🇩🇪 Sie können diesen Artikel auch auf Deutsch lesen: Die explosiv-sinnliche Kunst von Julian Charrière
Francouzsko-švýcarský umělec s ateliérem v Berlíně spojuje umění s vědou, kulturní historií, archeologií a sci-fi. Nápady pro svoje velmi nekonvenční díla sbírá na mnoha expedicích do nejodlehlejších krajin naší planety.
Jeho tvorba zahrnuje širokou škálu uměleckých forem – od filmu a sochařství až po fotografii. Ve svých obrazech, instalacích, videích a fotografiích krajiny kombinuje různá média a techniky. Nespoléhá se na přímý dopad prostřednictvím dat a faktů, ale nabízí vysoce estetický smyslový a fyzický zážitek. Teprve při bližším zkoumání jeho objektů je zřejmé, jak drasticky se příroda a naše planeta proměňují v důsledku klimatických změn, poškozování životního prostředí a vykořisťování.
Poprvé jsem se s uměním Juliana Charrièra setkala na Benátském bienále 2017. Inspiroval mě k cestě do Salar de Uyuni v Bolívii. Umělec tehdy nechal za 20 tisíc eur převézt ze solné pláně do Berlína bloky o hmotnosti 22 tun a několik kanystrů lithné soli. Společně s geology a horníky se ponořil do šachet, protože voda pod solnou plání obsahuje jedno z největších světových ložisek lithia. Bez tohoto přírodního produktu by nefungoval žádný počítač, smartphone ani elektromobil. Pro Bolívii představuje tato surovina určitý příslib prosperity do budoucna a zároveň kvůli těžbě hrozbu masivního ničení životního prostředí.
Ve svém berlínském ateliéru Charrière nařezal solné bloky na menší kusy. V benátském Arsenale postavil novou, vybájenou knihovnu jako odkaz na slavnou knihovnu v Babyloně. Jednalo se o rozměrnou sochařskou instalaci několika solných věží ve tvaru šestiúhelníku s malými barevnými bazénky naplněnými lithiovou solí, které svítily jako displeje chytrých telefonů. Ve svém projektu Future Fossil Spaces tak spojil minulost s budoucností.
Výstavu s názvem Controlled Burn v Langenově nadaci na ostrově Hombroich poblíž Kolína nad Rýnem věnoval ohni, plamenům a žáru a jejich dvěma stránkám: destrukci a novému začátku. Ideální prostor našel v ikonické budově architekta Tadaa Anda. „Plameny a proces hoření jsou pro mě nejvyšším archetypem dialektiky,“ vysvětlil Julian Charrière v jednom rozhovoru. „Přirozený obraz destrukce a zároveň geneze, oheň jako symbol fosilních paliv.“
V roce 2021 byl Charrière nominován na prestižní cenu Marcela Duchampa, která je spojena s výstavou v Centre Pompidou v Paříži.

Juliane, co tě inspirovalo k výstavě Future Fossil Spaces? Měl jsi už na místě představu, jak své myšlenky umělecky zhmotníš?
Je pravda, že mé projekty mají komplexní podobu, zahrnují práci v terénu mimo vyjeté koleje a složité, náročné výrobní postupy. Ale nejde o obtížnost pro obtížnost, protože žijeme v mnohovrstevnatém světě, v němž se významy míst a předmětů, a dokonce i myšlenek vrší na sebe, až ztuhnou. Zejména zde, na globalizovaném Západě, jsme zapojeni do infrastrukturního koloběhu, který dalece přesahuje náš každodenní život. Od předmětů v domácnosti až po naše domovy jsme provázáni s místy a ekosystémy, které dalece přesahují rámec našeho bezprostředního vědomí. Důsledky naší spotřeby se obvykle odehrávají i mimo tento život, se zvířaty, biomy a lidmi, jejichž realitu raději neintegrujeme do své vlastní. Ve svých uměleckých dílech se snažím zkoumat toto propojení. V tomto případě jde o digitální věk a s ním spojenou dematerializaci.
