Poté co si Adéla Pollertová splnila všechny své baletní sny, včetně otevření baletní akademie v Praze, si teď plní sen další… ten největší, nejkrásnější. Čeká miminko.
Fakt, že se jí narodí po čtyřicítce, jí nevadí. Naopak. a jak sama říká, svému dítěti bude nyní schopná dát daleko více.
„Soustředila jsem se na kariéru, připravovala se na budoucnost. Nyní je budoucnost mé dítě. Nepřemýšlím o tom, jestli to bude holčička nebo chlapeček, spíš už myslím na to, jak se tu budeme spolu procházet a ja mu budu vyprávět,“ říká s úsměvem Adéla.
Zatímco já se snažím fotoaparátem zachytit její ladné pohyby, ona mi mezitím vypráví, co pro ni tanec znamená a co se snaží předat dál všem těm, co se rozhodnou balet vyzkoušet v její baletní Akademii. a to v jakémkoli věku.
„Věřím, že tanec je pro každého. Pro mě je to každodenní život. Tanec jako jeden z druhů umění by měl dnes patřit ke všeobecnému vzdělání, zrovna tak jako hra na hudební nástroj. Vše z umění nás obohacuje. Jsou to zážitky, pro které žijeme.
Je to jeden ze způsobů, jak vyslovit nevyslovitelné. To, co lze vyjádřit tancem, nelze vyjádřit jinak. a v tom je každý druh umění specifický, nádherný, obohacující. Chci, aby každý z hodiny odcházel s pocitem, že život díky tanci může být krásnější, a že kromě ladné chůze vám přinese do života potěšení. Díky němu budete blíž hvězdám.“
Když odcházím, myslím na to, co kdysi řekl Harriet Cavalli. Že dělat klasický tanec, to je jako být matkou – jestliže jste to nikdy nedělali, neumíte si představit, jak těžké to je.
Tak hodně štěstí, Adélo!
Text a foto Karin Zadrick
