Genealožka Helena Voldánová: Rebelové jsme byli vždycky

Kolik modré krve koluje v českých žilách a proč je zajímavé narazit v kronikách na odsouzence? To popsala genealožka Helena Voldánová v Salónku Lucie Šilhové v Art Event Gallery Černá labuť.

Jak vzrušující může být její obor, představil například televizní pořad Tajemství rodu, ve kterém Helena Voldánová pátrala po rodinné historii známých osobností. Pojďme si připomenout večer, který znovu potvrdil, že nejsme jiní než naši dávní předci.

O Češích koluje hodně rčení. Platí podle vás například to o zlatých českých rukou?

Určitě. V rodinách se vše předávalo, řemeslo i grunt. Dítko kováře odmalička pobíhalo po kovárně a k umění svého otce přirozeně přičichlo. Samozřejmě, člověk se mohl jít na dva roky něčemu vyučit, ale opravdoví mistři se stávali právě z lidí, kteří to měli tak zvaně v krvi, pomáhali odmalinka rodičům. Řada řemesel u nás byla velmi významných a měli jsme spoustu šikovných lidí. Ovšem byli jsme vždycky trochu rebelové, snažili jsme se obcházet různá nařízení, zákony.

Moderátorka večera Lucie Šilhová a genealožka Helena Voldánová na terase Art & Event Gallery Foto: archiv

Takže ani Stroupežnického divadelní hra Naši furianti není odtržená od reality?

Ani trochu. Z některých zápisů v matrikách je hodně poznat, jak se lidem příčilo poslouchat. V roce 1660 například pan farář zapsal, že sedlák toho a toho jména nechtěl nechat pokřtít své dítě řka, ať si ten papír vezme a vytře si s ním víte co…

To slovo tam opravdu stálo?

Ano, pan farář to zapsal doslova. A to se mi právě líbí. Že i vzpurnost a tvrdohlavost selských rodů se v zápisech z matrik odráží.

Jak je to se rčením co Čech, to muzikant?

To také platí. O hudební vzdělání se dbalo v rámci školní výuky i v rodinách. Vždyť mnozí významní hudebníci, kteří se prosadili ve světě, pocházeli právě od nás. Zajímavé je, že mnoho muzikantů, ale i jiných významných osobností, vzešlo z mlynářských rodů. Zajímala jsem se o tohle řemeslo víc, protože já sama z mlynářského rodu pocházím. Zjistila jsem, že mlynáři byli takoví průkopníci všeho nového. Mlýn navštěvovala spousta lidí, cestovalo se tam ze širokého okolí za mletím, střídali se krajánkové, sekerníci. Hned po hospodě byl mlýn nejčastějším místem setkávání lidí. Byli tam proto dobře informovaní, dbalo se na vzdělanost i pokrok. Mlýny byly například první, kde se svítilo elektřinou.

Zmínila jste selské rodiny. Tam asi není složité vysledovat rodovou linii, seděli na jednom gruntu stovky let, do světa se nehrnuli. Ale co jiné profese? Způsobují některé z nich genealogům problém tím, že se pořád přemisťují?

Jak vidím selský rod, říkám si hurá. Všichni na jednom místě, nevěsta od sousedů, nejdál z druhé vesnice, takže celý příběh se odvíjí v rámci jedné farnosti. Pokud je to ale řemeslník, už může nastat problém. Nejhorší na dohledávání jsou asi cirkusáci, kolotočáři, obchodníci. Další sorta jsou horníci, sekerníci a další, kteří putovali v rámci řemesla. Velice těžké je to třeba u sklářů, protože dílna pracovala na jednom místě patnáct dvacet let. Pak se vytěžilo dříví a lidé šli dál. Putovali po celé Evropě. No a pak jsou složití i státní úředníci, učitelé, vojáci, hajní, ti všichni byli posíláni z místa na místo.

Dokonce ani hajný se nedržel svého kousku lesa?