Jak se tvůj přístup ve výstavě promítá?
Sloupy ze solných cihel v instalaci připomínají vrstvy, ale i mrakodrapy a městskou architekturu. Je to konfrontace mezi dobou, za kterou se tyto materiály v zemi vytvoří, a rychlostí, s jakou je těžíme, abychom urychlili naše stávající technologie. Je to prokletá povinnost, protože pokud tuto těžbu zastavíme, nemůžeme jako druh uskutečnit náš údajně pokročilý cíl – a nikdy nedorazíme do budoucnosti, kterou pro nás vysnila moderna. Toto přání je však samozřejmě zcela mylné a tato budoucnost se nikdy neuskuteční. Přesto vrhá stín na Salar de Uyuni, kde je uložena třetina zásob lithia na Zemi. Jedná se o přírodní zdroj, který je nezbytný pro výrobu baterií. A s rostoucí poptávkou po těchto technologiích roste i riziko těžby.
Prozradíš více i o jejím názvu?
Název poukazuje na naši nadutost, kdy věříme, že můžeme exponenciálně růst –exponenciálně spotřebovávat – a přitom neznehodnotit planetu. Vybudovaná struktura soli a solanky odhaluje tvrdou, materiální realitu tohoto procesu, kterou tolik přehlížíme, když jsme zaujati softwarem našich virtuálních světů.

Copyright the artis; VG-Bildkunst, Bonn, Germany
Příroda je tvým velkým zdrojem inspirace. Jaký byl tvůj klíčový zážitek při cestování v odlehlých oblastech?
Určitě mě pohání naše měnící se představy o přírodě a významu tohoto pojmu. Ty se v průběhu času měnily: od jinakosti Římské říše až po pravděpodobně také dost složitou a přehnanou představu antropocénu a toho, co nás čeká potom. Ale pokud jde o mou práci v terénu, mezi klíčové zkušenosti patří ty, které konfrontují naši představu odlehlosti. Jak často zdánlivě přijíždíme na konec světa a tam už jsou otisky lidské přítomnosti. Na primitivních a pustých plážích Tichého oceánu narážíme na radioaktivní písek z jaderných testů a na dně nejhlubších oceánů na lahve od coca-coly. Sféra našeho vlivu někdy sahá až za hranice naší nejdivočejší představivosti, do míst, kam bychom se nikdy fyzicky neodvážili, ale která jsou charakterizována naším odpadem a naší arogancí, našimi přednostmi i slabostmi.
Obvykle jsme také svědky mimořádné odolnosti planety, protože formy života vykazují důmyslnou schopnost přizpůsobit se i v pustém, drsném a nehostinném prostředí. Ať už se podíváte do téměř mrazivých vod pod grónským ledovcem, nebo do plynných sopečných kráterů, vždy najdete nějaký organismus, který zatím pořádá párty!
V roce 2021 jsi byl nominován na Cenu Marcela Duchampa. Čtyři nominovaní budou představeni na výstavě v Centre Pompidou v Paříži. Jaký projekt jsi připravil ty?
Instalaci Weight of Shadows. Jde o scénografii těžby a uhlíku, jež spojila sérii uměleckých děl pohybujících se v atmosféře, která je kvůli našemu neustálému spalování fosilních paliv stále hustší. Ropné vrty a vrtáky padají ze stropu jako krápníky vyvolané naší honbou za věčnou energií. Ta ovšem neexistuje, a když pálíme biomy minulosti v podobě ropy, uhlí nebo zemního plynu, vypouštíme jejich vzpomínky do nebe a odrážíme je v naleštěné uhelné podlaze sálu. Představuje planetární smíření Pure Waste. Je to video vytvořené v souvislosti s mou cestou do severního Grónska v roce 2021 s vědeckou expedicí Leister.
Když jsem stál na ledě, prožil jsem dojemný a transcendentální okamžik, kdy jsem si uvědomil, že balancovat na ledové ploše je jako balancovat na nebeské klenbě. A když taje – tání je způsobené naším globálním oteplováním –, bubliny vzduchu z minulých věků se uvolňují zpět do atmosféry.

