1. Pokus o útok na budovu Říšského sněmu a mávání před ním černo-bílo-červenou vlajkou probudilo vzpomínky pamětníků. Kde byla v té chvíli vláda zákona? Před budovou stáli proti tří stům demonstrantům tři policisté, kteří jsou dnes oslavováni jako hrdinové. Proč jich tam nestálo více? Ty ostatní tři tisíce policistů hrdinové nejsou?
2. Mezi tisíci klidných demonstrantů samozřejmě jsou i pravicoví extremisté, neonacisté a antisemité. Na ty se zaměřuje veškerá mediální pozornost, hlavně vizuálně.
3. Přesto nezapomínejme, že většina demonstrantů jsou lidé, kteří jsou státními nařízeními přímo zasaženi. Protože jejich kulturní zařízení je ještě stále uzavřeno. Protože jejich maloobchodní firma negeneruje tržby, které potřebuje k refinancování nákupu zboží a pronájmu. Protože ty miliardy pomoci velkým podnikům vnímají jako nespravedlivé. Protože nechtějí, aby jim vládli virologové z Institutu Roberta Kocha a jejich lékařský světonázor, ale politici se schopností vyvažovat zájmy.
4. Mnoho novinářů nechce pochopit komplexnost, složitost a rozpor tohoto nového protestního hnutí. Měřítkem jejich hlášení není to, co vidí a slyší, ale rozdíl mezi názory demonstrantů a jejich osobními názory. Každý, kdo je svými činy a názory s novinářovými myšlenkami zajedno, může očekávat veřejnou chválu. Chválím a prezentuji názory kompetentního žurnalisty Gabora Steingarta.
5. To, co jsme o víkendu zažili, nebyl útok na demokracii, ale spíše její použití. Demonstrace nejsou potlačováním demokracie, ale důkazem, že v zemi existuje.
