A právě tak se jmenuje Medkova výstava Nahý v trní, která odstartovala 11. září s plánovaným ukončením 10. ledna. Právě teď jsou však dveře zavřené, tak nám dovolte vás do Medkova světa vzít alespoň tímto způsobem.
Počítejte s tím, že jde o výstavu „na vlastní nebezpečí“. Hrozí totiž riziko, že vám otevře bolesti, které jste v sobě během života utopily. Převrátí vaše absurdní představy v chytlavé nápady a možná vám obrazy nastaví zrcadlo duše, před kterým jste dusud zavírali oči. Vítejte ve světě Mikuláše Medka!
“Typickým rysem Medkovy práce se stalo dlouhodobé setrvávání u jednoho námětu. V letech 1953 – 1967 se průběžně vracel k jedné figurální pozici, jež se výrazně proměňovala. Příkladem může být námět spící ženy, jímž se začal zabývat již před polovinou padesátých let, kdy navázal na Picassovu kresbu. Během šedesátých let se uvnitř hlavy rozevřel temný, kruhový prostor. Námět mužské a ženské postavy, jejichž hlavy spočívaly vedle sebe na stole, se sloučil v ležící líbající se dvojice, nacházející se ve zvratném prostoru. Na obrazy s černými otvory uvnitř hlavy zapůsobil jeden z autorových osobních živlů, jímž byl alkohol a odráželo se v nich i jeho vyhraněné estetické pojetí obrazu jako šperku.” SPÁNKY
Bílý vlk, který vystupuje ze stěny, pod drápy dusí hrdlo holuba a kolem se válejí rozsypané barevné kuličky. Na zámku La Coste, 1943. Obraz od Toyen, kontroverzní malířky, jedné z těch, kteří se stali Medkovou inspirací. I tito autoři doplňují výstavní prostor, aby Medkovy myšlenkové procesy zapadly divákům do souvislostí.
Ve Valdštejnské jízdárně procházíte vnitřním světem umělce, jehož stavebním kamenem je touha po řádu, jež nedokáže uchopit. Proto vás provází pocit schyzofrenie postavené na křesťanských motivech – jako je křížová cesta – na sexuální něžnosti nebo na ostrých hranách a to ve smyslu přeneseném i vizuálním. Medek si totiž rád hraje se surrealistickými motivy a plátna odolávají vyobrazeným nožům, břitvám nebo trní.
Je až nepochopitelné, jak „teplé“ pozitivní barvy mohou prostřednictvým Medkových témat působit chladným a bolestným dojmem. Nejpříjemnější pro diváka jsou pravděpodobně „hořící“ obrazy, postavené na odstínech oranžové barvy, které Medek dává rozmanité tvary, hloubku i význam. Přečtením názvu díla hned na začátku se zbytečně okrádáte o osobní výklad a odpovědi, které vám obrazy nabízejí.
Výstava Nahý v trní je zajímavou exkurzí do vlastní duše, pokud si to dovolíte. Pokud ne, pak jde o skvělou retrospektivu uměleckého díla Mikuláše Medka, jehož obrazy se mu staly jeho osobní navigací životem při hledání vlastního směru. Načež samotné hledání se ve skutečnosti Medkovým jednoznačným směrem stalo.
Více ZDE
