🇩🇪 Sie können diesen Artikel auch auf Deutsch lesen: Über das Buch, das in Deutschland eine große Debatte ausgelöst hat
Slovo je hlavní pracovní nástroj novinářů. V Německu jsou nazývaní „čtvrtou mocí“ – vedle vlády, parlamentu a soudnictví. Tisk má být svobodný a má mít kontrolní funkci – pro druhé, ale i pro sebe. To teď silně pociťují i filozof Richard David Precht a publicista Harald Welzer, kterým vyšla kniha Čtvrtá moc: Jak se vytváří většinový názor, i když není.
Němečtí novináři teď mají jedno velké téma – všichni píší a mluví o této knize. Krátce po jejím vydání se k ní v tweetu vyjádřil i Andrij Melnyk, bývalý ukrajinský velvyslanec v Německu: „Ruce pryč od knihy!! Tihle dva arogantní sebestřední hřebci, kteří pohrdají Ukrajinci a nemají o nich ani páru, se vždycky mýlili všude, kde se jen mýlit dalo. Proto tyhle dva narcistické týpky ignorujte. Nekupujte!“ Může existovat lepší doporučení ke koupi? Hned jsem šla a knihu zakoupila.
Velmoc korektnosti
Nevím, proč jsou titulováni jako hřebci. Tento výraz se v němčině používá pro sexuálně náruživé jedince, ale možná o tom pan Melnyk ví víc než já. Mě zajímala hlavně jejich kritika současné situace v médiích. Problémy pojmenovávají a hledají jejich příčiny. Především však popisují nebezpečí, jak se naše demokracie mění v „médiokracii“.
Argumentují, že bývaly doby, kdy se novináři v Německu těšili vynikající pověsti a jejich názorům se věřilo. Dnes však dochází k masivnímu rozporu mezi publikovaným a veřejným míněním, roste odcizení mezi novináři a čtenáři. Podle nedávného průzkumu společnosti Allensbach považuje téměř polovina Němců svobodu projevovat svůj názor za ohroženou. Pouze 45 procent respondentů se domnívá, že v Německu lze svobodně vyjadřovat politické názory. To je zdaleka nejnižší číslo od roku 1953, kdy Allensbachův institut pro výzkum veřejného mínění tuto otázku položil poprvé.
Mediální průmysl se dnes nachází v krizi důvěry, což je způsobeno hlavně tím, že novináři mají často jiný pohled na svět než většina obyvatel. Autoři knihy to vysvětlují tím, že se příliš prosazuje jednotný obraz, všichni píší to samé, copy & paste je každodenním nástrojem.
Proč tomu tak dnes v německých médiích je? Celosvětově média procházejí krizí dosavadních byznys modelů – stále menší příjmy z inzerce nutí vydavatele šetřit. Kvalitní rešerše je nákladná, redakční oddělení jsou stále více redukována. Druhým důvodem nivelizace médií je pak efekt online zpravodajství, kde je možné velmi dobře změřit, po čem je poptávka a po čem ne. Co jsou populární témata a co ne. Dnešní mediální obsah stále více určuje algoritmus.
Ve stínu války
Autoři knihu napsali, protože chtějí „zkoumat, zda je dnešní novinářská cesta správná, nebo zda potřebuje korekci“. Novináři si podle nich dnes nejsou jisti vlastními názory, které chtějí/můžou publikovat, právě proto, že nemají čas ani prostředky na důkladnou rešerši. Pak je jednodušší přebrat názory ostatních. To vytváří společný interpretační obraz, a pokud se od něj někdo odchýlí, může být dokonce vnímán jako nebezpečí. Každý, kdo má jiný názor než většinový názor tvůrců médií, je diskvalifikován a zdiskreditován. To platí obzvláště v období válek, kdy přední média pozorně sledují vládní politiku a téměř bez výjimky ji souhlasně předkládají veřejnosti. Kdo přijde s nesouhlasným, či dokonce opačným stanoviskem, má problém s diktátem politické nekorektnosti.
„Současný příklad války na Ukrajině je toho děsivým důkazem. Téměř jednostranné umístění komentářů, úvodníků a sloupků názorově vůdčích publicistů v německých médiích, kteří nejenže schvalují dodávky těžkých zbraní na Ukrajinu, jež byla napadena Ruskem, ale vyzývají k tomu i německého kancléře, je demokraticky velmi pochybným jevem,“ píší autoři věty, které tak rozlítily zmiňovaného diplomata.
Takových příkladů, kdy německá média nechtějí moc diskutovat, je v knize celá řada. V jednom z nich vystupuje Alice Schwarzerová, vydavatelka časopisu Emma, která spolu s 28 kolegy z mediální branže uveřejnila 29. dubna otevřený dopis kancléři Scholzovi, v němž konstatují, že je třeba věnovat pozornost nejen neustálému zvyšování dodávek zbraní, ale také diplomacii a úsilí o příměří, jež by mohlo zachránit životy tisíců lidí. Možná je to naivní názor, ale také má přece nárok být vyřčen. Dopis ostatně v krátké době podepsalo více než 300 000 občanů a přední tisk se o jeho autorech rozepsal s až zarážející zlobou a agresivitou. Vše, co je politicky nekorektní, je marginalizováno. Pokud chce například někdo zachovat zásadní národní kompetence, je považován za protievropského. Národní hrdost je znakem krajně pravicového rohu. Každý, kdo je proti přistěhovalcům, je xenofobní. Kdo pochybuje o smysluplnosti „klimatické záchrany“, je málo solidární nebo nezodpovědný.
Precht a Welzer jsou autoři, jejichž knihy patří k bestsellerům, TV pořady a podcasty k nejsledovanějším. Mají spoustu kritiků a také spoustu obhájců. Jejich názory nyní rezonují. A to je dobře. Nejde o to, že musí mít ve všem pravdu. Jde o to, že v demokracii bychom se přece neměli bát názorů těch, kteří s námi nesouhlasí. Budeme-li vyžadovat souhlas za každou cenu, mohli bychom se zítra vzbudit v zemi ne nepodobné autoritářským režimům, proti kterým dnes bojujeme.
