Annalena Baerbocková, spolupředsedkyně Koalice 90/Zelení. Foto: faces-of-democracy.org
Na poplach bijí samozřejmě pravicoví komentátoři. Například Julia Löhrová z Frankfurter Allgemeine Zeitung považuje investici do “zeleného programu ve výši 500 miliard eur”, kterou koalice podle svého programového prohlášení chystá, za “odvážnou”. Už proto, že Zelení předpokládají, že by si tyto peníze napůjčovali v dnešních úrokových sazbách, což je samozřejmě s ohledem na to, co nás v pandemické krizi čeká, nesmysl.
Zakazujeme, přikazujeme, nařizujeme
Löhrová také připomíná, že Zelení chtěli nedávno zakázat lidem, aby si na vlastních pozemcích stavěli rodinné domy pouze pro vlastní rodinu. Tenhle úlet nakonec program neobsahuje.
Zákazů a příkazů ale podle komentátorky program obsahuje dost. Například ten, že od roku 2030 nebudou na silnicích přípustná už žádná auta se spalovacími motory, zakázané budou lety na krátké vzdálenosti a rychlostní limity na německých dálnicích se mají změnit na „bezpečnou rychlost“. “To vše ukazuje, jak jsou Zelení zaměřeni na to, aby pokračovali v omezování svobody jednotlivce, aby prosadili své představy o morálně správném životě,” konstatuje v komentáři Löhrová. “Strana, která byla kdysi tak zapálená pro občanská práva, nyní dělá vše pro to, aby předstihla na levici SPD,” doplňuje novinářka.
Daně pro budoucnost
Pro silné nátury je pak nahlédnout ve volebním programu do kapitoly nazvané “Řízení pro budoucnost”, konkrétně pak do části “Rozpočet a fiskální politika”, kde se mluví o daních a jejich “rozložení ve společnosti”.
Citujeme: “Daňový příjem z kapitálových zisků, z velkého jmění a dědictví musí být znovu výrazně zvýšen.” A o kousek dál: “Daňové systémy by měly odrážet sociální cíle. Činnosti a produkty, které nejsou orientovány na obecné blaho a jsou ekologicky škodlivé, by měly být zdaněny silněji, čímž by se i staly dražšími.” Kdo a jak bude určovat, které “činnosti a produkty nejsou orientovány na obecné blaho a jsou ekologicky škodlivé”, se v programu nepíše. My, co jsme žili v komunismu, ale dokážeme odhadnout, že to bude “strana a vláda”.
A už jen poslední daňový bod: “Každý by se měl podílet na obecném blahobytu podle svých finančních možností a situace, protože služby obecného zájmu a sociální systém mohou být financovány pouze na základě solidarity. Zdanění by mělo být progresivnější.” Jinými slovy: Bohatší Němci jsou málo solidární a měli by platit vyšší daně. Žádná konkrétní čísla se tu sice nedovíme, ale cíl je jasný – rozdělit společnost na “zlé bohaté” a “hodné chudé”. I s tím máme ze socialismu zkušenost. I s tím chtějí Zelení vyhrát volby.
Rozhořčení aktivisté
Volební program Koalice 90 a Zelených je každopádně poněkud “zu viel” i pro osobnosti, od kterých se čekají levicovější názory než od komentátorů Frankfurter Allgemeine Zeitung, ekonomů či Sdružení rodinných podnikatelů a zástupců německého průmyslu. Například dramaturg Berliner Ensemble Bernd Stegmann, který pro řadu předních berlínských novin přispívá svými politickými komentáři, pro Die Welt popisuje levicovou politiku Zelených poměrně výstižně.
“Strany Die Linke a SPD dříve nabízely solidaritu, inkluzi a vyrovnané příležitosti. Chytrou analýzu mocenských vztahů a jejich rétoriku čerpali z dialektického myšlení, vypořádali se s filozofickým pozadím, kterým se zabývali Karl Marx a Hegel. U Zelených je ale hlavním měřítkem jejich osobní vnímání. Chtějí lidi vychovávat a nařizovat jim. Argumentují přitom morálkou. Jejich nejdůležitější zbraní je ovšem rozhořčení.”
Co s tím Češi?
V Česku se může zatím zdát, že se nás ono rozhořčení nad “zeleným programem”, který se mimochodem jmenuje “Zu achten und zu schützen” (tedy něco jako “Respektovat a chránit”, což Češi v mírné alternativě velmi dobře znají z policejních vozů), týkat nemusí. A v podstatě také asi zatím ani netýká.
Dokud tedy jednou nezjistíme, že do Německa vjede už jen auto na elektrický pohon, a to onou příkladnou “bezpečnou rychlostí”. O těch Češích, kteří se domnívají, že je za vlády německých Zelených několikrát “solidárně zdaněný” podnikatel bude v Německu rád zaměstnávat, raději už ani nehovořím.
