Mé dobré mravy

Mezi domovy, mezi stoly, mezi příbory, mezi džemy a polévkami vine se cesta Daniela Šmída, česko-německého milovníka etikety.

🇩🇪 Sie können diesen Artikel auch auf Deutsch lesen: Meine guten manieren

Měl jsem to štěstí být doslova „doma“ v několika rozdílných rodinách. Slovo domov a v něm vyvíjená činnost „být doma“ má pro mě trošku jiný význam než pro spoustu lidí kolem. Znám mnoho lidí, kteří bydlí stále na jednom místě, v jednom a témže domě, mezi stejnými stěnami. Jejich domov je tak pevně srostlý s nimi a oni s ním, že jen představa, že by se měly tyto dva světy od sebe odloučit, je nechá padat do mdlob. 

Doslova nepředstavitelný je tento pocit pro mě. Vzpomínám si, že mě to z domu vždy někam táhlo ven, pryč a na jiné místo. Nejsem přece strom, můžu se tedy pohnout a jít. Každý prostor s sebou nese nějakou atmosféru, nějaké pocity, které vnímáte více než jiné. Někde se cítíte sklíčení, neradostní a utlačení, jiný prostor vám nabídne několik variant neočekávaných myšlenek a vy cítíte radost, měkkost a pocit jménem „Geborgenheit“. Do češtiny doslova nepřeložitelné. Já však některé pocity překládat z němčiny do češtiny nemusím. Ona je umí vyjádřit lépe. 

Odpusťte, prosím, plasticitu mé paměti a nepřesnost vzpomínek. Mají totiž tendenci se slít v několik těch výrazných a na ty, které jsou méně spojeny s emocí a vůněmi, nezbývá místo. Na co si však vzpomínám přesně, byly nedělní obědy. Na oválný stůl, který byl i ve složeném stavu přímo obrovský, byl prostřen bílý damaškový ubrus, jehož cípy se téměř dotýkaly peršanu, na kterém stůl stál. Přes ubrus byl šikmo položen menší čtvercový ubrus, často dost komplikovaně v rozích vyšívaný bílou nití. Dnes bych napsal, že sloužil jako napron, tehdy jsem však o existenci tohoto slova neměl tušení. Čtyři židle poskytovaly nám, rodině, pevně daný zasedací pořádek. Nevzpomínám si, že mi byl nějak vysvětlen jeho princip, ale byl z mého pohledu v souladu s dnešním výkladem společenské etikety. Tatínek seděl čelem do prostoru jídelny a obýváku, za sebou měl velikou komodu se čtyřmi dvířky. Nejblíže ke kuchyni a zároveň s výhledem přes okna a balkonové dveře na mohutný ořešák seděla maminka. Miluje zeleň a výhled do přírody dodnes. Skleník za ní obsahoval historické porcelánové sady šálků s podšálky a sošky, které dostávala od tatínka pravidelně darem. A také sklenice. Moje sestra seděla naproti ní. Mé místo bylo zády do prostoru, čelem obrácený k mému otci.

A snítka petržele

Vrcholem nedělních obědů byla pro mě polévka v terině. Talíře s téměř centimetrovým zlatým okrajem byly položeny tak, že na tom plochém stál polévkový. Mezi nimi papírový ubrousek. Terina byla postavena nejblíže tatínkovi a ten, vzpomínám-li si správně, nabíral všem, kteří s talířem přišli k němu. Ano, stůl byl tak veliký, že nebylo možné bez vstávání obsloužit členy rodiny nalitím polévky. Jemně krájené nudle, tenké jako pramínky vlasů, visely, z nerezové naběračky do té doby, než společně s vývarem, mnohdy játrovým knedlíčkem a zeleninou přistály v talíři. S díky a po ujištění, že máme dost, jsme jej odnášeli na své místo. To byl doslova cirkusový kousek pro nás děti, které jsme měly polévku rády v dostatečném množství a zároveň neovládaly své pohyby tak dokonale, aby někdy polévka jen tak tak neopustila prostor pro ni dočasně vyhrazený. Měly jsme však důvěru rodičů.

Daniel Šmíd mluví a píše o moderním gentlemanství a péči o kultivaci mužů v naší společnosti.

Předtím, než jsme začali jíst, jsme se pomodlili se sepnutýma rukama. Na přesné znění celé relativně krátké modlitby si dnes již nevzpomínám. Vím však, že jsme ji se sestrou „mumlali“ s hlavami skloněnými k polévce rychleji a předbíhali slova rodičů, abychom mohli již začít jíst. 

