Česká republika jako jedna z prvních zemí vůbec poslala po předchozích dodávkách munice dva dny po otevřené ruské invazi napadené Ukrajině i další smrtící zbraně, a jako první tam poslala i ikonickou těžkou zbraň – tanky. Jak těžké bylo obecně rozhodování, které předcházelo tomuto kroku, jímž Česko vzbudilo respekt nejen na Ukrajině, ale i ve světě?
Jen upřesním, dělostřelecké granáty jsme Ukrajině posílali ještě před vypuknutím konfliktu. Česká republika s Ukrajinou dlouhodobě rozvíjí spolupráci a podporuje její cestu k demokracii. Stát v tak těžké chvíli na straně země, s níž nás pojí i společná historie, je tedy vlastně i morální povinnost. Ale jde i o otázku etiky a zodpovědnosti České republiky jako země, která je pod „deštníkem“ Severoatlantické aliance, zatímco Ukrajina žádnou podobnou ochranu zaručenou nemá.
Na pomoci se shodly všechny státy NATO. Poskytují a dále budou poskytovat veškerou možnou pomoc Ukrajině v jejím boji proti ruské agresi – od humanitární pomoci, až po vojenský materiál a posilování obrany východního křídla.
V souvislosti s ruskou válkou na Ukrajině je Česká republika jedním z lídrů vojenské pomoci. Celkem již darovala materiál v hodnotě zhruba 3,4 miliardy Kč. Pomoc rozšiřujeme i na servis poničené ukrajinské obrněné techniky.
Mimochodem, jednou z rolí našeho resortu je také koordinace a zastřešení sbírky velvyslanectví Ukrajiny na pořízení vojenského materiálu pro Ukrajinu. Přispělo do ní více než 120 000 dárců a vybraná částka už přesáhla miliardu korun. Za většinu těchto peněz je nasmlouván vojenský materiál. Do sbírky se zapojily desítky firem českého obranného průmyslu, které nabídly svoje produkty. Jsem hrdá na všechny lidi a společnosti, které přispívají na pomoc Ukrajině. Patří jim za to velké poděkování.
Klíčovým momentem v pomoci napadené Ukrajině je jednota. Jak jste vnímala vývoj německé pozice od vysmívané zásilky ochranného materiálu až po pozdější dodávky těžkých zbraní a příslib kancléře Scholze premiéru Fialovi na pomoc s doplněním těžké výzbroje Česka jako kompenzace za dřívější zásilky z Česka na Ukrajinu?
Myslím, že v počátečním rozdílném přístupu našich zemí se odráží rozdílná historická zkušenost. My Češi se umíme snadněji vžít do toho, co Ukrajinci zažívají. Ta situace je v mnoha ohledech podobná našemu traumatu z roku 1968. Proto bylo od první chvíle ruské invaze bez debat, na jaké straně budeme stát a jak intenzivně musíme Ukrajině pomáhat. Obecně země, které byly pod vlivem Sovětského svazu, mají v této situaci přirozeně osobnější přístup než země Západu. A to se odráží i v rychlosti, jak se kdo a kdy do pomoci Ukrajině zapojil.
V konečném důsledku ale nezáleží na tom, jak rychle kdo reagoval, ale důležitější je, že přístup celého evropského společenství i Severoatlantické aliance je jednotný. A jsem ráda, že si Německo v této partnerské solidaritě zemí NATO našlo své místo a způsob, jak Ukrajinu podpořit.
Projekt, ohledně kterého probíhají jednání s Německem, by mohl být velmi přínosný pro modernizaci české armády, kterou se snažíme maximálně urychlit. Dlouhodobě by také napomáhal prohlubování česko-německých vztahů v oblasti obrany – je totiž paradoxní, že s Německem jsme v civilní oblasti hluboce propojeni, ale v obraně je tomu naopak. A konečně by nám umožnil dál podporovat ukrajinské ozbrojené síly. Chceme pomáhat, ale musíme také myslet na naši armádu a veškerý materiál, který na Ukrajinu putuje, postupně co nejdříve nahradit. I o tom jednáme s německou stranou.
Nevyzpytatelná agresivní mocnost posledních 8 let výrazně prosazovala svůj vliv i v České republice. Rusku v tom kromě mnoha jiných pomáhal i „Svaz bojovníků za svobodu“ vedený konfidentem komunistické policie Vodičkou – spolek, jemuž až současná vláda zastavila financování, a až letos také přišel o možnost využívat prostory Ministerstva obrany. Nacházíte i další příležitosti k očistě ovzduší a např. zadostiučinění pro oběti komunistických perzekucí?
