Když sedíš na lavici po odsunutých Němcích

Petr Bílý
Známý česko-německý kouč, autor řady knih a tak trochu cizinec ve své vlasti Jan Bílý si všímá sil, jež jsou pod povrchem. Sil neviditelných a o to silnějších.

🇩🇪 Sie können diesen Artikel auch auf Deutsch lesen: Wenn du auf einer Bank von vertriebenen Deutschen sitzt

Když jsem se v roce 2002 po dvaceti sedmi letech mé emigrace stěhoval z Německa do Prahy, svítilo ještě na Hradě havlovské srdíčko a my Češi jsme byli u našich západních sousedů vítaní a oblíbení, a to nejen kvůli našemu prezidentu literátovi s krátkými kalhotami, stověžaté Praze či Kájovi se zlatem v hrdle. Němci se na nás vesměs dívali jako na příjemné a spolehlivé, i když trochu anarchistické sousedy. Nedávno na mne ovšem vykoukla skupinová fotka představitelů EU, kteří se sešli v Salcburku. Uprostřed tam stál mladý rakouský premiér fešák vedle francouzského prezidenta fešáka, trošku vlevo stálice evropské politiky Merkelová. Hledal jsem Babiše, chvíli marně. Až při zvětšení jsem našeho premiéra našel – stál zcela vpravo, na okraji skupiny, zapomenutý a bez vlivu.

Řeknete – náhoda. Asi ano, ale i tak se ptám, co se za těch sedmnáct let vlastně tak strašného stalo, že o nás v Německu už moc nemluví. A proč mí němečtí přátelé naší cestě nerozumí, a tak nás raději vytěsnili z vědomí? Ale na to, abych si tuto otázku zodpověděl (samozřejmě subjektivně a bez nároku na historické pravdy), se potřebuji dostat trochu zpátky v čase.

Servus Bayern

Je polovina osmdesátých let a já sedím v setmělém kině. Kolem zuří Berlinále, nejznámější filmový festival tehdy ještě Západního Berlína, ale zrovna toto kino je téměř prázdné. Běží tu „Kunst“, tedy umělecké filmy stranou velké slávy. Herbert Achternbusch zrovna natočil „Servus Bayern“. Hlavní protagonista se po děsivých peripetiích dostane do Grónska, kde jódluje proplouvá skrz ledovce (ano, tehdy tam ještě byly), aby byl nakonec omylem zastřelen svým přítelem Seppem Bierbichlerem, který ho považuje za ledního medvěda. Je to poetický konec bavorského básníka, který je celoživotně pronásledován pocitem viny za to, co Němci udělali světu. A tak to řeší bavorským způsobem. Vezme si do hlavy, že za každého zavražděného Žida musí vypít jednu režnou. Pět a půl milionu štamprlí…

A já jsem zrovna moc rád, že jsem v kině prakticky sám, neboť brečím. Dojímá mě německé zápasení s vlastní minulostí, dojímá mě osud tohoto národa, do kterého jsem se dostal vlastně náhodou. Chtěl jsem do Švédska kvůli holkám nebo do Austrálie kvůli bezpečné vzdálenosti od komoušů, ale nějak jsem zůstal v Německu. A to mi přirostlo k srdci.

Jste Čech?

Nyní udělám takový filmový střih a přenesu nás o pár let později do mé vlasti, na Šumavu, kde s mojí tehdejší kráskou drandíme přes hory a doly na běžkách. Zrovna jsme zastavili v jedné sněhem zasypané vesničce u zapadlé hospůdky. Uvnitř je teplo, polotemno a u piva sedí pár mlčících přízraků. A tak se dáváme do řeči s hospodským, nejprve na téma starodávné a krásně vyřezávané lavice. Když zmíním, že jsem vlastně podle občanky Němec, vzduch se nějak změní. „Ale vy jste Čech, nebo ne?“ ptá se mě. „No tak napůl, já tam žil tak dlouho, že jsem se tak trochu domestikoval,“ pokouším se o vtip. Blbý vtip, protože atmosféra ještě víc zhoustne. A pak najednou pochopím proč. Krásné dřevěné lavice, úctyhodné dubové trámy, kachlová pec – to vše je po Němcích, zrovna tak jako celá chalupa. A v panu hostinském, padesát let po konci války, sedí pořád ještě strach v zátylku, že se Němci jednoho dne mohou vrátit. Platíme a rychle jedeme dál.