Nevzpomínám si na žádné nápoje, které by byly na stole. Nevylučuji však, že tatínek měl sklenici s pivem. Buď moje sestra, nebo já, zřejmě podle toho, kdo byl na řadě, jsme posbírali talíře od polévky a zanesli je ke dřezu v kuchyni. Jakým způsobem se na masové talíře, kterým jsme nijak jinak než ploché neříkali, dostala rýže se šťávou a dušeným masem nebo koprová omáčka s knedlíkem a vejci, nevím. Relativně často to byla také bramborová kaše se sekanou nebo karbanátky. Oba rodiče si potrpěli na to, aby byl talíř úhledně dozdoben snítkou petrželky nebo posypán její jemně nakrájenou verzí. O to, aby se nať dostala před obědem do kuchyně, jsme se většinou staraly my děti. V létě i zimě jsme ji natrhaly v zahradě za domem. Vydrží i pod sněhem.

Mea culpa

Za zmínku stojí také náš oděv, který jsme měli na sobě při nedělním obědě a který byl výjimečný oproti těm všedním. Nebylo to však způsobeno jen obědem samotným. Nedělní dopoledne bylo vyhrazeno návštěvě bohoslužby v kostele. Někdy začínala již brzy, před devátou, některé týdny později, kolem desáté. To však pro nás děti znamenalo mimo jiné zkrácený program Studia kamarád, avšak prodloužený proces oblékání do kostela. Vím, že jsem si vybíral jednu ze svých dvou světlých košil, aby byl její límec vidět pod černým límcem, který jsem měl jako ministrant pod bílým rouchem, rochetou, oblečený. Snažil jsem se, abych se v tomto podobal knězi. Pod komží, což byla černá suknice, nebyly mé šedé kalhoty s puky vidět. 

U stolu jsme seděli oblečení tak, jak jsme přišli z kostela. Maminka se sestrou, které se věnovaly přípravě oběda, měly přes nedělní oděv zástěry s laclem, které si poté svlékly. K obědu jsme usedali my muži i ony tedy velmi hezky upravení.

Jako děti jsme okoukali nesprávné držení příborů, respektive vidličky a nože. Naučili jsme se je držet jako tužky s otevřenými dlaněmi. Správné držení příborů jsem si osvojil až o dvanáct či patnáct let později. To však bylo z nekorektní části téměř vše. Během jídla jsme nemluvili, nikdo nemlaskal, nesrkal, a pokud mu to při horké polévce „uteklo“, omluvil se. Běžně jsme používali univerzální slovo „pardon“ jako omluvu pro cokoli, co se nejen u stolu přihodilo. Tatínek čas od času toto slovo doplnil souslovím „mea culpa“, aby dodal svému prohřešku na teatrálnosti. 

Do doby, než jsem to zažil jinak v mých německy mluvících domovech, jsem považoval máslo za součást pokrmů, které mají své místo v lednici. Pamatuji si je zabalené ve zvláštním papíru s jakousi stříbřitou vrstvou. Pokud bylo máslo používáno při přípravě svačin, snídaní či večeří, neopustilo kuchyni. Jak jiné oproti pozdějšímu nakládání s tímto výrobkem. Podobně tomu bylo také u marmelád, medu či džemu. Zůstávaly v kuchyni.

Důvodem, proč to tak v tomto článku zmiňuji, je fakt, že právě toto považuji za první a nezaměnitelný rozdíl mezi mými českými a německy mluvícími domovy. Do detailů se ponořím o pár řádků níže. 

Čas zahnuté lžíce 

Dovolte mi ještě zmínit můj čtvrtý a pátý domov v pořadí, a to ten internátní, posléze, po jeho nedobrovolném opuštění z důvodů chlapeckých prohřešků, ten privátní. Ani jeden z nich nepřispěl výrazně ke kultivaci mého způsobu stravování. Jsem si jistý, že se stal právě opak a část z toho, co jsem doma považoval za standard, se zhroutil. Přispěly k tomu jistě hliníkové vidličky a lžíce, nože s černou plastovou rukojetí, čas od času otlučené talíře i šálky v internátní jídelně. Jistou vinu na výrazně nižší úrovni stolování nesly také plastové ubrusy na umakartových stolech a řinčení kovových židlí, kdykoli někdo ze stovky strávníků na ni ke stolu usedal či od něj vstával. 

