Lékařka Eva Dunglová: Mladým lékařům se v české nemocnici nikdo nevěnuje. V Německu se mnou všude chodil zkušený lékař

Doktorka Eva Vágner Dunglová (30) odešla do Berlína v roce 2017 s manželem vědcem za lepšími podmínkami v oboru. Ve městě začínala doslova od nuly: bez bydlení, bez jakékoliv jistoty a bez peněz.

Lékařka Eva Dunglová. Foto: Vojtěch Hönig

„Když jsem jako studentka medicíny chodila na stáže do nemocnic, bylo to peklo. Přístup k mladým doktorům v Čechách je hrozný. Lékařů je nedostatek, mají obrovskou zodpovědnost a nikdo s nimi nepracuje. Věděla jsem už na škole, že budu chtít odejít do zahraničí,“ popisuje Eva původem z Kroměříže důvody svého přesunu. Mladá žena, která byla v době rozhovoru na mateřské, má vystudované dvě vysoké školy: kromě medicíny se věnovala ještě biologii. Domluví se navíc čtyřmi světovými jazyky: francouzsky, rusky, k tomu plynně hovoří anglicky a teď už i německy. Přesto se v počátcích pobytu v Berlíně živila i jako uklízečka.

Evu jsem potkala náhodou díky reportáži, kam jsem ji oslovila jako respondentku. Od začátku jsem věděla, že přesně takový příběh v knize musí být. Eva a její muž jsou totiž typickým příkladem smutného českého fenoménu: odlivu české inteligence na Západ, protože jim český stát nedokáže zajistit adekvátní podmínky. 

Eva se do Německa přesunula, když jí bylo 27 let. Na Berlín padla její volba náhodou, když se s manželem rozhodovali, kde chtějí žít a pracovat. „Chtěli jsme jet někam, kde to nebude daleko a kde to nebude tak jazykově těžké. A v Německu mají lékaři lepší podmínky, než třeba v Británii.  A pak tak nějak padla volba zrovna na Berlín, protože jsem nechtěla do nějakého malého města u hranic,“ popisuje Eva, která původně vůbec neuměla německy, takže se začala ještě před odchodem intenzivně učit. Medicínu dodělala v létě 2016, na podzim stejného roku začala s němčinou a už v únoru 2017 se přestěhovala. S vědomím, že Berlín je blízko a když to nevyjde, vrátí se domů. To se jí i v počátcích často honilo hlavou, protože start v cizí zemi byl pro ni i jejího muže drsný. 

„Kdybych věděla, jak hrozné to bude, možná bych do toho nešla,“ komentuje to dnes. Eva víc než rok bojovala s úřady a čekala na uznání svého českého vzdělání, než si mohla vůbec začít hledat práci v oboru. Musela taky absolvovat několik jazykových zkoušek, například z lékařské němčiny. V počátku bydlela na koleji s manželem, který v Berlíně získal stipendium na univerzitě a chodila na brigády. Mimo jiné třeba překládala z angličtiny nebo dokonce uklízela byty, malovala či umývala okna. „Nikam jsme nechodili a jedli jsme hlavně brambory, které byly nejlevnější,“ popisuje tvrdé začátky lékařka. 

Oříškem bylo pro mladý pár taky získat pronájem. „Ani jeden jsme neměli německou smlouvu, ani německou finanční historii, která je při hledání nájmu klíčová,“ říká Eva a dodává, že obvolávala denně marně klidně 30 inzerátů. „Většinou se ani neozvali anebo řekli rovnou ne. I když jsme jim nabízeli, že jim třeba zaplatíme na rok dopředu,“ líčí frustraci ze zoufalého hledání. Když se jí pak konečně někdo ozval a řekl, že jim byt pronajme, oba po něm s manželem skočili.

„Kdybych věděla, jak hrozné to bude, možná bych do toho nešla,“ komentuje to dnes Eva Dunglová. Foto: Vojtěch Hönig

I v těch nejhorších chvílích ji nad vodou držela myšlenka, že jednou získá vysněné místo lékařky a všechny útrapy se jí vyplatí. Práci v Berlíně si našel nejdřív její manžel, kterého zaměstnala místní univerzita. Eva po anabázi s uznáním českého vzdělání a dlouhém hledání nakonec získala práci v nemocnici za Berlínem. Už na začátku vnímala velké rozdíly mezi českým a německým zdravotnictvím, kvůli kterým opustila svou vlast. „V Česku mi nejvíc vadil přístup k mladým absolventům a systém dalšího vzdělávání. Mladým lékařům se nikdo nevěnuje. Tady v Německu jsem po nástupu do nemocnice nemohla sama ani za pacientem. Pořád se mnou všude chodil zkušený lékař, který mi vše ukazoval a vysvětloval a radil. Je to úplně jiný přístup,“ popisuje. České zdravotnictví, které poznala díky praxím na škole, pak definuje podobně, jak ho vykreslila filmová trilogie o Básnících, kde se lékařská vizita klaněla uklízečce s hadrem, ze které měli všichni obavy. „Ze všech nejdůležitější je v nemocnici uklízečka. Když řekne primáři, že nesmí do pokoje, protože je tam zrovna vytřeno, tak musí stát venku. Za uklízečkou jsou pak sestry, které jsou často arogantní a nemají k mladým lékařům žádný respekt. Tahle kombinace obecně nepřispívá k dobrému pracovnímu kolektivu a odnášejí to pacienti,“ říká Eva upřímně. 

