Oslovili jsme výborné muzikanty z Berlína, předně pak argentinského pianistu Carlose Mierese, a já jsem k tomu dohrával saxofonový part. Nakonec šlo o větší produkci, než jsme původně plánovali. Ale to už s sebou život občas přináší.
Máte stále nabitý kalendář. Při čem odpočíváte?
Mám následující zásadu: když se něco podaří, energie se vám vrací. Když se nedělá nic, není z čeho energii čerpat. Ale pokud si chci opravdu vyčistit hlavu, sednu si do zahrady u mého berlínského bytu, kde bydlím už od roku 1979. Tenkrát byla zahrada velmi zpustlá a zarostlá. S rodinou jsme si ji zvelebili, zasadili několik ovocných stromů. Stojí tam i javor. Kdysi to byl proutek, ale dneska ho sotva obejmu. Chodí k nám veverky, ptáci, já je krmím a pozoruji. V našem zeleném ostrůvku uprostřed Berlína odpočívám moc rád.
Více na: blues-train-festival.com
Tento článek vyšel v pátém čísle tištěného magazínu N&N Czech-German Bookmag
