Dnešní demonstrace v Berlíně.
Lockdown zasáhl Berlín více než jiné německé metropole. Žádný průmysl, žádné finance, žádní manažeři, krátce řečeno – žádní kravaťáci ve městě. Berlín je jediné evropské hlavní město, které přispívá do státní kasy minusem; jeho hrubý sociální produkt činí minus 0,2 procenta (pro srovnání Praha přispívá do státní kasy plusovými 14,2 procenty). V Berlíně nežijí lidé, kteří mají na kontě našetřeno na horší časy, slovo akcie nebo depot je pro mnohé slovo neznámé. Zde se usídlili hlavně ti, kteří žijí ze vzduchu a lásky. Umělci, kreativa, komunikace, media, gastro, životní umělci… mnozí z nich žijí způsob života, který nevyžaduje vysoké náklady. Stačí jim vydělat akorát tolik peněz, aby bylo na nájem (v Berlíně ještě stále nízký) a na jídlo (v Německu ještě stále levné). Infuzí je však společenský život 365/24. Probouzení, které postupně nastává, bych přirovnala medicinskému probuzení z komatu. Čím déle trvá, tím je návrat do života těžší. Ty nejtěžší případy se musí učit mluvit, číst a psát, někdy se jejich život obrátí úplně naruby. Přesně takto by se dala popsat i situace v Berlíně dnes.
Zní to víc než paradoxně, ale problém začal až nyní, kdy kulinářské, umělecké a společenské instituce konečně otevřely. Nikdo se netěšil na divadlo více než herec, který konečně může hrát, nikdo se netěšil na koncert více než zpěvák, který konečně může zpívat, i šéfkuchař stál při znovuotevření ve dveřích, aby přivítal své první návštěvníky. Na rozdíl od České republiky nebyl lockdown prvních týdnů v Berlíně tak dramatický. Mohli jsme vycházet ven, společenský život se sice zpomalil, ale nezmrzl. A tento stav agónie, i přes drobná uvolnění, trvá dodnes. Otevření „na půl“ přináší do peněženky provozovatelů díry, které se stále prohlubují. „Do minusu mě nestáhl lockdown, kdy jsem měl všechny lidi na Kurzarbeit. Ale až nyní, otevření. Nevím, jak dlouho budeme schopni se ještě udržet. Maximálně do konce roku…. déle už nezvládnu,“ slyším od majitelů a provozovatelů unisono. S otevřením přišla nejen radost, ale i studená sprcha. Hygienická opatření a nutnost odstupů jsou natolik brutální, že počet lidí, kteří můžou přijít, nepokrývá často ani náklady.
Zní to neuvěřitelně? Tak se podívejte se mnou:
1. Bez luxusu přežijeme. Ale bez kultury ne. Je to součást našeho spolubytí. Kdo nemá cit pro kulturu, nemá cit pro společnost. Berlínská Filharmonie zahájila svoji sezónu se 450 věrnými posluchači, kteří byli vylosováni. Kapacita je však 2 440 míst. Až do konce roku nesmí být tento povolený počet překročen. Podobné kvocienty jsou i v operních domech a divadlech, max. 20–30 procent obsazenosti znamená: místo za mnou, přede mnou, vpravo i vlevo musí být prázdné, rodinní příslušníci mohou sedět spolu. To platí i v kinech, ale přiznám se, ještě jsem nemluvila s nikým, kdo byl od oficiálního otevřeni 30. června aspoň jednou v kině. A autokina Berlín nezvládá.
2. Tipi am Kanzleramt je berlínská kulturní instituce. Divadelní stan má 550 míst k sezení, z nichž téměř všechna jsou u stolů, kde se můžete i najíst. Gastro je nedílnou součástí této největší stacionární stanové scény v Evropě. Při nedělním představení EUNIC Babylon Europa, kde se spojilo 15 evropských umělců do jednoho vystoupení, nás sedělo v hledišti 150.
Ve streamování si Berlín uměl rychle pomoci. Již pár dní po lockdownu vznikla umělecká platforma United We Stream, která přenášela koncerty z obýváku, klubů, divadel a koncertních síní. Od té doby přilákali více než 40 milionů návštěvníků, představili více než 1 800 umělců na 363 místech ze 74 měst. Díky UWS je možno shlédnout i vystoupení v Tipi am Kanzleramt. Českou republiku zastupovala Martina Bárta, záznam najdete zde.
3. Ne, nechci omezovat berlínskou gastronomii na pár příkladů. Určitě existují mezi pěti tisíci gastroprovozovateli v Berlíně i takoví, kteří fungují stejně dobře nebo dokonce i lépe než před koronou. To platí hlavně o jednoduchých bistrech a take aways. Také všechny restaurace, které mají posezení venku, profitují. Strach z toho, co se stane, až nebudeme moci sedět venku, však mají majitelé napsán na čele. „Ne, opravdu nevím, co bude. Když lidé rezervují stůl, první otázka je, zda venku. Vevnitř zatím lidé sedět nechtějí,“ říká promigastronom ze Západního Berlína, který jako všichni ostatní dostal povolení postavit na ulici mnohem více stolů tak, že i chodník může být částečně zabraný. Dříve nemyslitelné. Ale zima se blíží…
4. Noční kluby a bary? Už slyším ty hlasy… samozřejmě, že bez nich vyžijeme. Ale desetitisíce lidí jsou bez práce. Kurzarbeit umělce a kreativce nakrmí fyzicky, ale neuspokojí. Jejich frustrace je vysoká. Obzvláště pak, když rozvážejí balíčky pro Amazon. Ty příběhy Vám ani raději popisovat nechci.
Demograficky viděno, žijeme v bohaté – řečeno na rovinu – dekadentní společnosti. O velkých hráčích a jménech se píše, diskutuje, jejich názory poslouchá svět. Ale počet lidí, kterým hrozí ztráta práce, je vysoký. Žádné akce, konference, veletrhy, koncerty, festivaly a výstavy znamená zásah do práce mnoha firem – od osvětlovačů, kamioňáků, provozovatelů hal, cateringu až po security. Po šesti měsících pandemie je mnoho živobytí v akutním nebezpečí.
Pod heslem ALARMSTUFE ROT chce dnes vyjít do ulic Berlína široká aliance, která požaduje otevřený dialog se spolkovou vládou. K protestu se připojili také známí umělci jako Udo Lindenberg a Tote Hosen. Lze jen doufat, že to, co kdysi napsal Udo Lindenberg, platí i pro budoucnost: „Hinter dem Horizont, geht’s weiter“ – I za horizontem se jde dále.
Snad nejlépe shrnula aktuální situaci Miriam Meckel, profesorka na univerzitě v St. Gallen a zakladatelka digitální platformy „ada“:
„Musíme se přizpůsobit skutečnosti, že normál již neexistuje. Neexistuje ani nic takového jako nový normál. Existuje pouze trvalá změna. A ti, kdo ji zvládnou beze strachu, s důvěrou a odvahou, budou mít pravděpodobně relativně dobrý život.“
