🇩🇪 Sie können diesen Artikel auch auf Deutsch lesen: Unsere goldene Zukunft
Podobné vydání berlínského měsíčníku Cicero nevyšlo nikdy předtím a vlastně ani nikdy potom. Jeho obálku kompletně překryla zlatá barva s číslem 10 a stejně „blyštivý“ byl i obsah magazínu s plejádou autorů mezinárodního renomé. Redakci tou parádou nešlo zdaleka jen o připomínku dekády vlastní existence. „Deset důvodů, proč má Evropa před sebou zlatou budoucnost“, hlásal titulek hlavního textu. Deset let se totiž v květnu roku 2014 datovalo i od historicky největšího rozšíření Evropské unie a právě idea sjednocené Evropy stála u zrodu magazínu, který si dal za cíl německou politiku a společnost interpretovat právě z této nové „evropské“ perspektivy.
V Ciceru jsem v té době pracoval jako novinář na stáži, a měl tak možnost se vznikem jubilejního vydání pomoci. Nadšení pro sjednocenou Evropu jsem s kolegy sdílel a nápad oslavit tímto způsobem moment, kdy se členským státem EU stalo i Česko, mi přišel skvělý. Ještě zajímavější přitom byla jednotlivá témata, která onen „zlatý věk Evropy“ podle redakce měla lemovat. To vydání jsem si schoval a nedávno znovu prolistoval. O osm let později se sám sebe ptám, zda ty tehdy oslavované benefity pořád mají svou platnost. A zda těch deset důvodů k optimismu v realitě válečné agrese Ruska i nadále bude stačit.
Východní fronta
Rok 2014 nebyl na první pohled pro pozitivní bilancování zrovna ideální. V Sýrii a Iráku slavil vojenské úspěchy Islámský stát a radikálové po celém světě ohlašovali zásadní střet s nenáviděným Západem. Svět znepokojovaly zprávy o propuknutí epidemie eboly v západní Africe, aniž by ještě kdokoli dokázal odhadnout, jak rychle může i zdánlivě méně nebezpečný virus paralyzovat globální společenství. A EU ještě nespočítala ztráty z finanční krize a už se musela začít obávat nacionalistů napříč kontinentem.
Našly se sice i povzbuzující zprávy, třeba když Amerika po desetiletích znovuobnovila diplomatické styky s Kubou nebo když vědci se svou vesmírnou sondou dokázali přistát na povrchu komety a lidstvu tak ukázat nevídané otisky vzdálených světů. Vynecháme-li banality jako výzvu, kdy se lidé polévají kbelíkem studené vody, už tehdy však plnila internet i titulky evropských novin především Ukrajina.
Na kyjevském náměstí Nezávislosti neboli na Majdanu od počátku roku protestovaly tisíce lidí proti zmanipulovaným volbám a požadovaly evropské směřování své země. Pokus režimu zastavit ono vzepětí silou sice selhal, jen pár týdnů poté se však pod taktovkou neoznačených ruských vojáků rozjela akce s vyhlášením samostatnosti poloostrova Krym a dvou východoukrajinských republik. Tedy právě tehdy, na jaře roku 2014, se naplno rozběhla ruská agrese, jejíž nejhorší fázi zažíváme právě nyní.
Debaty o Evropě v redakci Cicera byly tou zkušeností samozřejmě poznamenány. Kolegové novináři přitom rozhodně nesdíleli tehdy běžný německý pohled, že stále intenzivnější politická a hospodářská spolupráce s Moskvou povede ve finále i k její demokratizaci. Scénář, kdy Rusko zaútočí na Ukrajinu v plné síle, si přesto dokázal představit málokdo.
Symboličnost a jistou existenciální tíhu ukrajinské revoluce pro Evropu jsme každopádně cítili všichni. Ukrajinci tou dobou pozvedli evropské symboly a barvy, které pro většinu „starých Evropanů“ představovaly spíše úřednický aparát z Bruselu a nové cyklostezky, na hodnoty, za něž je třeba bojovat a třeba i umírat. A ani na chvíli nedali Evropě záminku k pochybnosti, že právě ona je pro ně ztělesněním vytouženého ideálu demokracie a svobody.
Právě toto se i v textech Cicera projevilo. Redakce se rozhodla pro každý z deseti článků oslovit vybraného intelektuála z Německa či zahraničí. A hned jako první z desítky „důvodů pro zlatou budoucnost“ vyzdvihla mír. Roli popasovat se s tímto tématem přijal bývalý polský velvyslanec v Berlíně Janusz Reiter a viděno z dnešní perspektivy jeho text šel přesně k věci.