Tady stál náš statek

A do třetice. Mám ve Stožci, což je vlastně již úplně ta „německá“ Šumava, seminář o rodinných konstelacích. Je léto a my konstelujeme a vaříme a spíme v přírodě, nedaleko jednoho vyhlášeného hotelu, jehož privátní louku jsme si pronajali včetně jakéhosi přístřešku. Navečer jde kolem starší pár, zvědavě kouká, co to tam děláme. Protože je to privátní grunt, tak se domnívám, že tam zabloudili. Dávám se s nimi do řeči a hleďme – Němci. A tak jim německy vysvětluji, co jsou to konstelace a že stavíme rodinné systémy. Paní to nesmírně zajímá.

„Já vám něco ukážu, to vás bude zajímat,“ říká a vytahuje odkudsi starou zažloutlou fotografii. „My jsme nezabloudili, já chtěla manželovi ukázat, kde jsem se narodila. Podívejte, zrovna tady, kde děláte ty konstelace, stával náš statek.“

A já se dívám na fotku stavení, před nímž je shromážděna taková velkorodina, která stojí tam, kde my a kde je nyní široko daleko jen pastvina. Vyprávím, že jedna z účastnic má německé předky a že za pomoci konstelací lze usmířit staré křivdy.

Ongaro e Fuga
Nachbarn sind sich immer ein Spiegel (Renaissance-Spiegel aus der Werkstatt von Ongaro e Fuga)

„To je dobře,“ říká bělovlasá paní a přidává takovou podivnou větu, kterou jsem v němčině už dlouho neslyšel – „ať vám v tom žehná Bůh.“ A s manželem mizí na vláček do nedalekého Heidmühle a já mám zase vlhké oči.

Otázka viny

Mají všechny velké národy také velkou vinu? Asi ne. Francie oslavuje Bonaparta, Amerika se hrdě rozkládá na území indiánů a existuje nemálo Rusů, kteří Stalina mají za docela prima vůdce. Jen u Němců to, aspoň donedávna, bylo trochu jiné. Když jsem byl se svou (německou) přítelkyní v Bretani, zašli jsem do starobylého kostela, ze kterého se ozývaly varhany. Ty byly netradičně umístěné v jedné z postranních kaplí.

Seděl u nich slepý varhaník, který když slyšel několik našich potichu vyřčených německých slov, zanotoval improvizaci na německou hymnu. Ta spatřila světlo světa jako líbezný smyčcový kvartet zkomponovaný v roce 1797 Haydnem pro (rakouského) císaře Franze II. A ačkoliv „Kaiserlied“ zněl na varhanách krásně, moje německá přítelkyně se nějak zmenšila a nakonec z kostela utekla. Styděla se. Styděla se za to, že ji slepec identifikoval jako Němku, a ne coby Evropanku, jak by si byla přála.

Ano, německá vina stále ještě existuje. Její dozvuky můžeme zažít, když s Němci mluvíme o cizincích, potažmo přímo o nedávné vlně afrických a arabských utečenců. Mnoho mých německých přátel je totiž přímo posedlých vizí sjednocené Evropy.

Jako kdyby ze studu před nacistickou minulostí chtěli setřást i svoji nacionalitu. A tak je to především Německo, které spolu s Francií žene Evropu do stále větší integrace. To se ovšem nakonec může obrátit v přímý opak, neboť národy, které nezažily šok téměř absolutní porážky, nechtějí vyměnit své národní cítění za cosi panevropského. Prostě se necítí být až tak povinováni, otevřít všem svoji náruč.

Germany not first

Zdá se mi ovšem, že pokud národ prohraje velkou válku (a jen takovým národům je pak dávána velká vina), může mu to být, alespoň jistou dobu, docela ku prospěchu. Vina nás totiž zmenšuje, což není pro velké národy na škodu. Teprve trauma, způsobené velkou porážkou, transformuje pocit vlastní velkoleposti na snesitelnou míru. Toto trauma, které Německo nesporně prožilo, bohužel chybí jiným velkým národům, což Němce dělá umírněnějšími, méně hlučnými než například Američany nebo Rusy. Alespoň ty západní. Těžko si lze představit, že by nějaký německý politik vyslovil to, čím se oháněl Trump: „Germany first!“. Nebo že by Německo, podobně jako Rusko na Krymu a Ukrajině, toužilo po anexi francouzského Alsaska, kde se pořád ještě mluví německy. Na druhou stranu je dobře, že ona německá vina pomalu upadá do zapomnění (i když obrovské monumenty, jako je památník holocaustu v Berlíně, by ji chtěly neustále udržovat). Protože jen zdravě sebevědomý národ může s rozvahou bránit své zájmy, aniž by útočil na své sousedy. A tady se dostáváme k možná klíčovému pojmu v současném vztahu Německa a mé vlasti.