Když měla vrchnost velký revír, tak se dost nacestoval. Všichni, co jsem jmenovala, hodně putovali, někdy klidně až na druhou stranu republiky, státu, území, záleží na tom, v jaké jsme zrovna době.

Některé dobové úřední listiny při pátrání po předcích musíte dohledat fyzicky,, jiné jsou už digitalizované Foto: archiv

Zavedlo vás někdy pátrání do světa?

Většinou to byla nejbližší Evropa, příhraničí. Hodně našich předků prošlo hlavním městem bývalé monarchie, Vídní. Ale třeba v rámci pořadu Tajemství rodu jsme se s Terezou Kostkovou dostaly v případě její rodiny až na Mallorku a do Katalánska. Občas mě pátrání zavede i za velkou louži do USA, kde mají tu výhodu, že se genealogií hodně zabývají, jejich zpracování podkladů je digitalizované. Je tam ale zase jiný problém, a to ten, že nám češtinu zkomolili hned při nástupu na první parník směr Amerika. Další zkomolení pak mohlo přijít při zápisu na imigračním úřadu. Pokud se však dotyčnému podařilo si své příjmení udržet, dá se v Americe dohledat.

Měnila se příjmení i kvůli něčemu jinému, než bylo cestování? Třeba politická situace? Stávalo se, že si například lidé jména poněmčovali a pak zase počešťovali?

To bylo velice časté. Naši rodnou řeč v minulosti doplňovaly ještě úřední němčina a církevní latina. To nás ovlivňovalo, navíc neexistovala pravidla českého pravopisu, takže i tady se to vyvíjelo a zapisovalo různě. Přesto některá jména vydržela netknutá třeba i tři sta padesát let, zatímco jiná se proměňovala v každé generaci. Třeba moje babička, která pochází od Nymburka, byla Najbrtová. Její předci Neibrtovi, další pak s přehlasovaným u. V našem rodu najdete všechny myslitelné podoby tohoto příjmení.

Co jste ve vaší rodinně ještě objevila?

Mám hodně předků z německy mluvících oblastí, jako jsou Orlické hory a Českolipsko. Často proto opakuji, že právě proto mám tak hezké děti, protože je v nich namíchaná krev z mnoha míst. Moje povolání vlastně podnítily moje děti. Když byly malinké, začala jsem pátrat v naší rodině.  Z koníčku se postupně stalo povolání, ale učila jsem se hodně dlouho. Hlavně čtení listin je obtížné. Naštěstí jsem měla ve škole němčinu, která mi pomohla naučit se slova, která se v nich často používají. Nakonec se mi dokonce zdály úžasné sny, v nichž jsem mluvila německy se svými předky. Chtěla jsem z nich vytáhnut, odkud vlastně přišli.

Co musí kromě jazyků genealog ovládat a umět, aby dokázal sestavit kvalitní rodopis?

Určitě historii a místopis. Musí znát události, které hýbaly naší společností plus jejich souvislosti. Nestačí vědět, že byla nějaká průmyslová revoluce, ale také vnímat, že znamenala obrovský přesun lidí z obcí do měst. Nebo že zákony, které vydal Josef II., umožnily stěhování a vyučení se řemeslu a tak dále. Důležité jsou také znalosti o státní správě, jak byly rozdělené kraje, jak okresy, abychom věděli, v jakém archivu listiny, které potřebujeme, leží.

Při prohlížení starých matrik jde spíš o luštění než čtení Foto: archiv

A pak tu máme ještě písmo…

Přesně tak. Začínáme sice krásnou latinkou, kterou známe ze školy, s ní si ale vystačím tak do roku 1870. Hlouběji do minulosti už je kurent, tím se psalo nějakých sto let. Bez něho se naše práce dělat nedá, navíc existuje v české i německé verzi, obě je nutné umět. Když se dokážeme přenést přes období kurentu, tak se dostaneme ke krásnému zdobnému starému písmu. Další důležitá dovednost je orientace v archivech, abychom věděli, co kde hledat a kam se podívat.

