Narodil jste se v Německu. Jaká byla tehdy vaše cesta do Čech?
Studoval jsem žurnalistiku v bývalé NDR v Lipsku a potom jsem pracoval od roku 1978 do roku 1989 v rozhlase v Berlíně jako zprávař. Později na různých jiných vysílacích okruzích, a dokonce jsme měli i rádio pro mládež, které se jmenovalo DT 64. Po revoluci jsem měl poprvé možnost dělat to, po čem jsem od začátku toužil. Mohl jsem se věnovat zahraniční politice a od začátku bylo pro mě jasné, že budu pracovat jako korespondent v Praze. Začínal jsem hned 2. ledna 1990, což byl den, kdy Václav Havel přijel vůbec poprvé do Německa. Byl v Berlíně a v Mnichově a jeho tisková konference byla tehdy moje první práce.
V červnu 1990 jsem přijel do Prahy. Neuměl jsem vůbec česky, věděl jsem, že smažený hermelín nejsou zvířata ve fritéze, to mi bylo jasné, a že španělští ptáčci nejsou ptáčci! A taky jsem věděl, že pivo je pivo. Kolegové se mě ptali, proč chci zrovna do Prahy, když pro mě bylo Československo vždycky otevřené. Právě proto, že jsem Prahu znal, bylo to pro mě vždycknejkrásnější město v Evropě.
V Praze jste začal žít krátce po sametové revoluci. Čím bylo pro vás to období výjimečné?
Do Prahy jsem chtěl hlavně proto, že jsem v listopadu 1989 v německé televizi viděl záběry z Václavského náměstí. Ten malý chlap, obrovský knír a vynikající tmavý hlas. To byl Havel. Ničemu jsem nerozuměl, ale viděl jsem tu atmosféru, jak lidé byli úplně mimo a zvonili klíči. A já jsem si řekl, že s tím Havlem musím udělat nějaký rozhovor, samozřejmě exkluzivní. Oslovil jsem ministerstvo zahraničí, byl jsem na vládě i na Hradě a řekl jsem jim, že jsem v Praze vlastně jen proto, abych mohl udělat rozhovor s panem prezidentem. „Žádný problém, pane Schmidte, my si vaše přání zapíšeme.“ A pak jsem čekal sedm let.
Potom, když jsem ten rozhovor skutečně udělal, jsem si řekl, že bych se vlastně mohl vrátit do Německa, ale u vás je tak krásně, že jsem raději zůstal.
Čím vás Češi překvapili?
Když jsem přijel, nebyl tu žádný toaletní papír, žádné brambory a určitě ještě něco chybělo. Ale ne, já si představoval, že všichni Češi jsou vlastně takoví Havlové, jezdí na eskalátoru v metru a všichni mají v ruce nějakou knihu a čtou. Pak jsem ale viděl, že si ti lidé kupují bulvární plátky jako Blesk, byl jsem z toho hotový. Říkal jsem si – to snad není možné, to nejsou moji Češi, to má být kulturní národ, co to dělají?
Ale jinak začátky tady pro mě byly velmi hezké. Samozřejmě jsem měl problémy s jazykem, ty mám doteď. Musíte si také představit, že Havel nemluvil jako normální politik, on hovořil jako spisovatel a já jsem musel v rozhlase pracovat s tím, co říkal. Přitom jsem mu vůbec nerozuměl. Na začátku jsem měl tlumočnici, ale někdy jsem měl podezření, že i přesto vůbec nevím, o čem mluvím, nebo mluví? Jestli mluví, tak kdo?
Který moment byl pro vás za tu dobu, co žijete v Čechách, nejnáročnější?
To byla asi zpráva, že prezident Havel zemřel. Tehdy jsem nebydlel v Praze, ale na statku v Českém středohoří, což bylo strašné, ale zároveň hezké. Moje tehdejší přítelkyně za mnou ten den přiběhla a křičela, že Havel je po smrti. Volal jsem do redakce v Berlíně a řešili jsme, co budeme dělat, něco jsme dělat museli. Pravdou je, že jsem nekrolog měl hotový, to musíte jako novinář dělat. Havel byl dlouhodobě nemocný. Takže jsem se soustředil na daný text, ještě jsem jej přepracoval a poslal do redakce. Potom jsem byl ale zvědavý, co napíše konkurence, ostatní noviny. Bylo to náročné, ale dal jsem si záležet, protože Havel byl a dodnes zůstává velmi jedinečný. Pro mě to byl jediný opravdový český prezident, ten zbytek, ač je mi to líto, nestojí za nic. Já tady mluvím o Klausovi a Zemanovi, ne o Petru Pavlovi, který podle mě dělá dobrou práci. Proto jsem chtěl ten text napsat co nejkrásněji, protože to si Havel zaslouží.
Jaká je první věc, která se vám vybaví, když se řekne Praha?
Druhá vlast. Domov. Kdybych teď musel z Prahy odejít, byl by to můj konec. Jsem tady třicet let a jsem tak šťastný. S manželkou jsme tady byli jeden rok spolu a ona pak musela s dcerou zpět do Německa. Řekla mi, že do Prahy už nikdy nepůjde, protože by další odjezd psychicky nevydržela. Byl to opravdu nejkrásnější rok, co jsme tu zažili.

Já už jsem tady tak dlouho, že myslím v češtině, mám sny v češtině. Vím, že tady spousta věcí nefunguje, například tu bohužel není moc dobrý chřest, a to je pro Němce velmi důležité. Vím také, že český fotbal je katastrofa. Já fandím Borussii Dortmund, mám satelitní připojení a na zápasy koukám na německé televizi. Ale jinak jsem doma tady. Šestnáct let jsem jezdil každý víkend do Německa za manželkou a v neděli večer jsem se zase vracel. A když jsem přijel, říkal jsem si – konečně doma. Manželka tohle nikdy nepochopila, říkala mi, že jsem přece doma v Německu, ale tak to nebylo, tam jsem jezdil jen na víkendy.
