🇩🇪 Sie können diesen Artikel auch auf Deutsch lesen: Michaela Horáčková Hořejší: Wenn ich meinen Oscar abhole…
Co vás na vaší práci nejvíc baví a jak jste se k ní vlastně dostala?
Moje motivace vydat se touhle cestou je spojená s animovaným filmem, který mě okouzlil asi
v jedenácti letech na expozici v zámku Kratochvíle, kde byly vystavené loutky od Jiřího Trnky. Zaujala mě tam jedna konkrétní věc, a sice že cokoliv si člověk vymyslí, může zrealizovat. Může stvořit úplně nový svět. A právě vytváření nových, neopakovatelných figur se mi na tom líbí ze všeho nejvíc. Nemám ráda archetypální vyjadřování, protože člověk by nikdy neměl minout příležitost najít nové vysvětlení dané postavy a stejně tak je tomu i u tvorby dramatického prostoru, který je schopen nést právě takové zákonitosti, jaké mu dáte.
Čeští diváci vás nejčastěji znají asi díky seriálu První republika. Kde jinde bylo možné vaše kostýmy a scény vidět?
Jsem autorkou 159 divadelních instalací všech možných žánrů od opery po nezávislé pohybové divadlo. Postupem času jsem do toho začala přibírat i film a tím, že jsem založila svoje studio a sbírku, jsem chtěla dát najevo, že jsem připravená na velké věci. Zhruba od dvanácti let jsem totiž věděla, co si vezmu na sebe, až si půjdu pro Oscara. To neříkám jako arogantní vizi, ale spíš abych nastínila svůj přístup k věci.
Musím ale říct, že jsem měla opravdu štěstí a díky tomu jsem začala pracovat na velkých evropských projektech. Třeba jeden z mých zlomových filmů Amundsen vznikal ve Skandinávii. Pro někoho bylo možná překvapení, že norskému národnímu filmu dělá kostýmy Češka, a popravdě tam byla spousta věcí, které pro mě byly nové a neprobádané, například oděvy Eskymáků a polárníků. I tak jsem se tam ale cítila jako ryba ve vodě. Celé to vyvrcholilo tím, že díky našim oděvům nás oslovil ředitel muzea Fram v Oslu, jež dokumentuje celou historii Amundsena a polárních výprav. Výsledkem je, že originální Amundsenův oblek z vlka, který byl v muzeu vystaven, vyměnili za ten náš, vyrobený z kojotů. Zároveň si tam návštěvníci mohou prohlédnout i naše eskymácké obleky. Na to jsem hrdá.
Vyžadovaly tak specifické kostýmy i nějaké neobvyklé postupy?
Během procesu výroby kostýmů jsme samozřejmě přišli na to, že tyto tzv. primitivní kultury to mají vymyšlené úplně nejlépe a že kožešina je nejlepší „windstopper“, kterému se žádná technologie nevyrovná. Proto jsme začali šít tak, jak jsou schopny šít eskymácké ženy, a šli jsme po jejich postupu a stylu práce. Herci na sobě nakonec měli to, co skutečně nosili i polárníci, a vůbec jim nebyla zima, i když točili třeba dvanáct hodin na ledovci. Dá se říct, že jsme odhodili technologické vymoženosti a ponořili se opravdu do původního řemesla. Ukázalo se, že je to tak prostě nejlepší.
Říkala jste, že byl Amundsen zlomový. Co přišlo pak?
Začaly přicházet další velké zakázky se zahraničními produkcemi, které do Čech přijížděly točit, pracovala jsem v zahraničí třeba na dánské politické sérii nebo na seriálu Shadowplay, česky Poražení, který můžete vidět na Netflixu. Následovala série Oktoberfest: krev a pivo, což je německá produkce, kde si zahrála třeba skvělá Martina Gedecková. Ze spolupráce s Německem potom vznikla i má účast na projektu Das Weiße Haus am Rhein o historii hotelu, jímž opravdu prošly dějiny. Točili jsme období okolo světových válek, kdy byly v hotelu ubytovány osobnosti jako Charlie Chaplin nebo Marlene Dietrichová a jeho budova následně sloužila i jako jedno ze sídel Adolfa Hitlera.