Záznamy jsou jedna věc, ale udělat z nich rodinný příběh, to je už asi „vyšší dívčí“, jak se říká.

Mám několik možností, jak zpracovat informace, kterých jsem se dopátrala. Strom života je například rodokmen v přímé linii po vybraném příjmení, jak si je naši předci předávali po otci. Což ostatně platí dodnes, že otec dává jméno rodině. Občas se v záznamech objeví nemanželské dítě bez tatínka, těm se dávala příjemní po mamince. Což je fajn, protože mám víc indicií nutných k pátrání. Každopádně se tímto způsobem většinou dostáváme nějakých devět až dvanáct třináct generací zpátky čili k letům 1680 až 1620 podle toho, jak se zachovají písemnosti.

A co rodokmeny, které vidíme na šlechtických sídlech?

To je tak zvaný vývod z předků, nejoblíbenější zpracování rodinné historie. U šlechty většinou jména v grafu doplňují erby, aby se poukázalo na urozený původ rodu. Na tomto zpracování už můžeme vysledovat genetiku, jsou tady tatínek a maminka, babička a dědeček z obou stran plus další pra a prapra předci, jasně vidíme, odkud a z koho pocházíme. Já jsem například takový graf udělala s fotografiemi, zapsala jsem si také, kolika let se moji předci dožili, na co zemřeli a tak podobně. Rodokmen vlastně děláme všichni, protože první, na co se vás lékař zeptá, když k němu přijdete, je rodinná anamnéza. Čili řešíte rodokmen, akorát si to neuvědomujete.

Mohou vám listiny napovědět třeba i to, jak se dva lidé z odlišných částí země sešli?

Mohou. Ale ne vždycky. Třeba můj dědeček je z Prahy, babička z Pardubic. Naštěstí jsem se jich stihla na seznámení zeptat. Bylo to tak, že babička jela za kamarádkou do Prahy, ona ji vzala na výlet a někde se s dědečkem potkali. Tohle bych nikdy z listin nevyčetla. Takže jestli ještě můžete, ptejte se předků. Někdy ale příběh odhalí samotný zápis. Třeba když vidíte, aha, tenhle ten se vyučil u pana otce, ona tam chodila s rodiči, takže tam na sebe pravděpodobně narazili.

Když zmiňujete příběhy, každá rodina nějaký má. Ale shoduje se s tím, co objevíte vy?  Známe to přece z velkých dějin, leckdy si je ohýbáme, někdy přikrášlujeme.

Je úžasné, když se generace setkají, aby si příběh předaly. Ne všem se to ale poštěstí. Byly tady války, vymřely celé rodiny, někdo třeba emigruje, rodina se rozpadne, příběh zmizí. Pokud ale příběh existuje, líbí se mi ho nejen potvrzovat, ale třeba i vyvracet.

Pohled do prostoru Art & Event Gallery Černá labuť Foto: archiv

Jak to lidé nesou, když jim vyvrátíte rodinnou legendu?

Musí místo ní přijít něco jiného. V jedné rodině se tradoval krásný příběh o tom, že jeden z předků byl francouzský voják. Nasvědčovalo tomu příjmení, napoleonské války, rodina byla na svůj původ docela pyšná. Při pátrání jsem ale došla do bodu, kdy bylo původně české jméno zkomoleno tak, že působilo francouzsky. Díky záznamu z roku 1651 jsem odhalila, že dotyčný byl Čech a byl maštalířem u krajského hejtmana. Když jsem rodině informaci předávala, dávkovala jsem ji opatrně. Oni to ale vzali v klidu a co se mi na tom líbilo nejvíc, že si na nové skutečnosti něco hezkého našli. Říkali, pane jo, ten náš předek, on dělal u krajského hejtmana, to byl tehdy někdo!

Je nějaká rodinná legenda, která se často opakuje? Mluvila jste o nemanželských dětech, nabízí se představa, že nám tady levituje mnoho zemřelých tatínků, kteří mrtví vůbec nejsou.

