🇩🇪 Sie können diesen Artikel auch auf Deutsch lesen: Auf der Pilgerreise des St. Gunthers
Spekulací, proč se padesátiletý Vintíř vzdal světského života a vstoupil do benediktinského opatství v Hersfeldu, je mnoho, ale určitou roli sehrálo úmrtí jeho ženy. Vintíř se narodil roku 955 v durynské aristokratické rodině jako syn hraběte von Schwarzburg-Käfernburga. Byl vychovaný v rytířských ctnostech, učil se používat zbraně a ovládal slovanský jazyk. Pod vlivem opata Abbota Godeharda přešel roku 1006 z Hersfeldu do kláštera v Niederalteichu. Podle legend měl mít v klášteře problémy s pokorou a disciplínou. Východisko nabízela poustevna, kde by pociťoval intenzivnější spojení s Bohem. První poustevnu postavil na vrchu Ranzinger Berg poblíž Lallingu, později se odebral hlouběji do lesů, kde si vybudoval nové působiště. Spolu s bratry tam založili klášter a vesnici Rinchnach, která se stala bránou do Bavorského lesa a Šumavy.
Město bylo nutné zabezpečit i ekonomicky, Vintíř proto zajistil, aby obchodní cesta vedla z podunajské nížiny právě přes Rinchnach do Severního lesa a dále až do Čech. Tzv. Vintířova stezka, německy Gunthersteig, se od té doby používala pro obchod mezi Bavorskem a Čechami – zejména pro obchodování se solí z klášterních solných pánví v Bad Reichenhallu na Šumavu, kde sůl chyběla. Během několika let kolem sebe Vintíř soustředil malou klášterní komunitu, kterou vedl laskavě a vlídně.
Propojovatelem národů
Vintíř působil i jako misionář, zabýval se politickými úkoly, byl poradcem a důvěrníkem králů a císařů, stal se prostředníkem mezi národy. Přitom mu pomáhal jeho šlechtický původ a jazyková vybavenost. Na sklonku života se Vintíř odebral do lesů v okolí Dobré Vody na Šumavě. Poslední léta strávil sám v hlubokém propojení s Bohem. Zemřel 9. října 1045 a jeho ostatky byly uloženy do nejstaršího českého benediktinského kláštera na pražském Břevnově.
Přestože Vintíř nebyl nikdy kanonizován, díky svému životnímu způsobu byl považovaný za svatého. V Bavorsku i v Čechách se zrodil Vintířův kult, církev jeho uctívání svatým mlčky toleruje. Benediktinské řády Bavorska a Čech pořádají ve Vintířových působištích slavnosti k uctění jeho památky.
Pouť o délce 160 km
Vintířova stezka se během let proměnila v poutní cestu, která přitahuje mnoho věřících, aby si vyprosili duchovní útěchu přímo v místech, kde uznávaný mnich působil a zemřel. V současnosti vede z podunajské nížiny přes přírodní a národní parky Bavorský les a Šumavu. Celková délka 160 km je rozdělena do devíti jednodenních úseků od 14 až po 21 kilometrů. Začíná u bavorského kláštera Niederalteich na Dunaji a končí v Blatné.
Motyka a zlaté „V“
Vintířova poutní cesta kopíruje místa, kde mnich zanechal své stopy. Na bavorské straně cestu lemuje symbol motyky. Představuje nástroj použitý k vymýcení neprostupné části Bavorského lesa, aby mohl Vintíř místo osídlit a založit obec Rinchnach. Na české straně přebírá navigaci běžné turistické značení a zároveň zlaté písmeno „V“. To může být pro německé poutníky matoucí, protože v němčině se Vintíř překládá jako Gunther. Po cestě se nachází četné zajímavosti jako Vintířův kámen u Lallingu, poutní kostelík Frauenbrünnl u Rinchnachu – tzv. Vintířův kostelík – nebo Gsenget, „zelený hraniční přechod“ do Čech.
Ve skanzenu selských stavení v Lindbergu a v muzeu Šimona Adlera v Dobré Vodě mapují dvě expozice Vintířův život. Cestu lemují četná díla regionálních umělců, zasvěcená tomuto váženému mnichovi. Mezi nimi je křížová cesta a Vintířova kašna v Lindbergu, skleněný kříž ve Spiegelhütte nebo ukazatel v podobě plochého kamene v Scheurecku. Na české straně stojí malebné kapličky, zámky a zříceniny hradů. Pozornosti by neměl uniknout barokní kostel sv. Vintíře v Dobré Vodě se skleněným oltářem, Vintířova kaple pod vrcholem hory Březník nebo kostel svatého Mořice na vrchu Mouřenec. Cesta přes Sušici, kolem pohádkového hradu Rabí, přes město Horažďovice a barokního zámku v Chanovicích vede do Blatné.
Putování až do Prahy
Vznik nového úseku poutní cesty, který by měl vést z Blatné až do Břevnovského kláštera v Praze, inicioval spolek Svatá Ludmila. Spolek v čele s výkonnou ředitelkou Miroslavou Janičatovou navrhuje, aby Vintířova stezka pokračovala přes areál Svaté Hory v Příbrami a historickou obec Tetín, kde byla svatá Ludmila zavražděna. Za vlády jejího vnuka, svatého Václava, byly její ostatky převezeny z Tetína do baziliky svatého Jiří na Pražském hradě. Další zastávkou by mělo být mystické místo u Berouna – Svatý Jan pod Skalou s jedinečnou vyhlídkou. Stezka by měla zahrnovat i tzv. Hlubočepské plotny pod vrchem Děvín. Poté by měl následovat Břevnovský klášter, tedy Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty v Praze-Břevnově. Právě v nejstarším českém mužském klášteře se zřejmě nacházejí Vintířovy ostatky.