Každá zkušenost je cenná. Hodnota této se ve své celistvosti projevila při stravování během mé základní vojenské služby, která mi poskytla další dva domovy v řadě. Prosím nechtějte vědět nic o chování u jídla v jídelně, která třikrát denně pojme více než 800 vyhladovělých mužů různých tělesných konstitucí a vůní. Abyste si však alespoň trošku mohli udělat představu o úrovni stolování, dodávám, že počet kusů příborů byl všemi včetně mě zredukován na jeden. Lžíce. Kdo měl vlastní nerezovou, poslanou v balíku z domova, chránil si ji duší i tělem. Kdo ji neměl, případně se mu „ztratila“, byl rád, že má tu vyvedenou z hliníku. Lžíci jsme neodevzdávali. Udělali jsme na rukojeti háček a zasunovali buď do boty, nebo do kapsy. V době nepoužívání byla v nočním stolku.

Jak na vidličku 

„Jak to držíš ten příbor? Jako nějaký opičák,“ řekla mi moje rakouská snoubenka krátce poté, co nám přinesli jídlo na jednom z prvních rande. „Myslím, že správně je to takto,“ a ukázala mi své titěrné ručky, které byly otočeny hřbetem nahoru a držely obě části příboru v dlani, tak nějak žensky. Podíval jsem se na svoje, pak opět na její a vyzkoušel, jak mi to ukazovala. Neměl jsem možnost ověřit si její tvrzení okamžitě, neviděl jsem však důvod, proč se o tom dohadovat. Fakt, že měla pravdu, jsem zjistil o pár minut později, kdy u vedlejšího stolu začali lidé jíst stejně jako ona. Až o více než deset let později jsem se na vlastní oči přesvědčil, že více než 80 procent našeho národa, snad jako jediného mně do té doby známého, drží příbor špatně. 

Na celých osm let se pět různých obydlí stalo mým domovem pod alpskými velikány. Vnesl jsem do nich to, co z pohledu stolování považuji dnes za naprostý základ. Po vzoru mých tetiček z Vagen blízko Regensburgu a Mnichova (ještě jsem vám neřekl, že moje maminka je Němka?) jsem k snídani vnesl způsob podávání másla v porcelánové máslence a džemů či marmelád ve „Weckgläser“ s víkem na kovový patent. Uzeniny či sýry, které jsem v té době k snídani jedl, byly úhledně naskládané na nerezových táccích, aby se v nich do doby jejich eliminace odrážely. Vzor socialistické kávy, turek, tedy mletá jihlavanka zalitá vroucí vodou, neměla na mém stole nejmenší šanci přežít rok 1990 a nahradila ji tehdy její přes filtry Melitta překapávaná verze přelitá do krásné nahřáté kávové konvice. 

U stolů mých tehdejších i budoucích domovů dostala etiketa stolování na vyšší úrovni své místo, trvá to dodnes a nehodlám na tom ani z důvodu jistoty budoucího stěhování cokoli měnit. Způsoby. Jsem si naprosto jistý, že německy mluvící svět pozitivně ovlivnil ty získané z dětství a přidal nové. Ma­nieren. Jednoduché slovo, které však má i samostatně stojící svůj dopad na chování i jednání v přítomnosti ostatních. Mám a chci mít jiné způsoby. Chci mít
a zachovat si jiné „manýry“ než ty, které jsem mohl díky osobnímu srovnání a vyhodnocení opustit. 

Daniel Šmíd mluví a píše o chování a oděvech. Jeho vášní jsou pánské oděvy, moderní gentlemanství a péče o kultivaci mužů v naší společnosti. Je aktivním publicistou. V tištěných časopisech vyšlo již více než sto jeho článků. Je autorem tří knih. V roce 2020 vyšla publikace Smart Casual, první česká kniha o oblékání mužů, do které napsal úvodní slovo Němec Bernhard Roetzel, autor světoznámého bestselleru Gentleman. V knize Etiketa domácí, kterou vydal v roce 2021, se zamýšlí nad více než 80 tématy a situacemi, které provází život v rodinách, domovech i při setkání s přáteli. Více o něm a jeho práci najdete na stránkách www.danielsmid.cz

Mohlo by vás zajímat

Aktuálně na českém webu


Aktuálně na německém webu