Příběh fotografie, díl IV. – Počátky abstrakce ve fotografii

Abstrakci můžeme považovat za prohlubování osobitého projevu a směřování k individualismu. Za jeden z impulsů rozvoje abstraktního malířství lze považovat i rozvoj fotografie.

Abstraktní fotografie se formovala v duchu avantgardních hnutí působících v období 20. a 30. let 20. století. Fotografie sama o sobě je jedním z nejvíce kreativních oborů umělecké tvorby. A to také z toho důvodu, že jí můžeme pojmout abstraktně, vyjádřit skrze ni naše myšlenky a propůjčit jí vlastní rukopis.

Původně fotografové jako abstraktní fotografie označovali ty, při jejichž vzniku nebylo použito fotoaparátu. Pojem abstraktní fotografie známe z dob počátků moderního umění, kdy toto označení vyjadřovalo pouze omezené množství technik. Mezi ně patří fotogramy, leptání, luminogramy a chemogramy. Termín byl poprvé definován v roce 1916 a popisoval právě tyto techniky. Později zahrnoval také fotografii, které se dotkl vliv konstruktivismu a surrealismu.

Alvin Langdon Coburn, člen skupiny Photo-Secession a průkopník neobjektivní fotografie, vynalezl vortografii v roce 1917 a zůstal hlavním obhájcem a praktikem této techniky. Vortograf je první zcela abstraktní druh fotografie, složený z kaleidoskopických opakování forem dosažených fotografováním objektů prostřednictvím trojúhelníkového uspořádání tří zrcadel.

Coburn vystavil v roce 1917 v Londýně celkem 18 vortografií, které vyvolaly velkou pozornost. Man Raye proslavily především „fotografie bez kamery namalované světlem“ zvané rayogramy, které tak pojmenoval po experimentování s abstraktní fotografií v roce 1922. Postup umístění objektu na světlocitlivý materiál a vystavení objektu světlu je známý sice již ze třicátých let 19. století ze snímků F. Talbota, zde se s ním však setkáváme ve zcela jiném kontextu.

Mezi nejznámější autory abstraktní fotografie byli vždy řazeni tvůrci, jako Henry Fox Talbot, Hippolyte Bayard, Man Ray nebo Anna Atkins.

Ve 20. a 30. letech došlo k výraznému nárůstu počtu fotografů, kteří zkoumali abstraktní snímky. V Evropě se Praha stala centrem avantgardní fotografie, kde František Drtikol, Jaroslav Rössler, Josef Sudek a Jaromír Funke vytvářeli fotografie ovlivněné kubismem a futurismem.

V Německu a později v USA László Moholy-Nagy, vedoucí školy modernismu Bauhaus, experimentoval s abstraktními fotogramy. Řekl, že fotografové „se musí naučit hledat, ne ‘obraz’, ne estetiku tradice, ale ideální nástroj vyjadřování. Lászlo Moholy-Nagy zastával myšlenku, že fotografický aparát zaznamenává čistý optický obraz včetně deformace či zkratky, ale lidské oko viděný obraz doplňuje zkušeností a asociativními vazbami, které svazuje do výsledné představy. Proto je fotoaparát objektivnější než lidské oko. Toto tvrzení potvrzuje a zároveň vyvrací možnost existence abstraktní fotografie. Fotoaparát, respektive objektiv může zachytit pouze to, co skutečně existuje.

Autor fotografie ale může natolik využít úhlu pohledu a deformační zkratky, aby tak vytvořil obraz reprezentující jeho imaginaci, čím znemožní pozorovateli použít ony zmíněné asociativní schopnosti. Považujme tedy fotoaparát za pomocníka k vytvoření idey fotografa, stejného, jakým je pro malíře štětec.

Abstraktní a imaginativní tendence šedesátých let souvisí s tehdejším malířstvím, informelem. V té tobě se v Čechách stále do uměleckých děl promítal surrealismus. Jaroslav Rössler se zaměřil na montáže sestavované z městských krajin a různých struktur, rozvíjel experimentální zobrazení přes skleněný hranol a v šedesátých letech pokračoval v abstraktních fotografiích, tentokrát barevně a pomocí barevných fólií. Emila Medková tvořila v duchu surrealismu se zaměřením na strukturální podstatu díla. Karel Kuklík vytvořil cyklus Zamořená krajina, kde v detailech krajiny, dřevě nebo opuštěných objektech ukazuje destruktivní stopy lidské činnosti. V duchu surrealismu tvořil také Alois Nožička. Ve svých fotografiích vyhledával abstraktní východiska za pomoci struktur především na zemi. Fotografie mají symbolický základ.

Dnes však mezi abstraktní umění řadíme také fotografie autorů, kteří se zabývají detailem či strukturou, kdy nejsme někdy schopni rozeznat fotografovaný objekt. Snímky jsou často doplněny o světelnou kresbu a jsou snímány za delší expozice. 

Předchozí díly seriálu Příběh fotografie najdete zde.

Mohlo by vás zajímat

Přečtěte si

Jakub Hrůša: Dirigent německého orchestru nemůže přejít žádný technický nedostatek. Němci by to vzali jako podfuk

V německých orchestrech nelze přejít žádný technický nedostatek pouhým vyjádřením víry ve zlepšení. Takový domnělý projev velkorysosti Němci vnímají jako podfuk na podstatě toho, proč se všichni sešli. Problém je potřeba vyřešit, zorientoval se v německé povaze už před lety Jakub Hrůša, dnes šéfdirigent Bamberských symfoniků v bavorském Bamberku a hlavní hostující dirigent České filhamonie a orchestru Accademia Nazionale di Santa Cecilia v Římě. Jeho cíl je vždy stejný: vést a inspirovat orchestr k technicky dokonalému výkonu s určitou emoční nadstavbou. Přitom je třeba hledat rovnováhu. Jakmile ji dirigent najde, dochází k vzácné interakci, na níž se napojuje i publikum, popisuje. Bamberští symfonikové pod vedením Jakuba Hrůši zahrají 21. září v Praze na festivalu Dvořákova Praha.
Přečtěte si

Horní Franky otevřely zvláštní koncertní sál. Je v podzemí jako bunkr a zdobí jej plastika s motivem exploze

V historické vile hudebního centra Haus Marteau v hornofranckém Lichtenbergu se letos na podzim otevřel podzemní koncertní sál a zkušebna. Nepojme sice ani stovku návštěvníků, svým architektonickým ztvárněním však předčí mnohé výrazně větší sály nejen v Německu. Nejvíc se vymyká paradoxně tím, že je zvenku v podstatě nepostřehnutelný.

Nejčtenější v kategorii ArtDesign