V kronikách je mnoho zápisů, u kterých jsem se nestačila divit, kolik nemanželských dětí vlastně bylo. Přestože katolická církev dbala na to, aby páry byly řádně sezdané, nebylo tomu vždycky tak. Některé později nahlásily dodatečný sňatek, někdy ale třeba až při čtvrtém, pátém dítěti. Farářům možná bylo líto, že v kolonce tatínek je prázdné okénko, tak ho vyplňovali po svém. My pak narážíme na kuriózní zápisy jako třeba „otec spadl z jahody“ nebo „otec se utopil ve sladké kaši“. Nebo „otec se utopil na svatého Jana Křtitele na ledě“, což je také výmysl, neb zmiňovaný svátek je v červnu. Když jsem takový zápis viděla poprvé, a navíc podobný na každé druhé třetí stránce, říkala jsem si, proboha, co se v té vsi dělo?

Asi ne vždy neznámí otcové nebo ti, co nebyli uvedeni v matrikách, byli lumpové, kteří jen prošli vsí a už je nikdo nikdy neviděl. Měli nesezdané svazky jiné důvody?

Určitě. Třeba vdova po řídícím učiteli měla děti s řezníkem, ze zápisů bylo vidět, že spolu nejspíš žijí, protože se vše odehrávalo v tom samém popisném čísle. Řezník navíc nechal děti u sebe vyučit, staral se o ně. Zjistila jsem, že ona jako vdova po řídícím učiteli pobírala státní penzi. A kdyby se vdala, tak by o ni přišla. Takže raději riskovala odsouzení sousedů a žili na hromádce, aby o peníze nepřišli. Je to úplně stejné jako dnes.

To jsme zpátky u širokých znalostí, které jako genealožka musíte mít. Má vůbec laik šanci dobrat se nějakých výsledků, pokud se pustí do pátrání v rodinné historii?

Určitě to může aspoň zkusit. Bude mu to ale trvat déle. Na druhou stranu, dneska máme obrovskou výhodu, že je vše zpracováno elektronicky. Když jsme začínala, musela jsem se do archivu objednávat na určitý den, tam mi předložili jen pět matrik, prostě hrozně zdlouhavá práce. Dneska díky digitalizaci, která probíhá deset let, mají matriky k dispozici všichni a kdykoliv. Začít by ale každý měl doma. Je důležité propátrat rodné, úmrtní a oddací listy členů rodiny. Od nich se dá dobře odpíchnout, jsou tam základní data, příjmení, manželské páry předků. A čím dřív to uděláte, tím lépe. Na všechno se můžete doptat příbuzných, každý z rodiny ví část, to jsou díly skládačky, z nichž budete rodinou historii skládat střípek po střípečku. Já jsme si takhle došla za tetou, která vytáhla ze skříně škatulku a z ní byla fotografii mého pradědečka, jenž padl v první světové válce. A k tomu ještě úžasný dopis od velícího důstojníka, který popisoval, jak se to stalo. To je přece nádherný poklad. Podobné má doma určitě každý, takže hledejte ve skříních i v šuplatech. Já k tomu ještě ráda chodím po hřbitovech, tam hledám data a fotografie, i když taky ne vždy se podaří vše najít.

Jaký nejvzácnější dokument jste držela v ruce?

Když to vezmu podle data, tak nejstarší byla městská kniha založená roku 1420 v Táboře. Hodně staré byly také zemské desky, kam se zapisoval šlechtický majetek, a pak farní kroniky. Všechno to bylo patnácté století.

A který vás osobně vzal nejvíc za srdce?

To byly samozřejmě hlavně rodinné záležitosti. Pak je člověku vzácný jakýkoliv záznam, byť by to měl být seznam dlužníků, hlavně, že tam najde jméno svého předka. Nejstarší mám z roku 1607, předci sedláci jsou v seznamu desátek, které odevzdávali církvi. Pak mám zápis myslím z roku 1572 v gruntovní knize. Tam se zase zapisovalo předávání gruntů.