Spolek Svatá Ludmila
Spolek vznikl v roce 2015 s cílem propojovat svatoludmilská místa nejen v České republice a pečovat o odkaz sv. Ludmily. Po realizaci 1100. výročí její smrti v roce 2021 rozšířil svou činnost do projektu poutní turistiky, putování za kořeny s myšlenkou propagace více či méně významných poutních míst v Čechách a na Moravě. V rámci projektu Naši světci se dále věnuje připomínání odkazu národních světců a historických osobností spojených s počátky českého státu. V příštím roce bude spolek Svatá Ludmila iniciovat další akce ke sv. Vintířovi, protože si připomeneme 980 let od jeho smrti.
Více na: www.svataludmila.cz, www.putovanizakoreny.cz, www.nasisvetci.cz
On the Road…
Prokop Siostrzonek, římskokatolický duchovní, benediktinský mnich a arciopat Břevnovského kláštera:
„Putování na posvátná místa patří odedávna ke společným jmenovatelům světových náboženství. Poutní tradice v českých zemích má své kořeny ve středověku. Mnozí poutníci se i z našich zemí vydávali se zástupy příslušníků mnoha dalších národů do Svaté země, Říma či Santiaga. Proč putujeme na svatá místa? Každé putování nás vytrhuje ze stereotypu místa a času, v němž obvykle žijeme. Když se vydáváme na cestu, zjišťujeme, že toho potřebujeme v životě mnohem méně, než si myslíme, ale zároveň zjišťujeme, že potřebujeme mnohem více, než o co se snažíme.“
Josef Dengler, historik věnující se Vintířovi v Německu:
Pouť je orientována na cestu, cílem pouti je cesta sama, bytí na cestě k sobě samému, někdy také ve zvláštním vztahu k náboženství. Poutě se konají samostatně nebo v malých skupinách a trvají tak dlouho, jak si sami určíte. V minulosti bylo putování mnohem více propojeno s náboženstvím, dnešní pouť je spíše cestou k sobě samému. Ale i když má dnes pouť spíše profánní charakter, duchovno rezonuje i na cestách, kde člověk přemýšlí o sobě, svých myšlenkách a o „Bohu a světě“.
Simona Fink, koordinátorka bavorsko-české příhraniční spolupráce, organizace Landkreis Regen:
Projekt Vintířovy stezky byl plánován dva roky předtím, než přišel covid. Záměrem bylo, aby lidé měli možnost v klidu rozjímat a také putovat po nepříliš frekventovaných trasách. Podél trasy jsme vysázeli sto ovocných stromů. Na poutní stezku jsme umístili lavičky od místních řemeslníků a z místních surovin, jako je kámen, kov a dřevo. Mysleli jsme také na děti, pro které vznikla zajímavá zastavení, jako jsou hezká hřišťátka nebo interaktivní infotabule. Přáli jsme si, aby lidé nehonili jen kilometry na kole, ale aby se dokázali zastavit. Přála bych si, aby takových projektů, jako je Vintířova stezka, stále přibývalo.
Luděk Krčmář, církevní historik a teolog:
Po teologické stránce křesťanská poutní cesta v minulosti plně souvisela s cílem cesty. Prvotně to byla svatá místa, kde se nějakým způsobem projevila Boží přítomnost nebo kde byl pohřben nějaký svatý. Ne všichni ovšem mohli podnikat poutě do dalekých zemí, proto se poutní místa a putování k nim přenášela do bližších krajů. Poutě k nim vznikaly spontánně s vírou v zázračnost míst, přímluvu světců, Panny Marie, ale i kvůli odpustkům či zpovědi z hříchů. Takové cesty podnikají věřící i nadále ve své víře, v procesích se svým duchovním i individuálně. Do hry vstupuje i „módnost“ těchto pochodů, razítka na cestě, ušlé kilometry, cesty provází průvodci, nikoliv duchovní. Ale i to je v sekularizovaném prostředí v České republice nutno brát za úspěch.
Günther F. Chmielus, St. Gunther-Initiative Gesellschaft der Freunde der Klosterruine St. Wigbert Göllingen:
Poutníci jsou cestovatelé. Putují za „životním krokem“. Pro moderního člověka je pouť zvláštní formou sportovní aktivity ve smyslu pohybu, utužování zdraví a poznávání něčeho nového. Pravý a tradiční druh pouti směřuje na staré poutní cíle, na zázračná místa Boží a lidská. Ve smyslu, že cesta je cílem a ti, kdo se vydávají na pouť, jdou pěšky a modlí se. Říká se také: „Pouť je modlitba nohama.“ Vintířova stezka nabízí všechny možnosti „moderní“ pouti: poznávání života světce, hledání božských míst, pěší turistiku ve volné i chráněné přírodě, sportovní příležitosti, muzea a umělecká místa, možnosti osobního hledání Boha a „nalezení života“. Poutníci si sami určují počáteční a koncový bod. Přesto vězte, že ti, kdo se vydávají na pouť, putují po cestě za evropský mír a výchozí i cílový bod, klášter Göllingen v Durynsku
a Břevnovský klášter v Praze, by měly být její součástí.
Tento článek vyšel v šestém čísle tištěného magazínu N&N Czech-German Bookmag
