„Obrazy mají své osudy, kvality a indispozice. Je možné je soudit jen podle vzhledu, nebo po vrstvách postupovat směrem do jejich nitra,“ říká o svých dílech Patrik Hábl, jeden z nejvýraznějších českých malířů střední generace, jehož projekt Tělo obrazu je založen na paralele obrazu a lidského těla. Dle umělcových slov se však nejedná o figuraci v pravém slova smyslu, ale spíše o její do abstrakce “zakletou” metaforu.
Na výlet do Háblovy duše je nejlepší vydat se sám. Ideálně, když máte možnost být součástí prostoru, ve kterém jsou obrazy rozmístěny, bez rušivých elementů. Díky tomu se o to jednodušeji a rychleji dokážete dostat do příběhů, které se začnou v jejich přítomnosti odehrávat. Ve vás. Velká plátna, která zrcadlí Háblovy myšlenky, vás – pokud to dovolíte – dokáží do sebe potichu vtáhnout a roztočit fantazii rychleji, než byste si stačili rozmyslet, zda si vůbec takovou formu osobní provokace chcete připustit.
Historický dům, nedaleko jihlavského náměstí nabízí romanité výstavní prostory, takže je mnohdy pro umělce velkou výzvou se s nimi propojit. Háblovi se to ale podařilo mistrovsky. Návštěvník tak prostupuje pěti tématickými celky, které se společně s prostorem respektují a vzájemně se obohacují.
Kolem roku 2000 vytvořil Hábl obrazy, které spojuje motiv poutnice. Hábl ji pojal jako tichou pozorovatelku právě toho, co se kolem ní na plátnech děje. V této sérii vyzkoušel čtyři různé techniky malby a kromě tajemné ženy obrazy propojil také linkou, která nerespektuje rám a lišácky se pne po zdech.
Další místnost je v barokním duchu. Obrazy jsou zde tmavé, navzdory tomu, že vznikaly venku na zahradě. Jde o spirituální prostor. Jako kdyby se Hábl prostřednictvím těchto děl modlil k nesmlouvavým přírodním principům. Tmavý dřevěný strop navíc podtrhuje sakrálnost atmosféry.
Další místnost je věnovaná technice vytrhávání. Extrémně náročná a zdlouhavá práce postavená na principu překládání vyústila v nesmírně rozmanité a těžké obrazy. Jedním z nich je pokryt také strop, takže místnost vysloveně vybízí k položení se na záda na zem, hlavu zabořit do jednoho z polštářů a oči do červeného světa nad vámi.
Předposlední místnost je plná motivů posvátných hor, pro které si vzal Hábl osobní inspiraci v Asii. Člověk v nich šplhá do vlastních snů a má pocit, že i nezdolatelné vrcholy může se špetkou nerozumné odvahy zvládnout.
Poslední prostor je věnován krajině. Krajině v dešti, sopečné, roklinám, zkrátka takovým krajinám, které člověk zná z pohádkových příběhů s dobrým i špatným koncem.
Jednotlivá patra jsou elegantně propojena linkou umělcovi velmi blízkou – dlouhým plátnem, které dokonale kalibruje galerii na Háblovy myšlenky. Jeho obrazy v místnostech plují, stejně tak jako centrální oboustrané plátno s motivem čínské krajiny.
Jedná se o výběr prací s nádechem autorova retrospektivního uvažování, jehož těžiště je však ukotvené v současnosti. Z toho důvodu výstava nabízí nejen vývoj Háblova intuitivního přemýšlení prostřednictvím malby, ale zároveň přináší kontext a vzájemnou podmíněnost jeho tvorby. Navíc si Hábl dokonale pohrál s prostorem galerie a díky tomu, že svá díla neoznačuje, dává jedinečnou možnost pro divákův vlastní výklad a možná i pro nalezení odpovědí, které ve své aktuální životní etapě hledá.
Výhodou výstav v regionálních galeriích je, že si v nich ve většině případů můžete dopřát plný emocionální prožitek. Místnosti totiž nejsou přetíženy energií davů návštěvníků, jak tomu často bývá ve velkých galeriích. Přesně takovou exkluzivitu nabízí i OGV v Jihlavě. Háblova tvorba ji mistrně vyplnila atmosférou, která si velmi rychle a přirozeně podala ruce s mohutnými stěnami historického domu. Háblovy obrazy na nich budou přibity až do 18. října a rozhodně ten zážitek stojí zato!
Více ZDE
