🇩🇪 Sie können diesen Artikel auch auf Deutsch lesen: Wie Böhmen ans Meer kam
Příběh začíná u Shakespeara. V jeho romanci The Winter’s Tale se objevuje scénický pojem sea-coast of Bohemia, pobřeží Čech.
Jenže Čechy žádné moře nemají, ani nikdy neměly. Právě proto ten detail působí tak zvláštně silně. Zda jde o omyl, nebo o záměrnou fikci, se už zřejmě nedozvíme. Možná je to ale něco třetího: okamžik, kdy literatura přestává svět pouze popisovat a začne ho přepisovat. Čechy se tak poprvé ocitají na mapě, která neexistuje.
Víra v nemožné
O několik století později se tato imaginace vrací v jiné podobě. U Ingeborg Bachmann už nejde o geografii, ale o stav mysli. V době bouřlivého rozpadu milostného vztahu píše text, který působí téměř jako záchranný člun. V roce 1964 vzniká jedna z nejpůsobivějších literárních terapií: báseň Böhmen liegt am Meer (Čechy leží u moře). Ne jako místo. Ale jako možnost.
Liegt Böhmen noch am Meer, glaub ich den Meeren wieder.
Und glaub ich noch ans Meer, so hoffe ich auf Land.Leží-li Čechy dosud u moře, uvěřím mořím znovu.
A věřím-li ještě v moře, pak doufám v zem.(překlad Ludvík Kundera)
V této verzi už moře není horizont. Je to vnitřní rovnováha mezi důvěrou a ztrátou. A Čechy se stávají místem, kde se člověk může znovu naučit věřit světu.
Archiv paměti
Pak přichází Anselm Kiefer. Jeho monumentální obrazy nesou stejný název: Böhmen liegt am Meer. Tentokrát už však nejde o poezii útěchy.
Vrstva za vrstvou – pigment, písek, sláma a organické zbytky – vytvářejí krajinu připomínající svět po katastrofě. Obraz nepůsobí jako okno do reality, ale spíše jako její sediment, jako zbytky něčeho, co se rozpadlo.
A moře? To se na plátně téměř neobjevuje. Právě jeho nepřítomnost je zásadní. Kiefer neukazuje místo, kde moře je. Ukazuje svět, v němž po něm zůstala jen touha. Čechy u moře se tak mění v archiv paměti – v prostor, který sice nikdy nebude mořem, ale nese v sobě možnost uzdravení skrze bolestivé rozpomínání.
Existují dvě hlavní verze tohoto obrazového cyklu: jedna je součástí sbírek Metropolitního muzea v New Yorku, druhá se nachází v německém Museum Frieder Burda. Právě tento obraz je nyní k vidění v Jízdárně Pražského hradu. Kurátorem výstavy Fragmenty paměti je Jiří Fajt.
Místo, které není na mapě
Z věty, která začala jako geografický paradox, se postupně stal způsob myšlení. Připomíná, že hranice mezi tím, co je možné a nemožné, není pevná – jen jsme si na ni zvykli. Abychom spatřili moře, nepotřebujeme přístav. Stačí odvaha představit si ho.
Možná právě proto se tenhle motiv stále vrací.