„Od momentu krize na Ukrajině už musíme přesně vědět, oč jde. Jde o to, zda se mírový projekt EU stane pouhou relativně krátkou epizodou v historii Evropy. Nebo zda EU najde odvahu přivést přátele dohromady a nepřátele si držet od těla,“ píše Reiter a připomíná vědomí polského národa, který už vícekrát v historii padl za oběť mocenským choutkám násobně většího souseda a který se kvůli své poloze mezi Ruskem a Německem nemohl ani po roce 1989 bezvýhradně spolehnout na mírový status quo. „Jde o to, zda Unie najde dostatek sebedůvěry, aby ostatním imponovala. A jde o její koncept míru, k němuž patří více než jen nepřítomnost války. Co konkrétně? Onen luxus moci důvěřovat vlastnímu sousedovi.“
User friendly Evropa
Především tato poslední věta z Reiterova textu jako by předznamenala, že důvěra k vlastním sousedům, ale také důvěra ve společenské instituce a média se v následujících letech stane zásadním tématem. Éra fake news ještě určitě není zcela u konce, avšak skutečnost, že dnes můžeme našim sousedům v EU důvěřovat a že už jsme mezitím i mnohem zručnější v rozeznávaní lží těch druhých, by mohla jistou dávku optimismu znamenat i dnes.
Při pohledu na další z desítky textů lze jen těžko soudit, zda by dnes novináři do výběru zahrnuli tak odlehčená témata, jako je například krajina, kdy německý spisovatel Wolfgang Büscher oslavuje různorodost evropské krajiny, v níž „se za každým rohem otevírá nový obraz“. Jisté však je, že by sám autor někdejšího bestselleru „Berlín–Moskva, cesta pěšky“ zřejmě jinak popisoval právě evropské sousedství.
Možná nejzajímavější diskuse se v redakci každopádně vedla nad dalším z velkých a vážných témat – nad tématem demokracie. Jako autora textu o ní jsem navrhl českého novináře Karla Hvížďalu a myslím, že právě jeho článek patří k těm nejlepším. „… agresivní anexe Krymu Ruskem, která je velmi podobná německé anexi Sudet z roku 1938, by mohla být pro celou Evropskou unii možná i velkou šancí proměnit se,“ píše Hvížďala s tím, že mnohem těsnější spolupráci by EU potřebovala v otázkách obrany a bezpečnosti. „Jsou to koneckonců některé ze základních hodnot, které náš společný kontinent vytváří: svoboda, rovnost, tolerance, právní stát. Jsou to principy demokracie. A Evropa dává smysl jen tehdy, dokud za tyto hodnoty bojujeme,“ píše mimo jiné Hvížďala. „Je to boj o bytí Evropy.“
Kníže: chce to pravidla
Představuji si, jak by všechny ty texty zněly dnes, koho bychom pro ně oslovili, jaká témata by se nakonec do finální top 10 dostala. Možná by k materiálu o „zlaté budoucnosti Evropy“ ale vůbec nedošlo. Magazín Cicero se v uplynulých letech posunul do výrazně konzervativnější části politického spektra a spolu s tím přibyla i kritika EU. Můj někdejší šéfredaktor Christoph Schwennicke tam už nepracuje, stejně jako řada dalších tehdejších kolegů.
Přesto minimálně otázka po „evropských hodnotách“ se v nějaké podobě do veřejného diskursu v Česku i v Německu rozhodně bude vracet. A stejně tak úvaha nad tím, které z těch hodnot pomohou kontinentu k lepší budoucnosti. S čerstvou zkušeností bychom dost možná snadno přibrali pojmy jako solidarita nebo připravenost pomáhat. Reakce na ruskou agresi zatím rozhodně Evropě jako celku spíše lichotí.
Ten skutečný klíč leží možná ale ještě jinde. Kdykoli se v poslední době objeví otázka po sdílených evropských hodnotách, vzpomenu si na slova Karla Schwarzenberga na Česko-německém diskusním fóru před několika lety v Mnichově. „Víte, já moc nemám ty diskuse o hodnotách rád. Každý z nás má nějaké osobní hodnoty a ty si do těch hovorů chtě nechtě promítáme,“ řekl tehdy kníže. „Já bych s dovolením navrhl vždy se nejdříve bavit o pravidlech, protože ta jsou jasná a společná pro všechny. Pokud budeme vyžadovat dodržování pravidel a o těch pravidlech se neustále bavit, dojdeme i ke společným hodnotám.“
Myslím, že tato myšlenka se dá vztáhnout i na současnou ukrajinskou krizi a dost možná by jí slušelo i zlaté orámování à la Cicero. Pokud Evropa nepřestane mluvit v diskusích o tom, jak co nejlépe nastavit společná pravidla pro spolupráci v obranné či zahraniční politice a bude schopná také odpovídající akce, čeká ji jistě budoucnost. Ta přitom bezpochyby nebude zlatá ani bezproblémová, rozhodně ale bude společná.