V německé nemocnici v Treuenbritzenu, kde získala místo na revmatologii, byla spokojená. Kolegové ji přijali mezi sebe, jen občas jí někdo dal pocítit, že není Němka. „Třeba, když jsem ošetřovala pacienta potetovaného hákovými kříži, neměla jsem dobrý pocit,“ tvrdí Eva, která si bude hledat práci znovu, předloni se jí totiž narodil syn Oskar a odešla na mateřskou. Během koronakrize založila v němčině na sociálních sítích iniciativu Masken für Jeden na podporu nošení roušek na veřejnosti. V Německu s tím totiž hodně otáleli a v tomhle se boj proti koronaviru zásadně lišil mezi oběma státy. „Vadilo mi to, že německé instituce nejdřív naprosto ignorovaly fakt, že roušky mají smysl. Přestože to propagoval a tvrdil i hlavní virolog profesor Christian Drosten,“ říká Eva, jejíž skupina má teď asi tři tisíce členů. 

„Sousedé mají v Berlíně k sobě blíž než v jakémkoli malém českém městě“, pochvaluje si Eva atmosféru v hlavním městě. Foto: Vojtěch Hönig

Jak velká je podle ní zeď mezi oběma národy? „O Němcích jsem doma slýchala dvě věci: zaprvé, že dělají věci podle pravidel a zadruhé, že jsou to studené čumáky. S prvním musím i po přestěhování do Německa souhlasit. To druhé ale určitě není pravda, naopak, lidé se tu na sebe často i na ulicích usmívají a i v Berlíně si jsou sousedé blíž, než v leckterém malém českém městě,“ popisuje Eva, která se nesetkala s předsudky vůči Čechům. „Co mě však vždycky spolehlivě dostane, je fakt, když někdo řekne, že jsem z Československa. Stává se to pořád. I 27 let po rozdělení Československa. A to jsme sousedé!“

Přestože si Eva v Německu nastartovala kariéru a založila rodinu, země ji k srdci zatím nepřirostla a stýká se jí po domově. I přátele má jen mezi dalšími cizinci. „Pořád mám představu, že bych se jednou vrátila domů. Až si třeba vyděláme na vlastní bydlení. Ale taky nevím, co by se muselo v českém zdravotnictví změnit, abych do toho šla,“ říká závěrem Eva, která se podle mého názoru se svou výjimečnou bojovností a odhodláním určitě neztratí. V životě, ani v Berlíně. A je škoda, že si podobné talenty nechává Česká republika odejít. 

Tento rozhovor byl publikován v knize Zeď mezi námi z produkce N&N Magazine, která popisuje příběhy Čechů v Německu a Němců v Česku. Lze ji zakoupit.

Mohlo by vás zajímat

Přečtěte si

Proti absurdním postihům za záchranu prošlých potravin bojuje i německý kněz

Německý ministr zemědělství Cem Özdemir prosazuje jednodušší darování potravin potřebným. Obchody by podle něho měly zboží s prošlou dobou použitelnosti místo vyhazování dávat chudým. Mezi aktivisty bojujícími proti plýtvání potravinami je i jezuitský kněz Jörg Alt, který prošlé, ale použitelné jídlo demonstrativně krade u supermarketů a pak je rozdává chudým.
Přečtěte si

Pojedou na dovolenou, nebo změní kariéru? V Německu probíhá test nepodmíněného příjmu. Stovka lidí dostane milion korun za nic

Vybraná skupinka stovky Němců bude po dobu tří let dostávat měsíčně 1200 eur, aniž by pro to musela cokoliv udělat. Celkem si přijdou na 43 200 eur, tedy v přepočtu přes milion korun. Test základního nepodmíněného příjmu označují někteří ekonomové za utopii či levicový pokus. Autoři experimentu naopak věří, že příjemci nepřestanou pracovat, budou se vzdělávat a získají šanci změnit povolání. To by podle iniciátorů mohlo vytvořit alternativu k vypláceným sociálním dávkám.

Nejčtenější v kategorii Society