Photo by Studio Julian Charrière
Film je komentářem k intenzivnímu vypouštění uhlovodíků do ovzduší. Ukazuje umělé diamanty, které jsem vytvořil pomocí technologií přímého zachycování vzduchu vyvinutých týmem vědců z ETH v Curychu pod vedením profesora Alda Steinfelda. Jedná se o obrácený proces těžby, jenž zpětně pohlcuje molekuly oxidu uhličitého, který vypouštíme v průmyslu. Byly zachyceny z prostoru nad ledovcem a z lidského dechu pomocí balonů. Diamanty, které jsem při tomto procesu získal, byly poté vhozeny do ledovcového mlýna – jako oběť za vše, co jsme ze země vytěžili, a za narušení jejích geochemických cyklů, v naději, že se podaří najít řešení a vznikne nový, rovnostářštější vztah.
Tvoje dosud nejrozsáhlejší samostatná výstava trvala téměř celý rok, od září 2022 do srpna 2023, v Langenově nadaci v Neussu. S výstavou Controlled Burn jsi obkroužil všechny místnosti ikonické budovy architekta Tadaa Anda včetně jejího areálu. Co pro tebe oheň symbolizuje? Co si spojuješ s plameny ohně v přírodě?
Důležitou roli na této výstavě hrál oheň. Oheň totiž představuje hojnost, zadržování a obnovu na naší oteplující se planetě. Náš druh zůstává s ohněm neoddělitelně spjat, od společenství jeskynních stád až po evoluční výhody, které nám poskytoval při přípravě jídla a udržování tepla v chladu. Když jsme přešli k agrárnímu způsobu života, umožnil nám manipulovat s naším životním prostředím, vypalovat lesy a připravovat přírodní krajinu pro pěstování plodin. Náš druh tedy poznal různé ohně: některým z nich jsme vystaveni a o některých si myslíme, že je můžeme ovládat, dokud nás nezasáhnou. Myšlenka této výstavy vychází z knihy The Pyrocene: How We Created an Age of Fire, and What Happens Next. Historik ohně Stephen J. Pyne v něm popisuje náš ne-ustále se vyvíjející vztah k plamenům. Tvrdí, že náš druh překročil během industrializace práh, kdy jsme začali spalovat nejen živou, ale i kamenitou krajinu v podobě ropy, uhlí a zemního plynu. Oheň se množí a exponenciálně roste, což vede ke globálnímu oteplování a extrémním povětrnostním podmínkám, včetně zuřících lesních požárů a vln oceánských veder. Oheň sám o sobě je nejednoznačnou silou, autonomní lidskou biochemickou reakcí, která je závislá na ohni, kyslíku a palivu. Je pro nás velkým spojencem, ale je to vztah, který není v rovnováze a který musíme pečlivě prozkoumat.
A v neposlední řadě: jaké projekty a výstavy chystáš?
V současné době pracuji v Grónsku na novém filmovém projektu, jenž zkoumá zvláštní vodní světy pod ledovci. To je však teprve začátek této cesty, která mě v příštím roce zavede do různých podmořských biotopů v kryosféře. Co se týče výstav, na příští podzim mám naplánovanou samostatnou výstavu v Palais de Tokyo, kde svolám vulkanický parlament seismických hlasů. V listopadu budu pokračovat organičtější a zarostlejší prezentací v Arken Museum of Contemporary Art v Kodani. V červnu proběhne dočasná veřejná instalace v Basileji, jež překlene propast mezi uměním a ochranou přírody a podporuje ochranu panenských pralesů v Jižní Americe.
Děkuji ti, Juliane, za tento rozhovor a přeji mnoho dalších objevů, které můžeš umělecky realizovat. Dík patří také Galerii Sies + Höke v Düsseldorfu.
Tento článek vyšel v šestém čísle tištěného magazínu N&N Czech-German Bookmag