Doufají vaši zákazníci, že v historických zápisech dohledáte jejich šlechtický původ?  

Za tu dobu, co se genealogií zabývám profesionálně, bylo opravdu jen pár rodin, u kterých jsem se dostala ke šlechtě. Ale byla to šlechta nově nobilitovaná, což znamená, že dostali šlechtický titul za nějaké zásluhy. Čili to není šlechta v tom smyslu, jak lidé většinou doufají. Ke starým českým šlechtickým rodům je navíc velký problém se dostat, nelze je nějak písemně propojit, protože většinou chybí archivní materiály. Může za to válečné období, kdy panovalo bezvládí a celkově se tyhle věci moc neřešily, časté požáry měst, kdy dokumenty shořely. Pokud tedy vůbec nějaké byly, protože písemnosti, o jakých mluvíme, s námi nejsou odjakživa. Začaly vznikat z potřeby státu, případně šlechty. Samotná matrika původně také sloužila jen k tomu, aby si kněží zapsali, že pokřtili dítě nebo někoho oddali a jaký za to dostali poplatek.

Takže to byla vlastně taková účetní kniha. Nějak se ale začít muselo.

Víte, já jsem vždycky šťastná, když v rodině někdo něco provedl. Protože když člověk žil spořádaně, tak měl křest, sňatek, pohřeb a víc se o něm nedozvíte. Ale u těch tak zvaných černých ovcí, to je radost! Za přestupkem či dokonce zločinem se skrývá policejní záznam, soudní spis, v novější době možná nějaké novinové články. V té starší jsou zase zachované trestní knihy a smolné knihy, kam se tohle všechno zapisovalo. Z toho se často vyloupne úžasný příběh, někdy i s popisem vizáže dotyčného. Takže pokud si někdo ode mne nechá zpracovat rodopis, vždycky si – nejspíš na rozdíl od zákazníka – přeji, aby ve své rodině někoho takového měli.

16. května, Tomáš Motl: Výkonný ředitel televizního kanálu ČT art, bude hostem oblíbeného Salónku Lucie Šilhové v pražské Art&Event Gallery Černá Labuť. Podrobnosti a vstupenky najdete na Salónek Lucie Šilhové.

Mohlo by vás zajímat

Michaela Džurná
Přečtěte si

Milan Svoboda: Porcelán mám i pod postelí

Na hradech a zámcích instaluje historické tabule a svoje znalosti o stolování šlechtických rodů předává studentům Karlovy Univerzity. Podělil se o ně i s hosty Salónku Lucie Šilhové, který tentokrát provázel cinkot stříbrných příborů.
Přečtěte si

Kateřina Cajthamlová: Chlap by měl umírat v botách

Lékařka a psychoterapeutka MUDr. Kateřina Cajthamlová už dneska ví, co má dělat, když ji v ordinaci začne pacient svádět. Ale nebylo to tak vždycky. Co ještě na sebe v Salónku Lucie Šilhové, jenž se konal v Art & Gallery Černá labuť 2. listopadu, prozradila populární doktorka a spoluautorka autobiografické knížky Zázraky jsou logické? To zapsala moderátorka večera, publicistka a novinářka Lucie Šilhová.
Přečtěte si

Tradiční salony kultivovaly společnost

Skýtaly prostor k emancipaci žen, společenská elita na nich formovala národní identitu a tříbila vlastenecké postoje. To vše je spjaté s tradicí jak prvorepublikových českých salonů, tak i těch původních francouzských. Navázat na ně chce i Salónek Lucie Šilhové.

Aktuálně na českém webu


Aktuálně na německém webu

Onexperience: Wohnen im Turm

       ·   09.05.2022
Bei dieser Unterkunft handelt es sich um einen ehemaligen Wasserturm der Deutschen Reichsbahn, der für die Versorgung der Dampfloks diente.