Nejsme druhé Švýcarsko

Pokud vím, byl to Václav Bělohradský, jenž kdesi ve svých přednáškách označil nás Čechy za „nesebevědomý národ“. Jsme jím opravdu? Naše krásná hymna je dozajista výjimečná. Já vím, že si totéž myslí každý patriot každé země. Ale žádná mně známá hymna nezačíná otázkou. Jen my se hned na začátku ptáme „Kde domov můj?“, jako kdybychom si tím nebyli jisti. Kdysi jsem v jednom svém semináři stavěl konstelaci na praotce Čecha. Měl jít ještě kousek dál?

Měli bychom dnes moře? Nebo dokonce kousek švýcarských Alp s ozvoncovanými kravami a opravdu kvalitní čokoládou? Kdo ví, ale pan praotec v té konstelaci nevypadal moc sebevědomě. Všem totiž říkal, co mají dělat, a to sebevědomý lídr nedělá, neboť to dělat nemusí. Jeho autorita se zakládá na tom, čemu indiáni říkají „poklidná síla“.

Pokud se vrátíme k počáteční otázce – co se stalo se vztahem Němců a Čechů, tak se mi zdá, že ta největší proměna nastala v tom, že naše sebevědomí, a tím nemyslím to hlučné, šovinistické, pivní, nýbrž to hluboko v naší duši, za těch dvacet let, co zde žiji, jaksi upadlo. Tedy – opět upadlo. Po té slávě se sametovou revolucí zcela bez mrtvých a poté, co to pár let vypadalo, že se staneme druhým Švýcarskem. No – nestali jsme se jím a myslím, že za to může i náš strach. Strach z jinakosti, z ciziny a cizinců, především z těch, kteří, podobni nám, nyní hledají svůj domov – z uprchlíků.

Strach z toho obrovského a krásného světa, jenž se rozprostírá kolem Česka a který je fascinujícím prodloužením toho krásného světa uvnitř našich hranic.

Ona německá paní ve Stožci vypadala také podstatně klidněji a nějak rozjasněněji než ten šumavský hospodský o kousek dál, neboť ona už, možná skrze ztrátu všeho, ztratila i svůj strach. A tím možná našla něco důležitějšího, než byl její statek.

Na uprchlíky nemáme

Nedávno jsem se téměř pohádal se svým kamarádem. Šlo o to, zdali bychom my Češi měli přijmout padesát syrských dětí – sirotků. Kamarád není přívrženec žádné xenofobní strany, a tak argumentoval pouze tím, že je to prázdné gesto, které nic neřeší. Že se jejich problém musí řešit tam, kde vznikl. Že se musí dát stopka hned na začátku. A že a že… A já jsem byl celý paf, že nechápe, že těch padesát sirotků není jen výraz toho, že jsme všichni lidé, a že bychom si měli pomáhat, ale že jde o symbol, o metaforu naší samozřejmosti. Že tihle sirotci jsou ta poslední a ultimativní příležitost našeho státu říci těm vyděšeným a masovými médii téměř do stavu hysterie uvedeným „jednoduchým“ lidem: „Nebojte se. Jsme velcí. Dospělí. Silní. Poradíme si.“ Namísto toho stojíme fronty před vstupem do našeho hradu, neboť onen slabý a nemocný muž, jenž ho obývá, se cítí být tak ohrožen, že dal všude namontoval detektory kovů a přikázal polici každého šacovat.

Je to přesně toto, co mí němečtí přátelé nechápou. A přiznám se, že ani já. A tak, když na to přijde řeč a oni se ptají, odpovídám s rozpaky. Snažím se jim vysvětlit mentalitu nevelkého národa, který měl tu genialitu umět tisíc let přežít. Přežít v sousedství opravdu velkých a někdy až příliš sebevědomých národů. Poukazuji na jistou aroganci Německa, například vůči „nemakačenkům“ Řekům, kam ale všichni němečtí „makačenci“ strašně rádi jezdí relaxovat, aby se z lautr německé dokonalosti nezbláznili.

Mým německým přátelům říkám, že tady u nás je mnoho mladých a nejen mladých lidí, kteří cestují, ovládají jazyky a milují svobodnou Evropu. Kteří staví svobodu nad bezpečí. A kteří jsou si sami sebou docela jisti, takže nepotřebují opevňovat hranice. Ale v nitru srdce je mi trochu smutno. Smutno, protože po těch třiceti letech to mohlo vypadat ještě lépe. Na druhou stranu to vše mohlo dopadnout podstatně hůř. Tak co.

Tento článek je součástí tištěného magazínu N&N Czech-German Bookmag. Jeho letní číslo (na obrázku) si můžete objednat na portálu nakladatelství Albatros.

Mohlo by vás zajímat

Přečtěte si

Image of  Wonder

Newyorský akademik Thomas Beachdel o jedné z nejvýraznějších českých vizuálních umělkyň Báře Prášilové, které nyní vychází kniha s názvem Circles.

Nejčtenější v kategorii Society