Co ve vás vyvolává nejsilněji pocit domova?
To je taková směs. Za prvé Češi a Němci jsou si velmi podobní, takže pro Němce je jednoduché tady žít. Problém je samozřejmě jazyk. Jinak pivo je super, holky jsou krásné. Je hloupé to tak říct, ale je to pravda. Lidé jsou inteligentní, šikovní, jsou trošku jiní než Němci, tolik neplánují, jsou flexibilní, neradi vysedávají třikrát denně na schůzi. Češi zkrátka jdou a udělají to. Také kolem sebe nedělají takový cirkus. Češi také můžou ještě normálně žít, což doufám, že jim vydrží. Němci žijí pro práci. Kromě práce chci také žít a vím, že v Praze je to mnohem lepší než v Německu.
Co považujete za největší posun ve vztazích mezi Čechy a Němci?
Víte, jsem člověk, kterému ke štěstí stačí málo. Dlouho jsem si myslel, že je
všechno skvělé, politici říkali, že máme ty nejlepší vztahy vůbec a tak dále, ale
pak přišla korona. A Češi najednou řekli: „Musíme rychle zavřít hranice.“ A tak se to stalo. Ptal jsem se sám sebe, kde ti lidé vlastně žijí? Jsou ještě normální? Kam chtějí jít? Zpátky do Ruska? To je neuvěřitelné. Samozřejmě jsou i Němci, kteří by byli rádi, kdyby měli uzavřené hranice. To jsou lidé, kteří žijí na hranicích a říkají: „Češi. Přicházejí sem a všechno kradou“.
Nemusíme pořád říkat, že se jako Češi a Němci máme moc rádi. Musíme jen společně a normálně žít. Nedávno jsem napsal komentář, kde jsem zmiňoval, nakolik důležité jsou obyčejné každodennosti, které spolu sdílíme. A to je vlastně lék proti nacionalismu. ačkoli bohužel ještě není proti koroně. Potřebujeme každodenní setkání, vůbec nepotřebujeme uzavřené hranice, ty nemají smysl.
Kromě novinařiny máte blízký vztah také k literatuře. Která oblast vás přitahuje nejvíce?
Musím říct, že teď vůbec nemám čas číst. Ráno začínám čtením komentářů, potom píšu vlastní texty redakcím, dělám nabídky a čekám na odpovědi, potom je potřeba dělat rešerše atd. Takže na knihy už dlouho nemám čas. Večer raději koukám na nějakou hloupost v televizi, abych měl chvíli klid a odreagoval se. V ložnici mám knihovnu, kde je asi osm set knih v češtině a slovenštině. Ani jednu z nich jsem nečetl. Opravdu nevím, co s nimi mám dělat, nikdo je nechce. Protože jsem sám nějaké knihy napsal, tak nikdy nemůžu knihu vyhodit, je za tím spousta práce.
Jak se v průběhu let měnil váš žebříček hodnot a co na něm momentálně stojí nejvýše?
Vždycky jsem chtěl dělat svou práci slušně. Je třeba říct, že normální článek není totéž, co komentář. Vadí mi, když v německých novinách prezentují komentáře jako článek. My potřebujeme novinářskou práci. Internet je super, ale nikdo neví, co je opravdu důležité. Od toho jsou novináři, kteří to zjišťují každý den, mají dost informací, aby mohli udělat výběr opravdu důležitých informací. Velmi kriticky proto koukám i na práci svých kolegů jak tady, tak i v Německu. Dlouho jsem mluvil o tom, jaké problémy má novinařina v Čechách, ale v Německu to není lepší. Snad to souvisí s tím, že už jsem starší, ale mám takový ideál novinářské práce, ta musí fungovat, mít nějaký úkol a smysl. Za to budu vždy bojovat.
Kdo vás nejvíce ovlivnil?
Vždy jsem obdivoval Egona Erwina Kische, Franze Kafku a Karla Čapka, ale nyní žijeme v jiné době, která je velmi rychlá. Nyní máme
lidi, jako je Trump. To opravdu není jednoduché. De facto si vždy musíme ověřit, zda svět, který známe, ještě existuje. Tohle rád píšu lidem, se kterými si dopisuji: „Buďte v klidu, Praha pořád ještě stojí. Hrad je stále tam, kde má být „. Ale žádné současné vzory nemám. Chci jen dobře dělat svou práci, a to mi stačí. Od začátku tohoto
roku píšu každý týden celou stránku o České republice do drážďanských novin Sächsische Zeitung. K tomu vždy patří i moje oblíbená rubrika Pošta z Prahy, ve které se snažím Němcům přiblížit, co je typické pro každodenní život našich českých sousedů. O Češích a jejich lásce k pivu jsem už napsal mimo jiné tolik článků, že bych měl být už dávno „čestným velvyslancem českého pivovarnictví“.
Čemu se momentálně věnujete nejraději?
Věnuji se svým dvěma kočkám, Schmidtově kočce Loisl a Schmidtově kočce, paní Merkelové. Ta druhá se tak jmenuje proto, že je úplně šedá – stejně jako
bývala většina kalhotových kostýmů paní exkancléřky. A já jsem stále – už více než padesát let – velkým fanouškem Borussie Dortmund, i když se zdá, že v této sezoně nic nefunguje. Moji sousedé to vědí. Už jen kvůli velké vlajce BVB, která už léta vlaje na mé malé pražské zahrádce.
Tento článek vyšel v osmém čísle tištěného magazínu N&N – Noble Notes