To musela být kostýmová výzva…
Ano, období od roku 1900 do roku 1918 je poměrně složité. V obvyklých fundusech nenajdete skoro nic, takže všechny kostýmy jsme museli vyprodukovat sami. Ale bylo to nádherné – odhození korzetu, první kalhoty na ženách, ale i uniformy, které mám moc ráda. A například choreografii nám dělala choreografka, jež stojí za všemi tanečními pasážemi Babylonu Berlín.
Máte nějaký svůj model, na nějž jste opravdu hrdá?
V rámci divadla jsem připravila kostým Lucie Bílé, která hrála v muzikálu Aida od Eltona Johna. Její zlaté šaty byly něco, co už asi nikdy znovu neudělám. Co se týče filmu, jsou to naopak ty nejméně nápadné kostýmy. Myslím, že u filmových kostýmů je extrémně důležité, aby zapadly, i když jsou extravagantní. Nesmí křičet a upozorňovat na sebe. V Shadowplay se třeba velice povedla celá garderoba Tuppence Middletonové, která ztvárňuje destruktivní postavu. Její šaty jsou inspirovány antikou a vždy jsem u návrhů pracovala s něčím, co ji ovíjelo a svazovalo. Velmi jí to slušelo, ale zároveň to bylo něčím bolestné.
Jaký je proces přípravy kostýmů? A podílíte se sama na jejich šití?
Vždy je potřeba mít k sobě lidi, kteří jsou schopni zhmotnit to, co si vymyslíte. Já šít umím, ale v rámci své profese to ze zásady nedělám a přenechávám to odborníkům v dílně, moje role je vysvětlit, jaký je zamýšlený dojem, jehož mají docílit. V nejužší spolupráci je se mnou mistr střihač, který na základě mého návrhu připraví střih, předá ho dílně a tam se vyrobí zkušební model. A pak se uvidí, jestli jsme se pochopili.
Pro který žánr vytváříte kostýmy nejraději?
Pro pohádku a dobové drama. Na dobovém dramatu se mi líbí zjištění, že lidé jsou pořád stejní a mají totožné motivy. Zajímá je, jestli jsou milovaní a jestli milují. Mění se jen etiketa a čas, který v našem případě práská druhou mocninou.
U historických příběhů samozřejmě vždycky vycházíme z historických pramenů a snažíme se představit si danou situaci co nejreálněji. Takže přemýšlíme třeba o tom, jak si Berlíňanka, která žije v rozbombardovaném domě, obstará šaty. Na základě toho jsme jedny vytvořili ze závěsů, protože jsme věděli, že v té době se nedaly koupit látky a ženy v Berlíně neměly žádné peníze. Nakonec to byla skoro performance, jejímž výsledkem byl oděv jako od Vivienne Westwoodové.
Kdybyste si mohla vybrat jeden existující film a pro něj znovu vytvořit kostýmy, který byste si vybrala?
Při vší úctě k Theodoru Pištěkovi, kterého se velice cením, bych si vybrala Markétu Lazarovou. Vůbec to není o tom, že on by to udělal špatně, naopak. Ten film mě naprosto uhranul a bude to tak do konce života. Ale něco podobného bych si někdy v budoucnu ráda zkusila. A když to trochu odlehčím a přiznám se k „hříchu“, tak ještě Angelika. To vnímám zase jako svůj iniciační projekt, protože většinu kostýmů Michèle Mercierové jsem přetvořila pro svoje panenky Barbie.
Když se stane, že máte ve tvorbě volnější ruku, čím se ráda inspirujete?
Hudbou. Protože ta je také schopná skrze tóny vytvářet nové světy.
Na jakých projektech teď pracujete? Na co se můžeme těšit?
Připravuji velký seriál, který má pracovní název Obchodní dům. Je to dramatická a romantická série o osudech prodavaček v pražském obchodním domě Bílá labuť, což býval svého času nejmodernější obchodní dům u nás. Na projektu pracuje stejný tým, který připravoval První republiku, a doufáme tedy, že se nám podaří její úspěch zopakovat. Po stránce módy jsou to 40. léta, tedy asi nejhezčí móda, která má zároveň velkou souvislost se současností. Ten pocit ohrožení, který dnes máme po epidemii koronaviru a při vědomí hrozby války… Doufám, že takový seriál lidem může ukázat, že dokážou víc, než si mysleli, a že největší poklad je schopnost zachovat se lidsky za každých okolností.
Tento článek vyšel v tištěném magazínu N&N Czech-German Bookmag