Ukončení spolupráce s Českým svazem bojovníků za svobodu bylo skutečně určitou očistou a krokem, který se měl stát už dávno. Skandálů, které jsou spojeny s vedením svazu, je za poslední roky víc než dost. Ať už jde o osobu předsedy Jaroslava Vodičky, bývalého agenta Veřejné bezpečnosti, nebo o problematické hospodaření spolku.
Nesmíme zapomínat, že svaz reálně není jen pan Vodička, ale sdružoval a sdružuje celou řadu hrdinů, pamětníků a veteránů – odbojářů, kteří bojovali ve 2. světové válce za naši svobodu. Těchto lidí si velmi vážím, ale pokud si taková organizace neudělá pořádek uvnitř, není jiná cesta, než s ní přestat spolupracovat.
Naše vláda je připravena pomoci lidem, kteří se nebáli postavit totalitě a díky nimž dnes žijeme ve svobodné zemi a nemusíme se bát, že zítra, jen proto, že máme jiný názor, skončíme za mřížemi.
Aktuálně například jednáme o úpravě zákoníku práce tak, abychom pomohli získat nárok na důchod těm, kteří nemají odpracované povinné roky, protože jim to komunisté neumožnili.
Foto Jan Schejbal
Česko se před deseti lety ve zjevném důsledku širokého působení ruských agentů na jeho území připravilo o možnost získat americkou vojenskou základnu s radarem, což by podle analytiků byl faktor z podstaty zvyšující bezpečnost České republiky. Jak nyní vypadá spolupráce s Američany?
Osobě jsem s ministrem obrany USA jednala mj. o zrychlení nákupu vrtulníků a o navýšení jejich nakupovaného počtu. Především ale usilujeme o dohodu o obranné spolupráci (tzv. DCA – Defense Cooperation Agreement). Tato dohoda není o vzniku americké základny na území ČR, jak se objevilo v médiích, ale o užší obranné spolupráci mezi našimi armádami. Tuto smlouvu má mimochodem už 24 zemí v rámci NATO a my jen doháníme to, co naši předchůdci zanedbali a mělo už dávno existovat.
Aktuální situace víc než cokoli jiného ozřejmuje nutnost dostát závazkům vůči spojencům – přispívat 2 procenty HDP na obranu, což jasně podporujete. Zároveň (nikoli jako jediná ministryně obrany) poukazujete na obtížnost efektivního vynakládání těchto prostředků, a skandály z minulosti (včetně mnoha a mnoha německých) vám dávají zapravdu. V čem je podstata problému armádních zakázek?
Válka na Ukrajině skutečně potvrdila, že k tomu, abychom byli připraveni na současné i budoucí konflikty, je naprosto nezbytná urychlená modernizace armády a zbavení se závislosti na ruské technice a dodavatelích. Už před deseti lety jsme se bavili o tom, že Armáda ČR má vnitřní deficit odhadem 100 mld. Kč, takže každému, komu jen trochu záleží na obraně naší země, musí být hned jasné, že je investice do naší obrany neodkladná.
Vládní koalice má jasnou vůli dosáhnout u obranného rozpočtu hranice 2 % HDP do roku 2025, což znamená navyšování obranného rozpočtu průměrně o 20 miliard korun ročně. Pokud to ekonomický vývoj dovolí, ráda bych dosažení zmíněného závazku urychlila. Uvědomujeme si přitom, že růst obranných výdajů musí být co nejvíce lineární, vstřebatelný a realizovatelný.
V souvislosti s válkou na Ukrajině vzniká obranný fond, který umožní efektivně využít prostředky určené na investice, nebo mít jistotu využití nespotřebovaných výdajů později. Tento obranný fond vzniká ve spolupráci s ministerstvem financí a věřím, že projde legislativním procesem ještě v tomto roce. Jakmile také bude možné něco nakoupit dřív, okamžitě předložím vládě návrh na změnu rozpočtu. Udělám to ale až v okamžiku, kdy budu mít stoprocentní jistotu, že finanční prostředky opravdu využiji.
Tento rozhovor je součástí červnového vydání tištěného magazínu N&N Czech-German Bookmag. Objednat jej můžete na portálu nakladatelství Albatros.
